Rozhovor: Václav Marhoul

I ten nejumělečtější projekt vždycky začíná a končí u peněz. Jakmile ovšem v tvorbě podlehnete spekulacím o tom, co by se mělo a nemělo, je to cesta do pekel, tvrdí režisér, producent a scénárista v jednom

Patří k vnitřně nejkonzistentnějším osobnostem českého filmového průmyslu. Dokázal po revoluci postavit na nohy filmové studio Barrandov, je úspěšným producentem v oblastech filmu, divadla i výtvarného umění stejně jako uznávaným scenáristou a režisérem. Václav Marhoul se svou produkční společností Silver Screen umí uvádět věci do pohybu a dotáhnout je do konce.

Jako filmový režisér máte za sebou Mazaného Filipa (2003) a Tobruk (2008). Teď se chystáte na adaptaci amerického románového bestselleru Nabarvené ptáče. Mezi vašimi filmy jsou mnohaleté pauzy. Nikam nespěcháte, nebo to uspěchat nelze?

Za prvé to uspěchat nelze, za druhé by se to uspěchat nemělo a za třetí mi nic jiného nezbývá. Jsem totiž jako to kafe „tři v jednom“. Píšu si scénáře a svoje filmy produkuji i režíruji. A tyhle tři profese se nesmějí křížit. Musím ty věci dělat postupně, a právě proto mi každý film trvá tak dlouho. Mazaný Filip mi zabral pět let, Tobruk šest. A Nabarvené ptáče vypadá – od nápadu po uvedení do kin - na devět let.

To je hodně dlouhá doba. Něco práci zkomplikovalo?

Jedná se o světový bestseller z poloviny šedesátých let, jehož natáčecí práva se ještě nikomu nepodařilo koupit. Autor – Jerzy Kosiński - si totiž tu látku za svého života přísně střežil. I když v roce 1991 spáchal sebevraždu, v morálním smyslu se postaral o ochranu svého díla. Získat práva na zfilmování nám zabralo dva roky. Celých osm jsme měsíců pátrali po tom, kdo je vlastní.

Jak je to možné?

Z Čech se to vůbec nedalo rozklíčovat. Nakonec jsme zjistili, že práva má jedno velké nakladatelství v Chicagu – Spertus. Poslal jsem jim dopis a přibalil jsem k němu DVD Tobruku. Myslel jsem, že mi vůbec neodpovědí, protože jsem jenom režisér ze střední Evropy a mnoho Američanů vůbec netuší, kde Čechy jsou.

Válečné drama Tobruk je ale dobrá vizitka. Dostalo ceny, prodalo se do devětadvaceti zemí…

To je, myslím, moc nedojalo. Ale ten film se jim líbil a zaujalo je, jak jsem naložil s předlohou. Tobruk je totiž také adaptace, inspiroval ji Rudý odznak odvahy od Stephena Cranea. V USA je to mimochodem dodnes povinná četba na středních školách stejně jako Nabarvené ptáče.

Jak se to vyvíjelo dál?

Když mi ze Spertusu odepsali, abych přijel do Chicaga, považoval jsem to za naprostou ztrátu času. Jednání trvalo padesát minut a připomínalo výslech. Nelámali mi prsty, ale ptali se, proč jsem si tu látku vybral, co ta kniha pro mne znamená, proč, jak a s kým bych to chtěl točit… Pak se tři minuty radili, načež mi oznámili, že mi ta práva prodají. Další jednání byla o ceně. A trvala čtrnáct měsíců.

Měl jste nějaký poradní tým?

Ne, jen právníka Petra Ostrouchova. Smlouvu jsme podepsali v roce 2010. Okamžitě jsem začal pracovat na scénáři. Odjel jsem do Českého Krumlova, kde vždycky píšu, do stejného hotelu, do jednoho konkrétního pokoje, k jednomu konkrétnímu stolu, sednout si na tutéž židli… Jezdil jsem tam tři roky, o rok déle, než jsem předpokládal. A napsal dvanáct verzí scénáře. Ta látka byla těžká a častokrát jsem se s ní hodně pral.

S kým jste ji konzultoval?

Pracoval jsem průběžně s osmi dramaturgy. S pěti Čechy a třemi Američany. S těmi ale až v době, kdy byl text přijatý do mezinárodního scenáristického programu Script East. Tam si každý z těch zahraničních dramaturgů může vybrat scénář, který se mu líbí. V květnu byl scénář oceněn zvláštním uznáním poroty udělovaným v rámci Ceny Krzysztofa Kieślowského na festivalu v Cannes. A nakonec se mi scenáristická práce prolnula s tím nejhorším, co vůbec při práci na filmu existuje – s financováním. To už trvá rok a čtvrt a další rok a čtvrt mne ještě čeká. Pak mne čeká rok a půl natáčení.

Normálně se film točí tak dva měsíce, ne?

Je to luxus, ale já mám v scénáři všechna roční období. Pak bude následovat devět měsíců dokončovacích prací. Premiéra je plánovaná na září 2017. Pokud se mi nepovede to do příštího října dofinancovat, bude to trvat déle. Rozpočet je na naše poměry dost velký, 120 milionů korun, což je šestinásobek průměrného rozpočtu českého filmu.

Nabarvené ptáče je ovšem dobovka, odehrává se během druhé světové války. Kolik měl Jan Svěrák peněz na Tmavomodrý svět?

Sto osmdesát milionů, ale to byl rok 2001. Dneska se tak velké projekty nedělají. I spousta dobrých filmů trpí tím, že je podfinancovaná, takže vypadá jako televizní inscenace, která se nedopatřením dostala na plátno. Můj film ale bude širokoúhlý, černobílý. A budeme točit na klasický materiál, celuloid, ne na digitál.

Takže půjde o vyslovený art. Kde to budete natáčet? V Čechách?

Mohl bych, ale já věřím v kouzlo pravdy, takže budu natáčet tam, kde se knižní příběh odehrává – na Ukrajině a ve východním Polsku. Říkám tomu syndrom americké westernové borovice. Vezmete kovboje, posadíte ho na koně, na skálu s borovicí – a když to natočíte na Šumavě, není to ono. Když totéž uděláte v Utahu, tak je to v pořádku. Nevím, proč to nefunguje, ale je to nutnost. Ani Tobruk jsem nemohl točit v pískovně. Některé scény z Ptáčete se v Čechách mohou natáčet jen díky tomu, že vím, jak to na Ukrajině vypadá. Najel jsem na obhlídkách tam a v Polsku asi pět tisíc kilometrů. Svět, který ukazuje kniha, už neexistuje. Ale na Volyni jsem našel vesnici, která i na ukrajinské poměry vypadá jako Jurský park. Je to fakt síla.

Dnes přece režiséři na obhlídky nejezdí. Mají na to lidi.

Jenže já jsem stará škola. A navíc perfekcionista, zarputilý režisér. Ostatně necestuji sám, ale s architektem Janem Vlasákem a kameramanem Vladimírem Smutným. Dělali jsme spolu už Mazaného Filipa a Tobruk. Kvůli Tobruku jsme spolu najezdili před dvanáct tisíc kilometrů po arabských zemích a nachodili kilometry pouští.

Jakou máte představu o hercích?

Po pravdě řečeno, tohle vlastně nebude moc český film. Předloha je bestseller, má po světě miliony čtenářů. Ten projekt je ambiciózní – ne proto, že bych si to přál, ale už ze své podstaty. Takže pokud jde o obsazení, nemusím se nijak krotit. Herecké hvězdy si však hlídají svou kariéru, u koho a v čem hrají. A české režiséry neznají. Nevím, jak to nakonec dopadne.

A co hlavní, dětský hrdina?

To bude náročné. Navíc se pro něj bude muset napsat zvláštní, dětský scénář, protože ta kniha je velmi drsná. Některé scény bude stejně hrát dubl, protože s dětským hercem se nedají natočit. Ten kluk nebude v souladu s knihou Polák, ale Čech nebo Slovák, protože mezi mnou a jím musí vzniknout velmi osobní, silný vztah. Měl by se z něj stát něco jako můj syn. Abych ho mohl režijně vést, musí mi bezmezně věřit. To nejde skrz tlumočníka.

Jakým jazykem budou vlastně postavy mluvit?

Jerzy Kosiński ve své knize píše, že hrdina žije kdesi na východě Evropy, kde se mluví podivným jazykem. Pro můj projekt se nadchnul docent Meruňka, který dostal evropský grant na vymyšlení slovanského esperanta. A dialogy mi do něj přepíše. Moc jich ovšem není: film bude trvat 110 minut, ale mluví se v něm dohromady jen osm minut. Zásadně jsem odmítl možnost, že by ten příběh měl vypravěče, který by ho komentoval mimo obraz. Já točím lineárně, bez retrospektiv, dovysvětlování, vypravěče, vnitřního hlasu...

Dostal jste se hodně daleko od Mazaného Filipa, který byl velmi stylizovaný a upovídaný.

Vnitřní monolog hrdiny k té látce bytostně patřil, jinak by to ani nebyl Phil Marlowe… Ale já prostě nechci ustrnout. Když jsem natočil Filipa, tak si všichni mysleli, že budu dělat komedie. Jenže já jsem natočil válečné drama. Od Tobruku mi zase posílají scénáře s válečnými tématy. Pro mne je však to téma vyčerpané, už se k němu nikdy nechci vracet. Už k němu nemám co říct.

Ve vašich filmech přesto vnímám jedno společné téma: vystupují v nich osamělí hrdinové, kteří se liší od svého okolí. Chtějí přežít a zachovat si při tom důstojnost.

Ano, to je červená nit, která moje filmy spojuje, přestože jsou žánrově odlišné. Vždycky jde o problém jedince, který musí čelit nějakému zcela zásadnímu tlaku většinové společnosti. Zajímá mne, když hrdina stojí proti všem. V Mazaném Filipovi je soukromý detektiv Phil Marlowe mužem s vlastní sebeúctou, kterou odmítá prodat. Je to osamělý kovboj v prérii velkoměsta. I v Tobruku mám jedince, který se dostává do mezní situace, a zase musí bojovat o sebeúctu. V Nabarveném ptáčeti jde o totéž.

Proč se ztotožňujete s tímhle tématem?

Myslím, že to je hodně osobní, že mne tohle téma pronásleduje. Měl jsem vždycky problém s tím, že jsem nezapadal do šedivého okolí, ať jsem dělal cokoli.

Nepůsobíte jako někdo, kdo by měl problém.

Každý režisér, co za něco stojí, má svoje velké osobní téma, ke kterému se vrací. Zachování sebeúcty je v životě to nejdůležitější a snaží se o ně každý, pořád. Já si to řeším ve filmech. Většina lidí si totéž řeší v práci, se svým blbým šéfem. Má ho poslat k čertu, odejít a zachovat si sebeúctu, nebo někomu poklonkovat kvůli obživě?

Ale vy jste si svobodu vybojoval, šéfujete jen sám sobě, ne?

Žiju sám se sebou čtyřiadvacet hodin denně od narození až do smrti, takže jestli mám někomu skládat účty, tak v první řadě sobě. A pak teprve všem ostatním. Ta dávka egoismu, sobectví, je podle mne důležitá. Nesmí se to samozřejmě přehnat.

Jak svobodu vybalancujete s nutností nějak se živit?

Mám to štěstí, že jak Filip, tak Tobruk stále ještě vydělávají peníze. V případě Ptáčete to ovšem nestačí. Pomohli mi dva velmi bohatí sponzoři. Sami za mnou přišli a dali mi peníze, abych nemusel dělat nic jiného než tenhle film. Ani reklamy, ani klipy, ani seriály. Takže na tom projektu můžu pracovat pořád, dennodenně.

Jsou to Češi?

Ano. Bez nich by to nešlo. Ale navíc se mi povedlo udělat jeden kšeft, který mi vynesl spoustu peněz. Před třemi lety mne oslovila gruzínská vláda, kterou zaujalo, že jsem kdysi změnil bankrotující Barrandov v ziskový podnik. Nabídli mi, abych zpracoval studii gruzínského filmového průmyslu a filmového studia v Tbilisi. Dvakrát jsem to odmítl. Potřetí jsem si řekl o spoustu peněz, abych je odradil. Místo toho souhlasili. Pravidelně jsem pak jezdil do Tbilisi a zpracoval obrovskou, komplexní studii, mapující situaci, včetně návrhů, jak odstranit chyby. Osobně jsem ji pak odprezentoval tamnímu premiérovi a ministrům financí a kultury.

Ta vaše svoboda je těžce vydřená, že?

Ano. Sám od sebe mi nikdo nic nedá. V Cannes jsem si uvědomil, jak důležitá byla ta cena, kterou jsem dostal. Bez ní by mne nikdo nebral vážně. Přijíždějí tam desetitisíce autorů a každý z nich s sebou vláčí svůj vysněný projekt. Někoho zaujmout je skoro nemožné. Existuje jen pár režisérů, kteří už se nemusejí snažit. Když třeba Lars von Trier oznámí, že bude něco točit, lidé to koupí a nepotřebují vědět, co to bude za film.

Nekorumpuje to tyhle tvůrce morálně?

Záleží na tom, jakou má kdo povahu. Třeba Trier si může dovolit úplně všechno, klidně nějakou hloupost. Já obdivuji spíš Stanleyho Kubricka. Točil film jednou za osm let a nikdy se nebál, systém ho nikdy nesešrotoval. Takový úspěch souvisí s povahou. A také se štěstím. Bez toho to nejde.

Jak vnímáte svoje štěstí?

Štěstí nepřijde samo. Musíte potkat toho správného člověka a přesvědčit ho, aby vás poslouchal. I když se vám povede se s někým důležitým sejít, přesně vidíte, kdy se mu přes oči přetáhne taková ta mázdra nezájmu – a vy máte pocit, že se díváte do vyhaslého jícnu sopky. Proto je důležité zvládnout tak zvaný pitch. V baseballu to znamená napálit míček přímo na komoru. Máte tři minuty na to, abyste toho člověka zaujali natolik, že vám věnuje dalších patnáct, dvacet minut.

Jak jste se to naučil?

Prošel jsem různými školeními. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl osobně konzultovat s nejuznávanější expertkou v téhle oblasti, Kanaďankou Jan Miller. Mezi její klienty patří i slavní režiséři, hudebníci. Ani ti se bez pitche neobejdou... A nestačí se to naučit. Musíte mít sami charisma, být dobrý psycholog, vnímat řeč těla, vyhodnocovat prostředí schůzky. Každá situace je úplně jiná, váš člověk se cítí jinak na pláži v Cannes a jinak ve své kanceláři.

Tohle jste používal pro Ptáče?

Ne, už pro prodej Tobruku. Ale začátky byly těžké. Na Mazaném Filipovi jsem se naučil, že filmový trh je neuvěřitelně složitý. Na rozdíl od většiny jiných trhů totiž obchodujeme s emocemi, tedy s něčím, co nepodléhá predikci, marketingovým plánům... A na prodeji je třeba pracovat tak dva roky před začátkem natáčení.

Čili nejde natočit film a pak se začít rozhlížet, co s ním udělat?

Ne. To už je pozdě.

Funguje podle vás tímhle způsobem i artový trh?

I ten se řídí stejně drsnými pravidly, přestože má menší obrat než ten mainstreamový. I ten nejumělečtější projekt vždycky začíná a končí u peněz. Jakmile ovšem v tvorbě podlehnete spekulacím o tom, co by se mělo a nemělo, je to cesta do pekel. Řada artových filmů je ale prostě špatná. Jsou nesrozumitelné, nudné, vybírají si vyčerpaná témata a jenom si hrají na zásadní intelektuální sdělení.

V tom jsou žánrové filmy poctivější, že?

Myslím, že ano a mám je rád. Nabarvené ptáče bude art, ale můj následující film se touhle cestou rozhodně nedá. Možná si splním dávný sen a natočím western. Obdivuji knížku E. L Doctorowa Vítejte ve zlých časech…

Takže to bude film v angličtině a s tou borovicí v Utahu.

Točil bych spíš někde v poušti, v Novém Mexiku. Před časem mne ale napadl vlastní námět – o dvanácti lidech, jejichž osudy se prolnou během jediné noci. Měl jsem to v hlavě celé za pět minut jako hudební skladatel, co ho hned napadne celá písnička a zbývá ji už jen napsat. Ke mně ty věci přicházejí samy. A pak se rozhoduji ve vteřině. Vůbec v té chvíli nepřemýšlím, to až potom. Je to jako láska na první pohled.

Kolik takových nápadů vám nevyšlo?

Mně spíš nevycházejí některé plány s financováním.

A nekolidují vám tyhle plány s Ptáčetem?

Ne, já to dovedu oddělit. Tyhle vlaky stojí zatím na vedlejší koleji a nemají ještě ani zatopeno pod kotlem.

To by byla vaše první původní látka, že? A první film ze současnosti.

Ano. Ale všechno záleží na tom, jak dopadne Ptáče. Každým filmem bojuji o místo na slunci. A zase to nebude český film, ale evropský. Já vlastně na české filmy ani moc nechodím. Někdy mám pocit, že v nich všichni mají rýmu. A já se nechci nakazit.

Václav Marhoul (53)

- vystudoval produkci na pražské FAMU (1984), jako herec a autor je spojený s Divadlem Sklep, je členem prezídia České filmové a televizní akademie

- začínal jako asistent produkce a zástupce vedoucího produkce ve Filmovém studiu Barrandov (filmy Pražská pětka, 1989, a Kouř, 1991)

- od roku 1990 byl sedm let generálním ředitelem Filmového studia Barrandov (později Barrandov Studio)

- v roce 1997 založil produkční společnost Silver Screen, v jejímž rámci produkoval film Oskara Reifa Postel a dva vlastní snímky, které režíroval podle svých scénářů, parodii Mazaný Filip (2003) a válečné drama Tobruk (2008)

- působil jako manažer uměleckého sdružení Tvrdohlaví

- je příslušníkem Aktivní zálohy Armády České republiky v hodnosti majora a jako člen komise ministerstva obrany se podílel na přípravě Bílé knihy o obraně

- společnost Silver Screen je podepsána pod akcemi, jako je podpora vstupu ČR do NATO nebo akce Obětem komunismu, podílela se na vojenských přehlídkách společnosti Bahna Strašnice, přípravě oslav konce 2. světové války v Praze a v Plzni a organizaci kulturního programu v rámci pražského summitu států Severoatlantické aliance

- v květnu 2013 získal Zvláštní uznání poroty Ceny Krzystofa Kieślowského za svou adaptaci románu Nabarvené ptáče, kterou připravuje

- má čtyři děti

(Tenhle rozhovor jsem dělala pro týdeník Euro, kde také vyšel. Partně jde o můj poslední text do tohoto časopisu.)