Vedřiny

Babička mi vždycky vyprávěla, že za jejích školních let mívali vedřiny: když bylo moc teplo, prostě se zrušila výuka. Představa školáků řítících se po schodech a radostně řvoucích "vedřiny, vedřiny" se mi natolik vryla pod nehty, že mi připadá jako moje vlastní vzpomínka. Nebo něco, co jsem viděla ve filmu. Po návratu z festivalových Varů bych vedřiny potřebovala jak sůl, a nejspíš nejsem sama: nejsem nijak zvlášť utahaná, ale pokouším se dělat několik zanedbaných prací  najednou a nehnu se z Prahy na venkov, dokud  trochu nepokročím. Vysedávám už třetí den ve vypečeném sídlištním bytě a ochlazuju se představou, že ve Karlových Varech už smetli filmové billboardy a vlaječky, posbírali nepořádek, který po sobě nechali festivaloví nadšenci, a propadli se do normálního života.

Ve středu odevzdávám do nakladatelství XYZ rukopis další knížky hereckých portrétů (ta první vyšla loni touhle dobou), ale nemám ponětí, kdy půjde do tisku. Dodělávám své poslední korektury (ještě ovšem přijdou další, odborné a redakční) a v pauzách do sebe liju střídavě studenou vodu na oživení a víno jako anestetikum a navlékám náhrdelníky, abych se trochu odreagovala. Zítra mi zase začíná něco jako filmový festival: neboť distributoři minulý týden logicky nedělali žádné projekce, protože drtivá většina novinářů nebyla v Praze, ale ve Varech, nahrnuly se nám projekce. Dopoledne  tak chci vidět Seriózního muže, kterého jsem ve Varech vynechala kvůli jiným filmům (českou premiéru má na nový Coenovic kousek 19. srpna a já musím hbitě napsat recenzi do Filmu a doby).

Odpoledne hodlám zaskočit na Amenábarovu Agoru a večer, když všechno půjde dobře, sfouknu ještě firthovskou depresi Single Man. Ve středu večer si dám ve Světozoru repete Černého narcisu (slíbila jsem ho v rámci festivalové "skládačky" taky napsat do Filmu a doby) a ve čtvrtek je projekce Nolanova Počátku, na který jsem už delší dobu  zvědavá. Nezastírám, že tenhle malý mainstreamový festival mi lahodí přinejmenším stejně, jako varské brouzdání nevypočitatelným "uměním". Inu, vedřiny.

Z barevného zásvětí Varů zase doma v černobílé realitě...

Někdy se mi stává, že z karlovarského festivalu ujedu těsně před zakončením - v pátek v noci prakticky skončí celotýdenní filmový maraton a můj odjezd závisí jen na tom, jestli se v sobotu ještě opakuje z programu něco, co jsem neviděla a bez čeho nemohu žít. Což se letos nestalo. Včera jsem především - přiznávám s hanbou - nešla na restaurovanou verzi Viscontiho Geparda, čímž jsem si vzhledem k rozměrné metráži legendárního snímku uvolnila čas na jiné tři prakticky současně promítané, kratší filmy. Ale nedivím se, že na mne kníže Salina v podání Burta Lancastera dneska dopoledne shlížel na mostě přes Teplou s útrpnou výčitkou. Mezi filmy, které jsem za Salinovými zády viděla, nechyběla skotská milostná romance Cesta k cíli, kterou jsem uzavřela retrospektivu filmů britské režisérské, scenáristické a produkční dvojice Michael Powell / Emeric Pressburger (nakonec jsem ji viděla skoro celou - tedy všech šest hraných kousků - s výjimkou dokumentu o kameramanovi Jacku Cardiffovi).

Myslím, že mám námět k přemýšlení na pěkně dlouhou dobu - šestice titulů natočených v letech 1943-1948, z jedné strany ohraničená Životem a smrtí  plukovníka Blimpa  (1943) a z druhé Červenými střevíčky (1948), mne zajímala ve vztahu k podobě britské produkce na sklonku druhé světové války a v letech těsně po ní. Názorně a originálně se tu komentují kontroverze s americkými spojenci a požadavek válečné  propagandy či třeba bytostný odpor obou autorů k jakémukoli politizujícímu, ultimativnímu uspořádání světa: Blimp je příběhem celoživotního přátelství Brita a Němce (a není divu, že třeba Winston Churchill byl zavilým osobním nepřítelem tohoto filmu) a Canterburská povídka v roce 1944 s naléhavou intimitou hledá rovnováhu mezi apokalyptickou válečnou situací, skrytou za hravým pátráním po chlapíkovi  polévajícím po nocích dívkám vlasy lepidlem, a bezmála mystickým vztahem k anglické krajině, vyjádřeným prostřednictvím starobylé poutní cesty do titulní katedrály. (Mimochodem, úvodní scéna se středověkými poutníky končí vypuštěním ochočeného dravce, který se na nebi kouzlem střihu "promění" v moderní letadlo, čímž se vyprávění přesouvá do současnosti - upřímně řečeno, Kubrickova metamorfóza kosti v kosmickou loď ve 2001: Vesmírná odysea v mých očích poněkud přišla o svou uchvacující originalitu :-)).      

Retrospektiva pro mne byla i intenzivní ukázkou bouřlivé proměny, jakou v krátké době může projít režisérský styl ve vztahu k přechodu od černobílého materiálu k barevnému. Přechodová období bývají pro diváka zpětně vždycky nesmírně vzrušující.... Třeba v Otázce života a smrti jsou sekvence odehrávající se v zásvětí černobílé, zatímco ty ze země jsou barevné - což dobře ladí s láskou k věcem pozemským, která z filmů dvojice MP / EP čas od času nepřehlédnutelně prýští, i s vášní, s níž se tihle tvůrci posléze oddali technicolorovým orgiím. Letmou vzpomínku věnujme v téhle souvislosti obdobnému řešení Wima Wenderse v Nebi nad Berlínem /1987, zatímco Otokar Votoček v Křídlech slávy /1990 se touhle otázkou myslím moc nezabýval (ale včera jsem film v televizi znovu neviděla - kdo z vás ano, napište mi do komentáře, prosím, jestli se tam tahle dvě prostředí nějak vizuálně řeší!). A Peter Jackson v Pevném poutu v souladu s tématem ukazuje zásvětí jako kýč stvořený myslí pubertální dívenky...

Já to ovšem teď mám právě obráceně, než to cítili Powell s Pressburgerem: ze snového, přepestrého karlovarského snu jsem už zase doma v pozemské realitě Prahy. Závěrečný festivalový ceremoniál si dopřeju u televize (svou pozvánku jsem přenechala Jardovi Sedláčkovi) a čtenáře tohoto blogu budu nejspíš ještě nějakou bodu otravovat varskými vzpomínkami... Opravdu velmi se raduju z toho, že mám zase k dispozici funkční internet a mohu zase uveřejňovat i své fotky (ubytovat oficiálně bloggující osobu v hotelu, kde Wi-fi prakticky nefunguje, byl asi trošku omyl). Taky je taky nádherné ticho: za oknem mého hotelového pokoje se totiž nacházelo rušné staveniště, kde buchar drtil skálu každý den od sedmi do rána až do pěti odpoledne, a to i ve sváteční dny s výjimkou neděle. Nenáviděná přípojka na dálnici pod okny našeho pražského bytu - to jsou dneska úplné lázně!

Vary v Praze

Festival se pomalu chýlí ke konci a myslím, že nejenom já zjišťuju, co všechno jsem nestihla vidět, i když to na začátku bylo součástí plánu. Nejspíš je plno lidí, co se na festivalu nedovedli rozdvojit, aby stihli dvě projekce naráz, nesehnali lístky, nedovedli se zhmotňovat pět minut po skončení projekce v kině Drahomíra na sedadle v kině Pupp na projekci jiné (pěšky je to totiž pěkná štreka - moje puchýře na chodidlech by mohly vyprávět...) - nebo prostě ve Varech nebyli a teď mají pocit, že by si také zasloužili něco té nebeské filmové many. Pro ty se pořádají ŠARY VARY - OFICIÁLNÍ OZVĚNY 45. MFF KARLOVY VARY v pražských kinech Světozor a Aero, a to hned od 10. července.

Celých jedenáct dní si tak budete moct užívat některé nejzajímavější varské kousky, včetně těch, které se do české distribuce velmi pravděpodobně nikdy nedostanou. Pokud jde o mne, ze soutěže bych vám ráda doporučila zvláště film Jsou věci, které nevíš (r. Fardin Saheb Zamani), melancholickou variaci na Scorseseho Taxikáře od debutujícího teheránského cinefila - určitě nejlepší íránský film, který jsem letos viděla. Pro varské publikum byl ovšem poněkud "pomalý", zvlášť proto, že se uváděl až v druhé polovině festivalu, kdy některé znavené diváky dokáže aktivizovat už jenom výstřel z kulovnice těsně u hlavy. (A totéž se možná týká i některých porotců - kdo ví?)

A pokud jde o další moje osobní preference, propadla jsem tady filmům britských kouzelníků Michaela Powella a Emerica Pressburgera - a možnost nakazit se chorobou MP-EP, která bude mít patrně celoživotní následky, poskytuje i varská přehlídka v podobě dvou nejefektnějších kousků - rozkošně dekadentního, pre-hitchcockovského Černého narcisu (1947) a famózních Červených střevíčků (1948).

Program Šarů Varů najdete zde.

P.S. Pokud jde o výsledky mé malé varské ankety, v souvislosti s festivalem se plných 50% hlasujících zajímá především o filmy, které patrně neuvidí v distribuci, předpremiéry distribučních titulů zajímají 10% hlasujících a filmy mladší než šedesát let nesmějí přes práh vnímání pěkným, chvályhodným 7% hlasujících (a to jsem se já zdržela!!). A 21% zajímá všechno,o čem se v rámci festivalu mluví nebo píše.
Potom ještě 10% hlasujících rozkliklo odpověď "Nezajímá mne to vůbec, chodím se koupat a už chytám celkem pěkný technicolorový bronz". Tak vy, přátelé, mazejte alespoň na ten Černý narcis.

Libanon aneb film jako politikum

Ultrakomorní drama Libanon, které můžete ještě vidět 9. 7. ve 13.30 v kině v Puppu, se stalo jedním z miláčků filmové Evropy (a na MFF v Benátkách získalo prestižního Zlatého lva). Nejspíš se ho "sluší vidět", podobně jako jiné oceněné či oblíbené snímky z jiných festivalů, které se ve Varech letos uvádějí (tedy třeba turecký Med, držitele Zlatého medvěda na Berlinale, nebo francouzské drama O bozích a lidech,  jež si odneslo Velkou cenu z Cannes). Příběh se odehrává prakticky jen v těsném prostoru tanku mezi čtveřicí mladých vojáků konfrontovaných s hrůzami venku, které vidí jen tankovým průzorem. A film sám nám pak podává i zprostředkované svědectví o názorech benátské poroty, která ho zatoužila ocenit, a demonstruje tak i "názor" konkrétního festivalu. Libanon není špatný, ale změnil se naneštěstí v politikum: obávám se dokonce, že kdyby režisér Samuel Maoz nekritizoval svou  vládu za ozbrojený vstup do Libanonu v červnu 1982 (jehož se coby odvedenec osobně zúčasnil), neštěkl by po jeho autobiograficky laděném filmu velmi pravděpodobně žádný významný (festivalový) pes.

Podobně zaměřený a obdobně dobře přijatý Valčík s Bašírem Ariho Folmana (který se úspěšně hrál ve Varech před dvěma lety) dosvědčuje, že snahy izraelských režisérů přehodnotit na základě vlastních zážitků oficiální stanoviska k historii své země jsou v Evropě velmi vítané: v módě je přece "korektnost", tedy něco jako okázalá demonstrace touhy harmonizovat alespoň na plátně vztahy mezi Izraelem a jeho sousedy, případně proizraelské a promuslimské názory. Když si to spojíte se současnou vlnou protiizraelských nálad, stává se z Libanonu cosi jako stále výbušnější směs.

Nejsem si ovšem vůbec jistá, jestli je nějaká korektnost na místě: když se Libanon loni hrál na MFF v Torontu v rámci přehlídky deseti izraelských tvůrců, stala se existence sekce terčem útoku skupiny levicově smýšlejících filmařů (např. Ken Loach, Jane Fondová, Viggo Mortensen...), jež sepsala protest obviňující vedení festivalu z toho, že "přisluhuje izraelské propagandě". Na ten zase veřejně odpověděla skupina opačně smýšlejících hollywoodských celebrit (např. Sacha Baron Cohen, Natalie Portmanová, Jerry Seinfeld...). Kdyby mimochodem šlo třeba o přehlídku palestinských filmů, pochybuji, že by k podobné situaci došlo. Ve chvíli, kdy se film mění v politickou záležitost, nestává se  konkrétní dílo nositelem nějakého jasného postoje, ale začíná sloužit jako nosič nejrůznějších, často protikladných manipulací. (Pokud vás to zajímá, konkrétnější informace o torontské patálii, která jako by vypadla z letošní populární varské tragikomedie Čtyři lvi, najdete třeba na stránce festivalu na Wikipedii.) 

Jsem opravdu dost ráda, že na MFF Karlovy Vary jde vždycky a především o samotné filmy (i když festival samozřejmě má i svůj jasný „politický názor“, daný přirozeným a letitým naladěním týmu, který ho dělá).