Z barevného zásvětí Varů zase doma v černobílé realitě...

Někdy se mi stává, že z karlovarského festivalu ujedu těsně před zakončením - v pátek v noci prakticky skončí celotýdenní filmový maraton a můj odjezd závisí jen na tom, jestli se v sobotu ještě opakuje z programu něco, co jsem neviděla a bez čeho nemohu žít. Což se letos nestalo. Včera jsem především - přiznávám s hanbou - nešla na restaurovanou verzi Viscontiho Geparda, čímž jsem si vzhledem k rozměrné metráži legendárního snímku uvolnila čas na jiné tři prakticky současně promítané, kratší filmy. Ale nedivím se, že na mne kníže Salina v podání Burta Lancastera dneska dopoledne shlížel na mostě přes Teplou s útrpnou výčitkou. Mezi filmy, které jsem za Salinovými zády viděla, nechyběla skotská milostná romance Cesta k cíli, kterou jsem uzavřela retrospektivu filmů britské režisérské, scenáristické a produkční dvojice Michael Powell / Emeric Pressburger (nakonec jsem ji viděla skoro celou - tedy všech šest hraných kousků - s výjimkou dokumentu o kameramanovi Jacku Cardiffovi).

Myslím, že mám námět k přemýšlení na pěkně dlouhou dobu - šestice titulů natočených v letech 1943-1948, z jedné strany ohraničená Životem a smrtí  plukovníka Blimpa  (1943) a z druhé Červenými střevíčky (1948), mne zajímala ve vztahu k podobě britské produkce na sklonku druhé světové války a v letech těsně po ní. Názorně a originálně se tu komentují kontroverze s americkými spojenci a požadavek válečné  propagandy či třeba bytostný odpor obou autorů k jakémukoli politizujícímu, ultimativnímu uspořádání světa: Blimp je příběhem celoživotního přátelství Brita a Němce (a není divu, že třeba Winston Churchill byl zavilým osobním nepřítelem tohoto filmu) a Canterburská povídka v roce 1944 s naléhavou intimitou hledá rovnováhu mezi apokalyptickou válečnou situací, skrytou za hravým pátráním po chlapíkovi  polévajícím po nocích dívkám vlasy lepidlem, a bezmála mystickým vztahem k anglické krajině, vyjádřeným prostřednictvím starobylé poutní cesty do titulní katedrály. (Mimochodem, úvodní scéna se středověkými poutníky končí vypuštěním ochočeného dravce, který se na nebi kouzlem střihu "promění" v moderní letadlo, čímž se vyprávění přesouvá do současnosti - upřímně řečeno, Kubrickova metamorfóza kosti v kosmickou loď ve 2001: Vesmírná odysea v mých očích poněkud přišla o svou uchvacující originalitu :-)).      

Retrospektiva pro mne byla i intenzivní ukázkou bouřlivé proměny, jakou v krátké době může projít režisérský styl ve vztahu k přechodu od černobílého materiálu k barevnému. Přechodová období bývají pro diváka zpětně vždycky nesmírně vzrušující.... Třeba v Otázce života a smrti jsou sekvence odehrávající se v zásvětí černobílé, zatímco ty ze země jsou barevné - což dobře ladí s láskou k věcem pozemským, která z filmů dvojice MP / EP čas od času nepřehlédnutelně prýští, i s vášní, s níž se tihle tvůrci posléze oddali technicolorovým orgiím. Letmou vzpomínku věnujme v téhle souvislosti obdobnému řešení Wima Wenderse v Nebi nad Berlínem /1987, zatímco Otokar Votoček v Křídlech slávy /1990 se touhle otázkou myslím moc nezabýval (ale včera jsem film v televizi znovu neviděla - kdo z vás ano, napište mi do komentáře, prosím, jestli se tam tahle dvě prostředí nějak vizuálně řeší!). A Peter Jackson v Pevném poutu v souladu s tématem ukazuje zásvětí jako kýč stvořený myslí pubertální dívenky...

Já to ovšem teď mám právě obráceně, než to cítili Powell s Pressburgerem: ze snového, přepestrého karlovarského snu jsem už zase doma v pozemské realitě Prahy. Závěrečný festivalový ceremoniál si dopřeju u televize (svou pozvánku jsem přenechala Jardovi Sedláčkovi) a čtenáře tohoto blogu budu nejspíš ještě nějakou bodu otravovat varskými vzpomínkami... Opravdu velmi se raduju z toho, že mám zase k dispozici funkční internet a mohu zase uveřejňovat i své fotky (ubytovat oficiálně bloggující osobu v hotelu, kde Wi-fi prakticky nefunguje, byl asi trošku omyl). Taky je taky nádherné ticho: za oknem mého hotelového pokoje se totiž nacházelo rušné staveniště, kde buchar drtil skálu každý den od sedmi do rána až do pěti odpoledne, a to i ve sváteční dny s výjimkou neděle. Nenáviděná přípojka na dálnici pod okny našeho pražského bytu - to jsou dneska úplné lázně!