Libanon aneb film jako politikum

Ultrakomorní drama Libanon, které můžete ještě vidět 9. 7. ve 13.30 v kině v Puppu, se stalo jedním z miláčků filmové Evropy (a na MFF v Benátkách získalo prestižního Zlatého lva). Nejspíš se ho "sluší vidět", podobně jako jiné oceněné či oblíbené snímky z jiných festivalů, které se ve Varech letos uvádějí (tedy třeba turecký Med, držitele Zlatého medvěda na Berlinale, nebo francouzské drama O bozích a lidech,  jež si odneslo Velkou cenu z Cannes). Příběh se odehrává prakticky jen v těsném prostoru tanku mezi čtveřicí mladých vojáků konfrontovaných s hrůzami venku, které vidí jen tankovým průzorem. A film sám nám pak podává i zprostředkované svědectví o názorech benátské poroty, která ho zatoužila ocenit, a demonstruje tak i "názor" konkrétního festivalu. Libanon není špatný, ale změnil se naneštěstí v politikum: obávám se dokonce, že kdyby režisér Samuel Maoz nekritizoval svou  vládu za ozbrojený vstup do Libanonu v červnu 1982 (jehož se coby odvedenec osobně zúčasnil), neštěkl by po jeho autobiograficky laděném filmu velmi pravděpodobně žádný významný (festivalový) pes.

Podobně zaměřený a obdobně dobře přijatý Valčík s Bašírem Ariho Folmana (který se úspěšně hrál ve Varech před dvěma lety) dosvědčuje, že snahy izraelských režisérů přehodnotit na základě vlastních zážitků oficiální stanoviska k historii své země jsou v Evropě velmi vítané: v módě je přece "korektnost", tedy něco jako okázalá demonstrace touhy harmonizovat alespoň na plátně vztahy mezi Izraelem a jeho sousedy, případně proizraelské a promuslimské názory. Když si to spojíte se současnou vlnou protiizraelských nálad, stává se z Libanonu cosi jako stále výbušnější směs.

Nejsem si ovšem vůbec jistá, jestli je nějaká korektnost na místě: když se Libanon loni hrál na MFF v Torontu v rámci přehlídky deseti izraelských tvůrců, stala se existence sekce terčem útoku skupiny levicově smýšlejících filmařů (např. Ken Loach, Jane Fondová, Viggo Mortensen...), jež sepsala protest obviňující vedení festivalu z toho, že "přisluhuje izraelské propagandě". Na ten zase veřejně odpověděla skupina opačně smýšlejících hollywoodských celebrit (např. Sacha Baron Cohen, Natalie Portmanová, Jerry Seinfeld...). Kdyby mimochodem šlo třeba o přehlídku palestinských filmů, pochybuji, že by k podobné situaci došlo. Ve chvíli, kdy se film mění v politickou záležitost, nestává se  konkrétní dílo nositelem nějakého jasného postoje, ale začíná sloužit jako nosič nejrůznějších, často protikladných manipulací. (Pokud vás to zajímá, konkrétnější informace o torontské patálii, která jako by vypadla z letošní populární varské tragikomedie Čtyři lvi, najdete třeba na stránce festivalu na Wikipedii.) 

Jsem opravdu dost ráda, že na MFF Karlovy Vary jde vždycky a především o samotné filmy (i když festival samozřejmě má i svůj jasný „politický názor“, daný přirozeným a letitým naladěním týmu, který ho dělá).