Poznámka k "hladivým" filmům

Nezvaný host se vplížil do českých kin v počtu tří kopií a s minimální reklamou, neboť jeho distributorem je Asociace českých filmových klubů. Pokud ale chcete v těchto blahých jarních dnech vidět nějaký opravdu zajímavý "malý" film, pak raději sáhněte spíš po provokativním Happy-Go-Lucky Mikea Leigha (moji recenzi najdete zde). Leigh ovšem záměrně popuzuje svou nesnesitelnou pozitivitou a o ztotožnění s jeho šílenou hrdinkou může být řeč jen stěží: jeho cílem je totiž dráždit a provokovat. Pokud ale nutně potřebujete pohladit a nemáte doma přežranou kočku, ochotnou usnout vám na klíně, mohli byste to z Nezvaným hostem zkusit.

Soukromě mi rozum zůstává stát nad tím, proč AČFK, specializovaná jako distributor spíš na výlučné a "umělecké" snímky, koupila tak hladivě schématický snímek, který by (v tom nejlepším edukativním smyslu!) mohl sloužit jako učebnice vypravěčských klišé.

Protagonistou je stárnoucí univerzitní profesor ekonomie (skvělý Richard Jenkins, nominovaný na Oscara), který žije osaměle a marně se pokouší nepřítomnost zemřelé manželky-klavíristky ventilovat tím, že se učí hrát na klavír. Když ve svém neobývaném neworském bytě jednoho večera najde milenecký párek ilegálních černých přistěhovalců, které tam za jeho zády umístil jakýsi čiperný překupník, jeho okoralé srdce však nečekaně zjihne. Nechá vetřelce u sebe bydlet, jí jejich jídlo, sdílí jejich starosti, naučí se hrát na buben džembe a když mladíkovi Tarikovi hrozí vyhoštění, angažuje se v jeho kauze. A když u profesorových dveří zazvoní šaramantní ovdovělá mladíkova maminka, vytušíte, že s ní nakonec půjde na Broadway i na toho jejího vysněného Fantoma Opery.

Takže tady máte pohromadě všechny myslitelné "politicky korektní" stereotypy a nezbývá vám než se lehce dojmout a zauvažovat, jestli byste pocit bělošské provinilosti neměli vykompenzovat alespoň tím, že se naučíte hrát na džembe nebo že si vezmete domů do 2+1 nějaké ty ilegální imigranty jako podnájemníky.

Nezvaný host nabízí v americké variantě totéž co El Paso Zdeňka Tyce, totiž "dobře míněný" profesionální kalkul s módním tématem, pojatý jako "malý", navenek lehce "umělecký" film (omlouvám se za to množství uvozovek - další budou následovat). Vždycky mne štvalo, jak jsou hollywoodské blockbustery neustále obviňovány ze schematičnosti a bezuzdného využívání klišé, byť je to jejich samozřejmá a logická základna - a že "umělecké" snímky typu Crash Paula Haggise, El Pasa nebo Nezvaného hosta s klišé mohou nakládat stejně okázale, leč úplně beztrestně. Málokdo se do nich opře, protože deklarují ušlechtilou "myšlenku" a myslí to se světem - na rozdíl od přilouplých vyprávěnek z továrny na sny, které chtějí pouze vydělat peníze - vážně a veskrze pozitivně.

Na Nezvaného hosta se samozřejmě lze podívat i jinou optikou (a můžeme ji nazvat třeba realistickou): hrdina filmu dělá velice špatně svou práci na univerzitě a jeho šéf by ho měl správně vyhodit (snad to nakonec udělal). Autoři filmu se nás však pokoušejí přesvědčit, že tuhle práci nemá smysl dělat dobře, protože je "špatná": symbolizuje totiž slepou životní cestu západního bílého světa, uplatňujícího povýšeneckou nadřazenost USA nad zeměmi Třetího světa (hrdina se dokonce účastní konference na toto téma). Hrát na džembe v podzemce je práce, která vás naplní nesrovnatelně víc, a navíc nevýslovně obohatí vaše okolí.

Tvůrci ukazují, že párek ilegálních imigrantů, který se hrdinovi nevybíravě naveze do bytu, jsou hodní, krásní a sympatičtí mladí lidé, kteří mají právě proto jakákoli práva nejen na svou, ale i na vaši existenci (západní civlizace v osobě hrdiny stárne, chátrá a působí neplodně, a měla by jim zřejmě co nejrychleji uvolnit místo). Fakt, že dívka je muslimka, jí dává ten správný šmrnc, protože působí tak roztomile zakřiknutě, dělá takové pěkné šperky z provázků a na rozdíl od svého hostitele nepije jako duha...

Je opravdu nespravedlivé, že tihle po všech stránkách úžasní cizinci by měli Spojené státy opustit a že úřady uplatňují - prý zvlášť po 11. září - naprosto bezohledně a surově zákony, podle kterých jsou takoví lidé donuceni vrátit se zpátky do vlasti. Pikantní je okamžik, kdy Tarikova matka bezelstně přizná, že zničila úřední dopis, kterým byl mladík na fakt blížící se deportace upozorněn, a synovi o něm navíc nic neřekla. (Hodně to připomíná hrdinku El Pasa, která také všechny úřední dopisy nesmyslně vyhazuje do koše raději, než aby je četla nebo se podle nich dokonce prostě zařídila.)

Realita filmů typu Nezvaného hosta mne nepřestává fascinovat, protože je skutečnosti stejně vzdálená jako realita kupříkladu takových Strážců. Tento comicsový film se ovšem od nich liší v základním pojetí své ideologie, kterou divákovi necpe prostřednictvím "uměleckého" a "pozitivního" vypravěčského aparátu, ale nabízí ji v rámci "nezávazné" zábavy. Strážci jsou přitom nabití politickými konotacemi podobně jako Nezvaný host a spol. (a měla bych na ně dokonce mít pifku, protože s nimi názorově také příliš nesouhlasím). Rozhodně je ovšem proti případné kritice nezaštiťuje nějaká "ušlechtilost", takže si jich nesrovnatelně víc vážím.

Není to vlastně dost divné, že v českém psaní o filmu patří k dobrému tónu, jemuž není radno se protivit, tyhle filmy nepodrobovat žádnému přísnému logickému rozboru a nešťourat se v útrobách jejich ideologických podtextů?

P.S. A koukám, že na stránkách Cinepuru vyjádřil jisté rozpaky nad tímhle filmem i Oto Horák.