Ještě pár slůvek k časopisům, psavcům a sebestřednosti

Dnes jsem vyrazila "do Prahy" (jak se říká u nás na sídlištní periferii) a po pracovní schůzce si koupila v Terryho ponožkách nový Cinepur (ve skutečnosti jde o březnové číslo), březnový Filmový přehled a Film a dobu 4/2008, abych dohnala nejhorší resty v nepřečtenosti. Už se znám: co nezhltám dnes a zítra, odložím - a budu se už nadosmrti ukájet vidinou, že se ke zmíněným tiskovinám vrátím zítra a pozítří, což jsou časové údaje, které se - jak známo - před člověkem neustále kamsi unikavě posunují.

Vím, že konzervativní a nekoncepční Film a dobu nemá skoro nikdo rád, ale mne tam potěšil přinejmenším článek Jana Jaroše o totalitní ideologii, protože mi připomněl, že Honza je z těch lidí, kteří se kvůli obživě odsunuli kamsi stranou do komerčních sfér. A přitom si doma bádá bez soustavného kontaktu s vědeckou obcí - a protože si vede záznamy, slíbil mi kdysi, že mi jednou ukáže soupis názvů všech textů, které jdem kdy napsala. (Snad už mají Jarošovi větší byt, aby se tam ten seznam nesmyslů zatím vešel.) Mou recenzi na Labyrint lží už si většina z vás nejspíš přečetla, když jsem ji tu vystavila onehdy, takže kvůli té si Film a dobu kupovat nemusíte. A ještě koukám, že se nám dokonce dvěma recenzemi (na Kozí příběh a Juno) do této tištěné oficiální struktury dostal i Lukáš Gregor (jinak svázaný s průběžně se vylepšujícím internetovým měsíčníkem 25fps - teď koukám, že tam mají něco o studiu Hammer, budu se na to muset podívat).

Březnový Cinepur nabízí krásnou obálku, blok zajímavých textů k tématu Film a architektura, podnětný a originální bondovský text váženého kolegy Radomíra D. Kokeše - ten si určitě přečtěte! - a také text neméně váženého Kamila Fily, týkající se změn a srovnání mainstreamových časopisů Cinema a Premiere. Ten také doporučuji, najdete tam zase nový pohled na situaci. Kamil také našel na Okounovi docela vtipný strip ve stylu Red Meat týkající se výměny redakce Cinemy a vystavil ho dneska v diskusním klubu Cinemy. Je to samozřejmě hovadina, ale potěší...

Tak si dneska říkám, hýčkajíc na klíně filmový tisk, že ten svět není nijak děsný, když ještě pár lidí přemýšlí a pak se o tom pokouší něco napsat. Nevidím v tom pro sebe nic zvlášť sebestředného ani zbytečného - čímž narážím samozřejmě na textík bývalého kolegy Jaroslava Sedláčka, kterým rezignoval na své dosavadní publicistické povolání (jež se mi u něj vždycky zdálo splývat s posláním). Možná mi tenhle postoj přijde nepochopitelný proto, že nás při nedělním obědě neruší telefonáty Ondřeje Vetchého a žádná zajímavá celebrita mi nedává rozhovory, které ostatním odmítá. (Rozhovory mi nedává nikdo. Panicky se děsím vůbec s někým hovořit.)

Vybudovat si nějaký svět (a může to být i zahrada), pracovat na něm, v průběhu času ho posouvat ho a měnit, identifikovat se s ním a být s ním identifikován - v potěšení z toho mi nemůže žádná rozmrzelost ani vyhazov z práce zabránit. Ani když se můj profesionální i zahradnický (natož soukromý) život skládá prakticky jen ze samých chyb.

Tak, aby už bylo dost té čapkovské zahradnické pozitivity, tady přikládám ještě luznou víkendovou fotečku včelky sající nektar z květu - a konec. Čtěte pozůstalý filmový tisk a jděte zase jednou do kina - zítra má premiéru nový film Mikea Leigha Happy-Go-Lucky a ohlasy na něj jsou tak podivné, že vám asi nezbyde nic jiného než si udělat názor na vlastní oči. Já to ještě taky neviděla...

Dám vědět.