Herectví podle Metody

Legendární hereckou školou Actors Studio prošla řada největších hvězd 20. století. Marilyn Monroeová se zde chtěla stát skutečnou herečkou, Marlon Brando tam usiloval zkrotit svůj bouřlivý talent, Paul Newman piloval svůj mužný projev. Někteří tu získali vstupenku do hvězdného nebe, jiní tragicky poznamenali svůj osud.

Actors Studio zdaleka není největší ani nejstarší hereckou školou na světě, určitě však zůstává nejznámější - a to i v době, kdy má nejlepší éru nenávratně za sebou a opírá se jen o slavnou minulost. Prohlášení, že vás přijali do Actors Studia nebo do některé z jeho sekcí, stále vyvolává oprávněný obdiv. K zodpovědnému provozování herecké profese všem nikdy nikdo nevyžadoval papír - a řada nejzajímavějších a nejuctívanějších divadelních a filmových herců současnosti se obejde i bez jakýchkoli teoretických základů. Divákům je pak už úplně jedno, jestli se jejich miláček studoval kreslené postavičky z klasických animovaných filmů a rockové hvězdy jako Johnny Depp, nebo získal pomyslný výuční list ještě coby nezletilec v televizních seriálech jako Leonardo DiCaprio. Odborné kapacity mimochodem soudí, že právě kontrolovaně spontánní herectví těchto dvou uznávaných hereckých celebrit vychází z metod Actors Studia.

Některé z nejobdivovanějších hvězd současnosti se však zas a znovu vracejí k myšlence, že lekcím v Actors Studiu vděčí za všechno: patří mezi ně Jack Nicholson, Robert De Niro, Al Pacino nebo Dustin Hoffman (i když toho na školu přijali až na pátý pokus). Obrovský vliv, který měla slavná Metoda, formulovaná jedním ze zakladatelů studia, Leem Strasbergem, zasahuje americký film od 50. let do současnosti. Za uplynulých šedesát let se samozřejmě herecký styl výrazně změnil – a navíc každá osobnost, která Studiem prošla, tamní formulky přizpůsobovala požadavkům svého vlastního talentu.

Dokonalé splynutí s rolí – to je heslo, které nejobecněji vystihuje složitý soubor postupů a pravidel, jež v pojetí desítek velkých hereckých talentů pomáhal formovat podobu současného amerického filmu. Umění proti trhu Actors Studio - to jsou především desítky fascinujících, dramatických příběhů, ve kterých se střetává talentovaný a metodicky vyškolený jedinec, snící o umělecké nezávislosti, s nelítostnou realitou trhu. Kdo to kdy viděl: herec, který si něco myslí a není už jen povolným nástrojem režisérského řemeslníka, podřízeného požadavkům produkčního studia.

Střet tvůrčí koncepce Actors Studia se studiovým systémem v 50. a 60. letech poznamenal hluboceživoty Jamese Deana, Marilyn Monroeové nebo Marlona Branda. Herci, kteří prošli Actors Studiem, měli ovšem naštěstí nejen na divadle, ale i ve filmu „své“ režiséry, kteří čerpali z podobných zkušeností - nebo je dokázali nápaditě využít pro vlastní koncepce. Realistické sociální příběhy 50. let, vztahová psychologická dramata následujícího rebelského desetiletí, podvratné bouřlivácké snímky začínající generace nového Hollywoodu v 70. a její žánrové fantazie v 80. letech - každé desetiletí dokázalo odchovance Actors Studia využít.

Soustředěná nervnost Ala Pacina, rafinovaně živelné kreace Jacka Nicholsona, koncentrovaná křehkost Julie Robertsové nebo hluboce ženská intuice Sissy Spacekové – to všechno je součástí historie, která se zasahuje až do nejživější současnosti. Každý rok se během oscarové show jako nominovaní prosazují herci a herečky, svázaní se slavnou Metodou.

Letos k nim patřil díky snímku Wrestler i osmapadesátiletý Mickey Rourke - temně nevyvážená osobnost, zápasící celá desetiletí mezi soustředěností a naprostou žalostnou vyhaslostí. Zlatého naháče mu vyfoukl Sean Penn za životopisné homosexuální drama Milk, takže Oscara nedostal ani jednasedmdesátiletý představitel nenáviděného amerického prezidenta ve znamenité tragikomedii Duel Frost/Nixon, Frank Langella, kterého formovala stejná herecká metoda.

Mezi nominovanými byli i další dva slavní frekventanti kurzů Actors Studia - Philip Seymour Hoffman (za part zvráceného kněze v psychologickém dramatu Pochyby) a Marisa Tomeiová (za Wrestlera). Za svou rodnou instituci tak z deseti nominovaných zabojovali čtyři, takže asi jen stěží můžeme Actors Studio považovat za přežitou instituci.

Herecké nebe v Hells Kitchen

Actors Studio působí v rámci hereckého vzdělávání se svou šedesátiletou tradicí bezmála jako nováček. Jiná slavná newyorská herecká škola – Juilliard School, se zrodila už v roce 1905, podobně jako třeba prestižní londýnské Royal Academy of Dramatic Art. Instituce, založená 5. října 1947 divadelníky Eliou Kazanem, Cheryl Crawfordovou a Robertem Lewisem v manhattanské čtvrti Hells Kitchen, ovšem navazovala na aktivity slavného divadelního souboru Group Theatre, oslňujícího Ameriku svými revolučními představeními už od roku 1931.

Pro rodící se neziskovou vzdělávací organizaci se stal klíčovou osobností zkušený divadelník a pedagog Lee Strasberg: metodou, opřenou o poznatky sovětského divadelního režiséra a teoretika Konstantina Stanislavského, uplatňoval na žáky až do své smrti v roce 1982. Když Stanislavskij přijel se svým souborem moskevského MCHATu v roce 1923 do New Yorku, ohromil příští zakladatele Actors Studia opravdovostí a kontrolovaností hereckého výrazu. Postupy, založené na podobných základech jako psychoanalýza, pracovaly se vcítěním do role a osobní interpretací nejskrytějších pohnutek postav, se kterými musel herec splynout.

Intonace, drobná gesta, pohyb v prostoru, rytmus řeči – nic z toho nesmí být náhodné, i když to může být improvizované. Se studiem role doma v lenošce byl konec: práce na postavě se stala kolektivní záležitostí, do které vstupoval i učitel. Bezduché memorování textu se stalo přežitkem – do hry vstoupila představivost a neopakovatelná osobnost herce. A způsobila největší revoluci v historii moderního herectví.

Mentoři a učni

„Vyučuje-li učitel, jen aby si zajistil obživu, nudí se jeho žáci, jsou unaveni a skomírají s ním, “ poznamenal Stanislavskij – a zkušený Lee Strasberg a jeho žák a mladší kolega Elia Kazan ho v tom neváhali následovat. V rozvíjení Stanislavského postupů se ovšem dostali do konfliktu s bývalou kolegyní z Group Theatre Stellou Adlerovou, která jako jediná z nich sovětského teoretika navštívila v Moskvě. Její Stella Adler Conservatory vznikla dva roky před Actors Studiem, ale mezi Strasbergovými a jejími žáky se ovšem obvykle nedělá žádný velký rozdíl. Řada z nich totiž čerpala současně nebo postupně z různých zdrojů a docházela – jako Jack Lemmon, Whoopi Goldberg nebo Barbra Streisandová - i do podobně pojatého newyorského HB Studio, založeného už v roce 1945.

Třeba Marlon Brando (který léta působil i jako čestný předseda konzervatoře Stelly Adlerové) je sice technicky především žákem slavné herecké pedagožky, právě on však slavnou Metodu nejvíc proslavil pod režijním vedením „konkurenčního“ Elii Kazana v dramatech Tramvaj do stanice Touha (1951) a V přístavu (1954).

Samotná Adlerová upevňovala své vazby především na divadlo, kdežto Actors Studio si pěstovalo úzkou spolupráci jak s vynikajícími divadelními autory (např. pozdějším manželem Marilyn Monroeové, Arthurem Millerem), tak s filmovými i televizními tvůrci. Vedle Elii Kazana, který se mezi nejzajímavější režiséry Ameriky začal propracovávat už na sklonku 40. let, se stal důležitým filmařem Actors Studia především Sidney Lumet.

Ten v 50. letech klíčovým způsobem ovlivnil tehdy nové a rychle se rozvíjejí médium - televizi. První živé přenosy poskytly obrovskou příležitost právě frekventantům Actors Studia - a Lumet, jako typický „herecký režisér“, v letech 1951-60 odvedl obdivuhodnou práci. Právě díky němu si tak můžeme dodnes připomenout řady literárních a divadelních adaptací, zviditelňujících vůbec poprvé pozdější slavné žáky Actors Studia.

I když Stella Adlerová a Lee Strasberg chtěli původně bojovat hlavně s komerčními tlaky v divadelní oblasti, pro jejich studenty se stále lákavější výzvou nestávala jen televize, ale i film. Podobně jako Strasberg, i Adler si později otevřela pobočku v „hlavním městě Hollywoodu“ Los Angeles, aby vyšla vstříc potřebám a touhám tamní filmové komunity. Stovky herců tam dřely a dodnes dřou na slavné metodě, přivydělávají si jako číšníci a prodavači a sní o tom, že budou následovat své slavné vzory.

Zdaleka ne všichni jsou však tak úspěšní jako třeba talentovaná žačka Adlerové, snědá kráska Salma Hayeková.

Experimenty v laboratoři

Za jednašedesát let existence prošlo relativně malým Actors Studiem přes 1200 absolventů.Elegantní nízká budova z červených cihel v čísle 432 na 44. ulici je dnes obklopena výškovými domy a láká k představám příštích hvězd, trousících se na Strasbergovy úchvatné lekce v dobách největší slávy jeho dílny – v 50. letech. Někteří žáci ovšem své slavné tváře kvůli případným zvědavcům raději skrývali za černými brýlemi a vyhrnutými límci kabátů: patřil mezi ně James Dean i Marilyn Monroeová, která Studio začala navštěvovat už v době, kdy byla hystericky obletovanou filmovou star.

Vyučování mohlo připomínat laboratoř šíleného vědátora, kde místo kypících chemikálií bouřlivě reagovala slova a gesta. „Chci, aby se tady neučilo, ale tvořilo,“ prohlásil prý Lee Strasberg – a on a jeho kolegové se proto nikdy nechovali jako nadřazení mentoři, kteří mají vždycky pravdu. Zůstává tak ovšem otázkou, kdo a jak vlastně stvořil filmové hvězdy Marlona Branda, Jamese Deana či Montgomeryho Clifta. Nebyli to nakonec oni, kdo současně tvořili své Actors Studio?

V případě Branda a Deana se Strasberg rozhodně podílel na jejich slavném rebelském image. To bylo směsí opravdovosti a manýrismu, bytostného odporu k pravidlům i rozumového kalkulu s ním. Oba herci měli díky němu v jedné chvíli rovnocenné šance na získání titulní role v dramatu režiséra Nicolase Raye Rebel bez příčiny (1955), a i když ji nakonec dostal Dean, zůstalo mu prvenství v obdobně laděném snímku, motorkářském dramatu Divoch (1953).

Herci pečlivě studovali sociální prostředí, ve kterém měli jejich hrdinové žít, a vrývali si do paměti všechno, co by mohli použít pro větší přesvědčivost svých výkonů. V jejich filmové práci hrál důležitou roli element v hollywoodském filmu dosud nevídaný - improvizace. Pod vlivem Metody herci poprvé v historii otevřeně vyjadřovali vlastní touhy a frustrace – a začali vrývat do dosud neposkvrněné, pečlivě nalíčené tváře hollywoodského filmu vrásky skutečných problémů.

Výbuchy a pády

Svobodná, rovnostářská a bytostně kolektivní Metody se ovšem rychle kontaminovala praktikami továrny na sny, která uměla i ty největší herecké osobnosti podřídit svému komerčnímu systému. Actors Studiu zase hrozilo, že se změní ve stroj na výrobu hvězdných celebrit. Hvězdy jsou posvátnými monstry, se kterými se zachází metodou viditelného cukru a neviditelného biče – a Strasbergovi slavní žáci žili své profesionální i soukromé životy jako jednu velkou a předem prohranou bitvu mezi svými osobními ambicemi a hollywoodským systémem.

Na počátku 60. let tak za sebou Marlon Brando vlekl z filmu do filmu pověst problémové star, která přiváděla nezvladatelnými náladami kolegy ze štábu do zuřivých rozpaků. Brando přitom působí stejně geniálně ve třiceti letech v sociálním dramatu Elii Kazana V přístavu (1955) jako o osmnáct let později v gangsterském dramatu Francise Forda Coppoly Kmotr. Za oba tak rozdílné filmy Brando dostal Oscara, oba představují vrcholná díla dvou naprosto odlišných období. Mezi nimi – a po nich - však filmografii kultovního hereckého rebela šperkuje plno nevyvážených projektů, jejichž stabilitu bezprostředně sám ohrozil. Tragický osud talentovaného herce a současně herecké celebrity korunuje v 90. letech pohled na neskutečně tlustou a otrávenou hvězdu, vybíjející se v trapných výstřednostech.

Brandův vrstevník James Dean se ještě výrazněji zapsal do historie jako idol mládeže, který doplatil na nepochopení společnosti, ovládané nechápající starší generací. Filmy Rebel bez příčiny, Na východ od ráje a Obr však zůstávají jedinými tituly, které po plavovlasé hvězdě s pověstí arogantního nafoukance zůstaly: nominaci za Obra dostal Dean už posmrtně. Láska ke stravujícímu životního stylu, vtělená do vášně v rychlých autech, ho připravila ve čtyřiadvaceti letech o život. Můžeme jen spekulovat, čeho mohl se svým talentem a energií dosáhnout. Dokázal by se vyhnout osudu Marlona Branda - nebo by ho postihl neméně tragický osud jejich souputníka Montgomeryho Clifta?

Tato přecitlivělá hvězda dramat Odtud až na věčnost (1953) či Norimberský proces (1961) dávala vydělat horentní sumy newyorským psychiatrům. Utápěla svůj intelekt a talent v alkoholu a drogách, aby odešla ze světa ve věku pouhých pětačtyřiceti let. Cliftův učitel herectví z Actors Studia Robert Lewis o jeho životní tragédii mluvil jako o nejdelší sebevraždě v historii.

Případ Marilyn

Nejslavnějším a možná nejtragičtějším způsobem se setkání s Actors Studiem podepsalo na osudu Marilyn Monroeové. Strasberg a jeho kolegové ji nestvořili: vstoupila v prosinci 1954 do nenápadné budovy v Hells Kitchen jako celebrita, která už několikrát bolestně narazila na nepřekročitelné hranice hollywoodského systému. Když se pokusila vybírat si scénáře podle svého (což se dnes považuje za normální praxi každé slavnější herecké osobnosti), vypověděla jí dokonce společnost 20th Century Fox smlouvu. Představitelka krásných, hloupých blondýnek se tak zoufale snažila být dobrou herečkou, že než šla před kameru, zvracela strachy. Možnost studovat v Actors Studiu jí měla nabídnout techniku i sebejistotu.

„Jako by čekala na knoflík, který se musí stisknout,“ pochvaloval si Strasberg, který v Marilyn prý objevil talent srovnatelný s Brandovým. Krásná hvězda však nakonec rezignovala na jeho nabídku věnovat se pouze divadlu a vrací se do Hollywoodu. Její situace se téměř ročním pobytem v jiném světě ovšem ještě zhoršila. Teď byla odhodlána dokázat světu, že má v hlavě mozek. To se možná ještě dalo tolerovat u jejích mužských kolegů. U představitelky tupých roztomilých krásek to bylo nepřípustné.

V soukromí měl „novou“ Marilyn jistit i nový manžel, dramatik Arthur Millerem. Soužití s nevyrovnanou a ambiciozní kráskou však intelektuálského umělce postupně zničilo. Dezorientovanou Monroeovou, která nedokázala poznat, kdo ji využívá a kdo to s ní myslí vážně, svět odmítal vnímat jako „vážnou“ umělkyni. A to při natáčení filmu Autobusová zastávka i mimo kameru mluvila s autentickým jižanským přízvukem!

Pomyslnou poslední kapkou se pro ni stalo londýnské natáčení filmu Princ a tanečnice: anglický herecký a režisérský polobůh Laurence Olivier metody Actors Studia neuznával a po své herecké partnerce žádal pouze to, aby byla na plátně sexy.

Pokud za nejlepší film Marilyn Monroeové nepovažujete chytrou převlekovou komedii Billyho Wildera Někdo to rád horké (1959), je jím nepochybně drama Mustangové. Neobvyklý film Johna Husona z roku 1960 představuje requiem za celou jednou érou americké továrny na sny. Huston i Arthur Miller, který byl autorem scénáře, rozhodně neváhali do svého projektu obtisknout všechno, co se dělo mimo kameru.

Mustangové zůstávají poslední položkou filmografie Monroeové i jednoho ze symbolů starého Hollywoodu – Clarka Gablea. Zatímco představitelka Roslyn zemřela na předávkování barbituráty, jejího devětapadesátiletého hereckého kolegu sklátil den po skončení natáčení infarkt. Symbolické propojení skutečnosti a filmového příběhu o konci jednoho světa zvýšila herecká přítomnost Montgomeryho Clifta, který coby retardovaný jezdec rodea předvedl svůj poslední významný herecký výkon.

V Hustonově slavném filmu moderní kovbojové chytají z náklaďáku koně, kteří se nehodí pro rodeo a slouží jako žrádlo pro psy. Film Mustangové je pak loučením s první generací herců Actors Studia. Hvězdy 50. a 60. let, svázané s Metodou, sice vesměs podlehly tlaku situace, žrádlem pro hollywoodské psy se nicméně nestaly. A navíc připravily cestu svým následovníkům.

Současnost

Zdaleka ne všechny osudy hollywoodských hvězd, které prošly Actors Studiem, skončily tragicky. Dobrým případem může být Paul Newman, který uměl vnitřně vzdorovat manipulacím studiového systému. Se zkušeností od Strasberga dokázal zkombinovat všechny pragmatické požadavky a přežít i to, že si začátek filmové kariéry vyzdobil dílky, za která se vzápětí styděl. Vnitřní vyváženost, která chyběla jeho kolegům, v roce 1958 ještě zpevnilo jeho manželství s kolegyní z Actors Studia, Joanne Woodwardovou.

S dalšími vyznavači Metody – Barbrou Streisandovou, Sidneym Poitierem a Stevem McQueenem – pak Newman v roce 1969 založil vlastní produkční společnost Firsts Artists.

Právě dlouhá a úspěšná herecká kariéra nedávno zemřelého Newmana je příznačná pro pomyslnou druhou generaci Actors Studia, do níž můžeme počítat Jacka Nicholsona, Ala Pacina, Genea Hackmana či Roberta De Nira. Ti mají nezpochybnitelný statut hvězdných celebrit, obohatili však svět o desítky neústupně osobitých hereckých kreací. Ve filmovém podnikání si vydobyli relativní svobodu, často opřenou o vlastní produkční aktivity. Občas to zkoušejí s filmovou režií, navzdory únavě přicházející s věkem se ovšem soustavně věnují živé herecké práci.

Je zajímavé, jak málo absolventů Actors Studia zakotvilo ve vodách nezávislého filmu (patří mezi ně třeba Harvey Kietel nebo David Strathairn). Drtivá většina vyznavačů Metody naopak operuje v oblasti hollywoodského mainstreamu – a velmi často v jejich výkonech neobjevíte ani stopy po osobním, civilním přístupu k roli. Hledali byste ho ovšem u takových herců, jako je Jane Fondová, Christopher Walken nebo Nicolas Cage?

A věřili byste, že rukama slavných učitelů prošli i béčkový herec Lance Henriksen či populistický komik Leslie Nielsen (jehož herecké počátky jsou v 50. letech nedělitelně spjaty s živým televizním vysíláním pod režijním patronátem Sidneyho Lumeta)? Nebo že Marek Vašut prošel odnoží původního studia, nazvanou Lee Strasberg Theatre and Film Institut?

Právě do ní se mimochodem hrnou méně známí herci či adepti hereckého řemesla, protože mají mnohem větší šanci být přijati sem než do původní „kamenné“ instituce. Institutem, jejž Strasberg založil už v roce 1969 paralelně v New Yorku i Los Angeles, prošli nedávno třeba Scarlett Johanssonová, Adam Sandler či Uma Thurmanová.

Původní Actors Studio se pod vedením Ala Pacina, Ellen Burstynové a Harveyho Keitela stalo konzervativní organizací bez vnitřní potřeby navázat na své revoluční počátky. Připomíná luxusní klub: mezi jehož přísně vybírané členy vede cesta přes pořadník, do něhož se zapisují zkušení profesionálové. O školu s denní výukou a pilně docházejícími, vášnivě diskutujícími studenty už dávno nejde.

Možnost dvě hodiny sedět a chytat imaginární déšť – jak popisuje jednu ze svých lekcí ironicky Vašut – dnes už jistě nepředstavuje takové lákadlo jako kdysi. Staré časy nicméně připomíná název jedné z učeben, který prý nění vůbec myšlen ironicky: pojmenovali ho po Marilyn Monroeové.

(Tento text si vymyslela a objednala osvícená redakce časopisu pro muže ForMen, které velmi děkuji za možnost uveřejnit ho i zde. Marně jsem ji varovala, že tak minoritní historické téma tragicky sníží čtenost jejich časopisu, ale trvala si na svém. :-) Text vám tedy zpřístupňuji především jako kuriozní tanec mezi vejci uživatelsky zcela nepřátelského tématu a předpokládanými požadavky ryze mainstreamového čtenáře, který hraje golf a nakupuje u Huga Bosse.)