Star Trek

Před dávnými časy, v předaleké galaxii šťastných 60. let, se v popkulturní mytologii začal zahnízďovat fenomém Star Trek. Původní televizní seriál, který Gene Roddenberry stvořil pro společnost NBC (první díl byl k vidění 8. září 1966) nabízelou podívanou plnou optimismu, energie a naděje v lepší zítřky. Velkohit J. J. Abramse, který vstupuje do českých kin 7. května, se vrací k tomu, co se stalo před ním, přes propast více než čtyřiceti let, deseti celovečerních filmů a šesti televizních seriálů (přičemž ten první a v tomto případě klíčový, se v české televizi nikdy nehrál).

Prequel zkušeného televizního tvůrce J. J. Abramse, který se už na filmovém plátně stačil velmi zajímavě vyprofilovat díky třetí Mission: Impossible a Monstru, se česky jmenuje prostě Star Trek . Pokud znáte původní seriál, budete se u něj bavit výrazně lépe než ten, kdo vyrůstal se seriálem Star Trek: Nová generace, kde už nové posádce vesmírné lodi U. S. S. Enterprise velel kapitán Picard. Nebo někdo, kdo má o fenoménu Star Treku jen velmi nejasné pojetí. Důležité ovšem je, že se nakonec budou bavit všichni - což je od tvůrců nového filmu natolik husarský kousek, že ho patrně čekali jen největší optimisté.
Roddenberry a jeho pokračovatelé stvořili během let svět stejně funkčí, jako je svět Star Wars. Zatímco ovšem George Lucas pracoval od samého počátku s comicsovou formou umožňující vyprávět na přeskáčku, Star Trek nabízel vždycky poněkud přímočařejší (nikoli však horší!) zábavu. Nejen v tomto směru se nový film stal tím nejsofistikovanějším, co v celém roddenderryovském universu vzniklo: je totiž svébytným prequelem, který vám lehce protočí mozkové závity, neboť pracuje s cestováním časem a alternativní realitou. Co se týče cestování časem, propojuje zároveň naši lidskou i diváckou přítomnost a televizní seriál velmi příjemnou a všudypřítomnou atmosférou ve stylu futureretro, přičemž vyzobává z minulosti mnohé z toho, co tam bylo nejlepší, a vdechuje tomu atmosféru, atraktivitu a dynamiku nejsoučasnější letní hollywoodské podívané.

V seriálu jste se nedozvěděli skoro nic o minulosti postav ani o tom, jak se dala posádka Enterprise dohromady, což mělo své kouzlo - a zároveň to teď nabídlo novým autorům východisko, se kterým si mohli svobodně pohrát. Scenáristé Roberto Orci a Alex Kurtzman (Transformers, Mission: Impossible III) seznamují Pozemšťana Kirka (Chris Pine) a Vulkánce Spocka (Zachary Quinto) jako zcela odlišné charaktery, které v zápasu s problémy galaktických rozměrů teprve musejí najít budoucí přátelskou a kolegiální rovnováhu. Díky postavě padoušského Romulana Nerona (Eric Bana) hrdinům pořizují pěkné startovní životní trauma a postupně do posádky Enterprise, jíž dosud velel kapitán Pike (Bruce Greenwood), přidávají další členy velící posádky.
Takže srdce fanouška se slastně tetelí, jak se postupně objevují lodní lékař Leonard „Kostra“ McCoy (Karl Urban), šéfinženýr Scott (Simon Pegg), komunikační důstojnice Uhura (Zoë Saldanaová), zkušený pilot Sulu (John Cho) a zázračné dítě Čechov (Anton Yelchin). A když se poprvé zjeví v plné slávě Enterprise, zpotila jsem se nadšením a zalitovala, že to velké plátno v multiplexu není ještě větší. K tomu ovšem musíte ještě přidat desítky detailů, odkazů a hlášek, které nejhalasněji osloví jen znalce seriálu. (Pro mne osobně byla asi nejpříjemnější nová verze vztahu Uhury s jistým kolegou, který si vrchovatě zaslouží právě tahle postava, jež se v seriálu v 60. letech stala vícečetnou průkopnicí: byla to žena a Afroameričan zároveň v bílé posádce a zasloužila se i o první rasově smíšený polibek v historii americké televize.).
J. J.Abrams a jeho tým se zkrátka odvážně vypravili do míst, kam už se před nimi vydalo plno jiných - a na seznamu nezbytností, které si vzali s sebou, byly plánovitě samé pozitivní a čisté hodnoty. Na tom, že se jim nakonec vedlo lépe než Bryanu Singerovi v pokusu restartovat muže z ocele Superman se vrací, má podíl jejich cit pro realističnost a uvěřitelnost "umělých" postav v totálně umělých kulisách, šikovná práce s vypjatě emotivními momenty, která není skoro nikdy nudná ani trapná, a možná především chytrý humor zcela postrádající parodické prvky (zato však zdatně operující s lehkou ironií). Nemluvě o sympatickém a s nasazením hrajícím týmu, míchajícím dohromady šikovně méně známé tváře se známými, a o pěkné a vyrovnané práci trikařů. Jen ten klasický hudební motiv mohl zaznít víckrát, silněji a ve variacích, ale Michael Giacchino prostě nemůže být John Williams.
Star Wars jsem v úvodu nezmiňovala náhodou: zdá se mi totiž, že některá scenáristická a občas i vizuální řešení ve Star Treku je trochu připomínají (a neustoupím od toho, i kdyby mě měli trekkies rozcupovat). Nejde samozřejmě o historickou skutečnost, že Roddenberry a Lucas čerpali kdysi o obdobných zdrojů a že sám Lucas v roce 1977 do Hvězdných válek nevyhnutelně musel zapracovat mnohé, co už se objevilo v televizním Star Treku.

Možná jsem už prostě jen posedlá hledáním podobností a inspirací, když mi sekvence ze zasněžené planety připomněla úvod z Epizody V. (Impérium vrací úder), Kirkovo farmářské dětství začátky Lukea Skywalkera a souboj na jistých způsobem klenutých můstcích nad zející propastí mi evokoval závěr Epizody I. Vyznamenání Kirka před nastoupenou elitou Hvězdné flotily ovšem vůbec nepřipomíná Triumf vůle Leni Refenstahlové jako finále Epizody IV. (Scénu v galaktickém baru pak považuji za vědomou repliku slavné pitky z Epizody IV.) Také vedení paralelní akce ve finále, kdy se každá postava zaslouží svým dílem o vítězství, mi zatraceně připomíná řešení, které Lucas právě tímhle způsobem a zcela stejným rytmem používal s až chronickou pravidelností.

Zatímco tyhle odvozené situace (ať už úmyslně, nebo náhodou) mne ve jiných fillmech obvykle dráždí, nový Star Trek mi nabídl tolik jiných originálních a svěžích či lahodně recyklovaných požitků, že mi vůbec nevadily. Dokonce naopak: říkala jsem si, že vesmír dobrého vyprávění je prostě malý a že se v něm některé prvky prostě přátelsky sejdou.

P.S. Za případné chyby v mytologii Star Treku se omlouvám, nejsem trekkie - i když jsem v roce 1966 patrně během svého pobytu v New Yorku coby tříletá viděla některé premiérové díly původního seriálu, protože pochybuju, že by si je můj otec-scifista tehdy nechal ujít...


Pozor, poznámka politická!




Nový Star Trek znamenitě zapadá do mé teorie, že se na nás valí vlna optimistické "obamovské" kinematografie, vytěsňující depresivní a temné "antibushovské" vize posledních let. Myšlenka vítězné konfrontace hrdinů Star Treku se zdánlivě neřešitelnými problémy byla základem původní televizní série, a ve filmu J. J. Abramse ji resuscituje sekvence, ve které začínající Kirk vyzraje na školní test, jenž záměrně postrádá řešení (a vymyslel ho mimochodem Spock). Test má kadety Hvězdné flotily naučit smiřovat se s představou, že takové situace existují, a s vidinou prohry a možné smrti. Kirk ale ošvindluje výchozí údaje, takže k překvapení školitelů v testu zvítězí. Málem ho ale za to vyloučí ze školy...

Gesto prezidenta Obamy samozřejmě může a nemusí být vědomou replikou kultovního, šťastného pozdravného gesta Spockova.

Star Trek
USA, 2009, 126 min.
Režie: J. J. Abrams
Scénář:Roberto Orci, Alex Kurtzman
Kamera: Daniel Mindel
Hudba: Michael Giacchino
Hrají: Chris Pine (Kirk), Zachary Quinto (Spock), Eric Bana (Nero), Karl Urban („Kostra“ McCoy), Simon Pegg (Scotty), Zoë Saldanaová (Uhura), John Cho (Sulu), Anton Yelchin (Čechov), Bruce Greenwood (Pike), Winona Ryderová (Spockova matka), Leonard Nimoy (starý Spock), Deep Roy (Keenser)

Distribuce v ČR (Bontonfilm): od 7. května