Svěrákovské pozastavení: Carpe diem

V pátek proti sobě Nova a Česká televize postavily v hlavním vysílacím čase dva filmy, ke kterým napsal scénář Zdeněk Svěrák: komedii Jiřího Menzela Na samotě u lesa (1976 - spolu s Ladislavem Smoljakem) a pohádku Karla Smyczka Lotrando a Zubejda (1996). V úpadku pracovní morálky jsem se vlastně chtěla dívat spíš na pohádku, asi jsem ale nebyla v tom správném rozmaru, nebo se s tím filmem něco stalo - sotva rozjuchaní loupežníci zapěli "pod dubem za dubem" a Jiří Lábus legračně zaklopýtal se spuštěnými kalhotami, pojal mne děs a stud a musela jsem přepnout. 

A dobře jsem udělala, neboť v případě Samoty jde s odstupem času o jeden z nejlepších Menzelových filmů - uniká bodré žertovnosti a "hezounkosti" kochající se sebou samou, příznačným prakticky pro všechny režisérovy následující snímky (a zaviněným patrně i jeho scenáristickým přínosem, který se u Samoty nekonal). Na samotě u lesa je filmem nabitým energií, není v něm však patrný přetlak, kterým musel jeho autor trpět. V první polovině 70. let, ve svých nejlepších letech, byl Jiří Menzel drasticky postižený normalizační cenzurou: po trezorových Skřiváncích na niti (1969) směl natočit jen ponižující budovatelské drama Kdo hledá zlaté dno (1974 - mimochodem na scénáři tohoto filmu se Svěrák rovněž podílel). Pak ovšem naštěstí přišla možnost režírovat scénář autorských opor divadla Járy Cimrmana. 


Na samotě u lesa je pěkným, přirozeně exteriérovým, znamenitě obsazeným filmem, který je samozřejmě únikový stejně jako Postřižiny, které v roce1980 hledaly svobodný prostor v retro žánru, nebo snímek Vesničko má, středisková, jenž o tři roky později zidealizoval českou normalizační vesnici. Tento únik je ovšem podobně legitimní (a marný) jako pravidelné víkendové odjíždění "na chalupu", které v té době ulehčovalo život obyvatelům českých měst. "Cesta z města" tehdy nesouvisela s vědomým hledáním jiného životního stylu, ale spíš vytvářením pohodlné chalupářské pakultury (kterou ztělesňuje hrdinův kamarád - "mlynář" Zvon v podání Ladslava Smoljaka). Ta však není dopřána hrdinům Samoty - pražáckým manželům Lavičkovým (Svěrák, Daniela Kolářová), kteří se s dětmi zahnízdí o víkendech v idylickém venkovském stavení: majitel usedlosti (Josef Kemr) jim totiž nedopřeje žádnou z vytoužených úprav a slíbený odprodej neustále odsouvá.
   

Jak vše dopadlo, je známo - prý celkem v souladu s realitou, kterou kdysi prožila rodina Svěrákových. Film Na samotě u lesa v souvislosti s ní získal nedávno specifický dovětek: vrch Melechov u Ledče nad Sázavou, na jehož úbočí se stavení předobrazu dědy Komárka nacházelo, hostil na sklonku léta 2008 filmový štáb natáčející snímek Kuky se vrací. Jan Svěrák, který se v roce 1976 coby zvídavý, trochu přecitlivělý Petřík spolu se svou starší sestrou dostal do tatínkova scénáře a tím i do Menzelova filmu, se tak po letech vrátil do lesa svého raného dětství. Lesní potok, u kterého jako malý trávil letní dny, už prý ale nenašel. (Filmová chalupa dědy Komárka však stojí u obce Radešice, ale je dnes přestavená k nepoznání.) 

Mimochodem je docela zvláštní, jak pevně svěrákovská tvůrčí rodina funguje na základě společných zážitků: možná se mi to zdá, ale třeba vzdálené klinkání venkovského zvonu je leitmotivem spojeným s vědomím lidské konečnosti: v Samotě zazní, když ve finále rodina Lavičkových spěchá do chalupy v domnění, že děda Komárek zemřel, a v Kukym se ozve coby "carpe diem" ve chvíli loučení Hergota s titulním hrdinou na kraji makového pole (v obou případech hlas znovu vychází z kostelíku v údolí). V dokumentu Tatínek zazní klinkání ve velmi obdobné poklidné, melancholické podvečerní náladě jako v Kukym: naslouchá mu Zdeněk Svěrák se svým vnukem Ondrou (i když se baví trochu o něčem jiném, než loutkoví hrdinové Kuky a Hergot, jimž o pár let později propůjčili své hlasy).