Piráti (nejen) z Karibiku

Piráti z Karibiku 

Piráti zocelení nesčetnými krvavými boji a osmahlí sluncem zapadajícím nad všemi moři světa – to jsou drsní hrdinové, kteří se na plátna kin nepřestávají vracet. Může jít o Piráta z Karibiku Jacka Sparrowa, který připomíná rockovou star. Nebo o jednonohého čahouna Johna Silvera, jehož papoušek skřehotá ze spaní „Samé zlaťáky!“.


Čtvrtý díl hollywoodského pirátského hitu  Piráti z Karibiku sice neopanoval fantazii publika tak, jak si jeho producenti představovali, do letních kin s ním ovšem vplula nefalšovaná romantika. Což je kupodivu, protože předchozí tři díly série měly blíž k parodii. Chtě nechtě ovšem na stříbrné plátno znovu vnesli to, co bylo odjakživa podstatou námořních dobrodružství - vzpouru proti nudné, všednodenní realitě. V souladu s ní panuje pod rozvinutou plachtou ozdobenou lebkou a zkříženými hnáty vždycky dobrá nálada. A není to jen díky bezednému soudu rumu deponovanému poblíž hlavního stěžně, ale i díky uvolněnému vztahu k oficiálním zákonům a morálce, které zůstávají vždycky někde daleko za obzorem.

Piráti Romana Polanského 

To dovoluje filmovým pirátům (nejen těm z Karibiku) čelit s drzým úsměvem jakémukoli nebezpečí, při kterém by našinec leda tak zvracel strachy. Nekonečný obzor slibuje dobrodružství plná vítězných, dobyvačných půtek – ať už jde o nepřátele, truhly se zlatem nebo o vnadné a hrdé krasavice. Palmy nabízejí stín na bělostných plážích plných zajímavých trosek, které vyvrhl ranní příliv, a mapky ostrova pokladů se používají místo účtu po prohýřené noci v každé lepší přístavní krčně. A počasí je vždycky dobré. Pokud azurové nebe zastíní nějaký ten mráček, neznamená to pro piráty pokažené koupání jako pro sezónního turistu: divoká tropická bouře naopak zmáčí na kost všechny drsňáky, kteří se jinak nemyjí ani ve chvíli, kdy je čeká tajná audience u královny.

1492: Dobytí ráje

Podobně jako tropická bouře, nepředstavuje ani návštěva budoáru vznešené dámy v životě námořního dobrodruha nic výjimečného: stačí si vzpomenout na scénu mezi Kryštofem Kolumbem (Gérard Depardieu) a královnou Isabelou I. (Sigourney Weaverová) z historického velkofilmu 1492: Dobytí ráje (1992). Konfrontace vznešené vladařky a drsného, umanutého námořníka snícího o objevení nových zemí je jen zdánlivě setkáním dvou nesouměřitelných světů. I skuteční vládcové a vládkyně si totiž – bez ohledu na erotické podtexty – v různých dobách polooficiálně vydržovali lupiče a dobrodruhy, aby hájili jejich zájmy na územích a ve vodách, vzdálených stovky a tisíce mil od domova. Soupeření Španělska a Anglie (ale také Portugalska a Francie) se už do středověku odehrávalo také na moři a posádky po zuby ozbrojených korábů vyznávaly „pirátskou“ morálku a manýry, jež byly na hony vzdálené způsobům pravidelné armády. Žádnou výjimkou pak ovšem nebyl ani strmý společenský vzestup korzára ve službách koruny: povýšení do šlechtického stavu představovalo dokonce nejčastější odměnu za zásluhy.

Vladařka a pirát: Královna Alžběta:
Zlatý věk

I britská královna Alžběta propadla kouzlu diplomata, básníka a mořeplavce Waltera Raleigha, který pro ni na sklonku 16. století hledal v Americe bájnou zlatou zemi El Dorado. Ať už byl skutečný vztah „panenské královny“ a jejího dvořana jakýkoli, svět opanovala romantická legenda o jejich intimních vztazích. Na té už v roce 1955 stavěl historický snímek Panenská královna s nezapomenutelnou Bette Davisovou v roli Alžběty a mužným Richardem Toddem coby Raleighem. Před čtyřmi lety na stejném půdorysu vystavěl romantickou zápletku i historický velkofilm Královna Alžběta: Zlatý věk s Kate Blanchettovou a Clivem Owenem.

Navzdory způsobu, jakým ho tvůrci filmu prezentují, ovšem skutečný Raleigh nikdy nebyl pirátem: neměl nic společného s námořními psanci, kteří okázale demonstrovali svou nezávislost na všech vládách světa. Pirátem samozřejmě nebyl ani jiný Alžbětin divoký oblíbenec, viceadmirál Francis Drake, který coby první Brit v historii obeplul zeměkouli a stál v čele anglického loďstva v boji proti španělské Armadě v roce 1558.

Rozdíl mezi svobodným pirátem a korzárem sloužícím zájmu koruny ostatně ukazují i noví Piráti z Karibiku, kde se cynický a úplatný pirátský veterán Barbossa dá do služeb anglického krále Jiřího II., jenž hodlá vyfouknout nenáviděnému španělskému protějšku mystickou Fontánu mládí. Pozměněné jméno jednonohého kapitána, který na zbylé staré koleno hledá zajištění, si scenáristé ze Studia Walta Disneyho vypůjčili z reálné historie. V podání australského herce Geoffreyho Rushe a v hollywoodském vyprávění situovaném do 18. století však Barbossa nijak nesouvisí s historicky o dvě století starším muslimským admirálem Barbarossou, kterému se přezdívalo Rudovous. Filmoví piráti, korzáři a bukanýři, ať už jde o Černovouse, Morgana nebo Kidda, mají totiž jen málokdy něco společného s realitou, která byla většinou mnohem drsnější a smutnější – a moc romantiky v ní nejspíš nebylo.

Barbossa (Na vlnách podivna) 

V něčem ovšem čtvrtí Piráti z Karibiku odpovídají skutečnosti: v pohrdání, kterým svobodní piráti stíhali své nájemné kolegy. Filmový Barbossa rychle odhazuje účelově vypůjčenou paruku gentlemana a stává se zase sám sebou – taškářem a pirátem, který bojuje a žije jen sám za sebe. Vojáci ze španělské flotily, s nimiž se nakonec utká, se jeví jen jako nudní fanatici, kteří nakonec neváhají zničit vše, co nezapadá do jejich jednorozměrného vidění světa. Prototypem svobodného (a jediného správného) přístupu k životu je ovšem v rámci celé série kapitán Jack Sparrow v podání Johnnyho Deppa – bizarní postava, která se většinu času musí obejít bez svého milovaného korábu Černá perla. Jednak je o něj pořád rvačka, jednak stát na kapitánském můstku a velet se jaksi neslučuje s jeho bytostně anarchistickou povahou. Klid, s jakým Jack nese svůj absurdní osud, není jen komickou ješitností sebestředného pošuka: má v sobě nepřehlédnutelnou pýchu romantického ztracence, který ví, že jeho řemeslo se ve filmové historii už v němé éře těšívalo značné úctě. Tu si vydobylo desítkami snímků, do nichž producenti ochotně investovali své peníze a diváci svou touhu po útěku z reality.

Svět svobody

Piráti na vlnách 

Když se řekne „pirát“, nejspíš se vám nevybaví člověk stahující nelegálně filmy po internetu. I ten sice porušuje zákony, jaksi však u něho postrádáme šavli v zubech a napůl odhalenou, kosmatou hruď. I současný film se moderním formám pirátství věnuje jen okrajově. Výjimku potvrzující pravidlo tvoří britské komedie Piráti na vlnách (2009), jejímiž hrdiny jsou nadšenci, kteří v 60. letech nelegálně vysílali „amorální a nebezpečnou“ rockovou hudbu pro anglické fanoušky z lodi křižující Severní moře těsně za hranicemi britských teritoriálních vod. Atributy piráta (včetně náušnice v uchu) má i drsný sympaťák Brock Lovett z velehitu Titanic (1997), který se v té části vyprávění, situované do přítomnosti, živí činností, jež podezřele připomíná drancováním potopených vraků.

Piráti z Karibiku 

„Skutečné“ pirátství má v sobě ovšem cosi romantického, svůdného a nezodpovědného, co nezapadá do 20. ani 21. století. Potřebuje barvité kulisy a pestré kostýmy i polobarbarský svět, ve kterém na mapě ještě svůdně zářila bílá místa a ve kterém existovaly neprobádané, divoké končiny, na kterých se šlo bezpečně schovat před oficiální spravedlností. Pirátské dobrodružství vyžaduje společenské uspořádání starých zlých časů, kde se se zlou potázali všichni, kdo pyšně zvedali hlavu výš, než jak jim narostla při narození.

V prologu třetích Pirátů z Karibiku se mocipáni spojení s (fiktivní) Východoindickou společností pustí do věšení obyvatel města Port Royal podezřelého ze sympatií k pirátství. Ubozí vězni se těsně před exekucí nečekaně pustí do zpěvu rebelské písně o vztyčení pirátské vlajky. Život jim to sice nezachrání, ale vyjádří tak alespoň svůj odpor vůči tyranskému, nespravedlivému osudu. Scéna líčící nakažlivost vzpoury patří určitě k nejlepším momentům celé série. Diváci uvěznění v nudné suchozemské realitě se s jejím vyzněním mohou docela snadno ztotožnit.

První, kdo začne v Pirátech z Karibiku písničku zpívat, je malý kluk. I když se k němu přidávají všichni dospělí vězni (mezi nimiž jsou i ženy), pirátství máme v mysli pevně spojené především s muži. Pirátské filmy ovšem nikdy nebyly žánrem určeným výhradně mužskému publiku, jakým jsou třeba hollywoodské akční filmy opřené o destrukci a násilí. Na to v nich vždycky bylo příliš mnoho opálených, atraktivních, zpocených a poloobnažených mužů – a příliš mnoho milostných zápletek. Námořní dobordružství v sobě na filmovém plátně odjakživa mělo něco z prázdninové atmosféry a vždycky dokázalo oslovit i ženské publikum. Ztotožnit se s odvážnou kráskou, která kvůli opálenému, bezstarostnému dobrodruhovi odhodí krinolínu i dobré společenské mravy, je totiž neobyčejně svůdná představa.

Jack Aubrey  (Russell Crowe)

Snímků, které by se soustřeďovaly pouze na šarvátky mezi mužskými členy posádky nebo na bitky s protivníky, a vynechaly ze hry ženy, existuje minimum. Důvtipným způsobem dobrodružství na moři jako „mužský žánr“ reflektoval režisér Peter Weir ve filmu Master & Commander: Odvrácená strana světa (2003). Z příběhu inspirovaného „chlapeckými“ knížkami britského spisovatele Patricka O’Briana se mu totiž povedlo ženský element úplně vyloučit. To bylo pro romantikychtivé ženské publikum o to mučivější, že námořního kapitána Jacka Aubreyho, který hájil zájmy britské koruny na moři během napoleonských válek, hrál mužný a šaramantní Russell Crowe.

Master and Commander 

Hrdinovi ovšem autoři filmu ponechali lásku ke hře na housle, přátelství s lodním lékařem a posedlost soutěžením s unikavým francouzským lupičem, plavícím se na přízračně rychlém korábu Acheron. Aubrey, který v pauzách mezi bitkami a pronásledováním svědomitě píše dopisy své vzdálené manželce (a patrně i své milence), je ovšem civilizovaným romantikem moderního věku, který racionálně čelí svému protivníkovi s pirátskými manýry: na své lodi udržuje čistotu a posádku drží pod přísnou kontrolou prostřednictvím oddaných důstojníků. Žena na palubě by vnesla do spořádaného chodu života na lodi zmatek, milostná romance by ho mohla odvést od jeho povinností.

Weirův film ovšem není víc než jen výjimkou potvrzující pravidlo. Co by to totiž bylo za mořskou solí prosáklého filmového hrdinu, aby občas nevzal na palubu nějakou krásnou trosečnici, neunesl jako rukojmí vznešenou krasavici či nevzplanul zakázanou láskou k dceři svého úhlavního nepřítele? A vem to ďas, že ve skutečném pirátském životě - i v klasické mořeplavbě - bylo všechno úplně jinak.

Romance pod zkřízenými hnáty

Sandokan (Kabir Bedi) 

Podobně jako filmovou detektivku, i pirátské dobrodružství na filmovém plátně vždycky kontaminovaly milostné zápletky. K mužnému Sandokanovi však sličná Honorata patří rozhodně víc než Irena Adlerová k Sherlocku Holmesovi: už v knižních předlohách, které velmi často stojí u zrodu pirátského filmu, totiž hrává klíčovou roli romance. Ta patřila k základní výbavě třeba právě italského spisovatele Emilia Salgariho, který je autorem knižních předloh o Sandokanovi, legendárním malajskému „Tygrovi z Mompracemu“, jehož na stříbrném plátně na začátku 60. let ztělesnil americký kulturista Steve Reeves a později, v italsko-francouzských televizních seriálech, indický herec s podmanivě podbarveným pohledem Kabir Bedi.

Kapitán Blood 

Zatímco romantická díla Salgariho dlouhodobě inspirovala italskou kinematografii, a to už od němé éry, jeho krajan Rafael Sabatini se svými dobrodružnými knížkami postaral o řadu námětů klasických hollywoodských pirátských trháků – ať šlo o různé verze Pána sedmi moří či Kapitána Blooda. V těch excelovala zvláště hvězda 30. a 40. let Errol Flynn, kterému právě v pirátských filmech příliš nekonkuroval neméně slavný Douglas Fairbanks. Ten byl herecky mnohotvárnější a svůj talent i vynikající fyzičku proto uplatňoval i v jiných žánrech než Reeves. Což ovšem neznamená, že si rozesmátý představitel Robiha Hooda do filmografie nepřipsal i romantický korzárský snímek Černý pirát (1926).

Stejně jako na palubě pirátských škunerů, i v literatuře se udatně činily ženy, předebším britská spisovatelka Daphne Du Maurierová. Ta zaujala samotného mistra napětí Alfreda Hitchcocka, který v roce 1939 zfilmoval její román Hospoda Jamajka se skvěle odporným Charlesem Laughtonem v roli navenek ctihodného šéfa pobřežních pirátů-pašeráků. V roce 1944 se dočkal zfilmování i spisovatelčin román Útěk vyprávějící o britské šlechtičně znuděné manželským stereotypem, která se tajně spustí s šaramantním francouzským pirátem a vypraví se s ním na loupežnou výpravu proti svým nadutým krajanům. (Román byl později znovu zfilmován pro televizi s poněkud cukrkandlovým Anthonym Delonem v hlavní roli.)

Mořský vlk (1941) 

Pravým rájem pro romantické pirátské filmy se stala 50. léta, ve kterých se Hollywood pustil do boje o diváky s televizí prostřednictvím velkoryse pojatých velkofilmů. Právě příběhy o korzárech, bukanýrech a pirátech měly odlákat diváky od malé obrazovky zpět do kina – před rozměrná širokoúhlá plátna, na kterých se mohli osmahlí hrdinové na rozhoupaných palubách svých milovaných lodí pořádně rozkročit. Coby Pirát Vallo exceloval v roce 1952 mužný a herecky schopný Burt Lancaster. V Pirátovi zase v roce 1958 zazářil Yul Brynner coby novodobý říční korzár bojující v roce 1812 proti Britům ve stinných meandrech matky řek Mississippi. Hned dvakrát se dočkal zfilmování slavný román Jacka Londona Mořský vlk, jehož protagonista brázdí chladné severské vody, vnáší pirátské manýry mezi drsné lovce tuleňů a usiluje o čest krásné trosečnice, která mu vstřícný oceán přihraje do cesty.

Dlouhý John Silver

V kinech v 50. letech řádili i kapitáni Kidd a Morgan. A na své si přišel i legendární pirátský kuchař John Silver z Ostrova pokladů Roberta Stevensona – jednoho z nejčastěji filmovaných románů o cestě za pirátským pokladem v historii. Zfilmování se dočkal víc než třicetkrát. Právě cynický a pragmatický Silver potvrzuje starou dobrou zkušenost, že v námořním dobrodružství čestné, slušné hochy často zastíní ti nejhorší zloduši, protože jsou mnohem zábavnější. Kdo si – poctivě řečeno – nějak zvlášť vybavuje hlavního hrdinu Ostrova pokladů, mladíčka Jima Hawkinse? Pokud se pirátský zloduch povede, dokáže publikum nakonec oželet i milostnou zápletku, která se ve Stevensonově klasické předloze prostě nevyskytuje. Řada z víc než třicítky filmových a televizních adaptací se ovšem tuto skutečnost snažila nějak obejít: změnila třeba chudákovi Jimovi pohlaví, takže z něj byla dívka…

Děti a ženy napřed

Nezkrotná Angelika - hurá na moře 

Od 50. let to šlo v Hollywoodu, zasaženém zánikem studiového systému, s pirátskými příběhy s kopce. Jejich produkování se věnovala spíš Evropa, ať už jde o adaptace Salgariho knížek v Itálii nebo o francouzskou sérii pirátských filmů s nezapomenutelným, elegantním Gérardem Barrayem. Svérázný příspěvek na okraj pirátské tematiky vepsala i krásná Angelika v podání Michéle Mercierové, která se v roce 1967 k potěšení všech diváků a divaček neohroženě vypravila na moře, aby hledala jediného muže svého života - ztraceného manžela Peyraca. Díl nazvaný Nezkrotná Angelika je navzdory tomu – a navzdory protestům spoluautorky předlohy Anne Golon – přehlídkou prznění a nevybíravého sexuálního ponižování, kterých se na vyzývavě ctnostné hrdince dopouštějí všichni dobrodruzi, na které na moři natrefí. Pro Angeličino řádění na moři je příznačná poznámka zpustlého misogyna, pirátského markýze d’Escrainville: „Muž přes palubu může být také žena“.

Pirátské filmy se nakonec i v Evropě přestaly natáčet a jejich aktéři se přestěhovali do televizních seriálů pro mládež a filmů pro děti. V souladu s tím už piráti nemohli být skutečně nebezpeční a strašidelní, ale pouze směšní. Zrzavá hrdinka z knížek spisovatelky Astrid Lindgrenové, Pippi Dlouhá Punčocha, která se v roce 1969 dostala i do filmu, tak svou pirátskou minulostí už nikoho neděsila. V 80. letech se tak piráti ve filmu dostali leda tak do parodií (jako příklad může posloužit Žlutovous z roku 1983, na němž se ve slabší chvilce podílela část britského komediálního uskupení Monty Pythonův Létající cirkus).

Hook (Dustin Hoffman) 

V roce 1986 se žánr nepříliš úspěšně pokusil oživit Roman Polanski. Také jeho Piráti ovšem byli především taškařicí, které chyběla romantika i napětí. Pirátský motiv zazněl i v rodinné komedii Rošťáci (1985), kde se skupinka dětí v podzemních jeskyních pustila do hledání pokladu dávno zemřelého pirátského kapitána. Na filmu bylo zajímavé především to, že vznikl v produkci Stevena Spielberga, který v roce 1991 znovu oživil kapitána Hooka – protagonistu klasické divadelní hry J. M. Barrieho Peter Pan vyprávějící o chlapci, který odmítal vyrůst. Pirát, který má místo ruky ostrý hák a panicky se bojí krokodýlů, se ve Spielbergově filmu v tragikomickém podání Dustina Hoffmana pokouší zlikvidovat přerostlého Petera (Robin Williams). Sofistikovaná podívaná Hook ovšem využívala pirátské reálie jen jako pestré kulisy příběhu vyprávějícího o tom, že dospělí by se zase měli naučit hrát si. 

Ostrov hrdlořezů

V roce 1995 se o comeback pirátského filmu pokusil Renny Harlin, zmarnil však navždy svou pověst hollywoodského hitmakera i své manželství s herečkou Geenou Davisovou, ze které chtěl prostřednictvím výpravného Ostrova hrdlořezů udělat akční hvězdu.  Vyprávění o udatné pirátce Morgan Adamsové, která chce pomstít otcovu smrt a získat vytoužený poklad, ztroskotalo právě na nápadu natočit ženskou verzi klasického pirátského filmu. Trapnému propadáku samozřejmě nepomohl ani slabý, zženštilý hrdina v podání Matthewa Modinea, ani ironická nadsázka.

Je skoro neuvěřitelné, že jen o osm let později mohl veleúspěšně vystartovat do kin první díl Pirátů z Karibiku – Prokletí Černé perly, inspirovaný atrakcí v Disneyho zábavních parcích. I když šlo především o komedii s prvky fantasy, nabídl film divákům to, co na filmovém plátně neviděli už celá desetiletí – totiž romantiku vonící exotickými mořskými pasáty a podívanou na drsné chlapíky šermující zakřivenými šavlemi na život a na smrt.

Piráti z Karibiku počtvrté 

Po trojici bláznivých dobrodružství se teď pirátská čtyřka zbavila nadsázky a něco z toho, co předvádí, myslí tak trochu vážně. O tom, že směle loví ve všech dostupných vodách, svědčí skutečnost, že se rozhodla prostřednictvím Jacka Sparrowa hodit naviják i ženskému publiku. Jack byl vždycky fantomatickým rebelem bez národnosti, morálky, názoru a dokonce i bez jasné sexuální orientace, která v prvních třech dílech povážlivě kolísala mezi odporem a láskou ke krásné Elizabeth v podání Keiry Knightleyové. Čtvrtý díl se ovšem producenti rozhodli posunout do romantičtější a „opravdovější“ polohy. Zatímco Elizabeth i jejího milovaného Willa Turnera v podání Orlanda Blooma hodili autoři nového filmu přes palubu, do popředí se vyšvihl právě Jack. Populární mimoň proislavený svým sobectvím teď překvapivě šermuje, skáče a tone v rozbouřených vlnách pro ženu svého srdce. Tou je krásná a energická Angelica v podání Penélope Cruzové – dcera obávaného piráta Černovouse, které chce Jack vynahradit, že ji kdysi svedl a opustil.

Také jejím prostřednictvím hodlají autoři filmu oslovit ženské publikum a přitáhnout ho do kina, kde pirátské koráby tentokrát křižují mořské dálavy i ve 3D. Snaha vyprávět nové Piráty jako bezmála seriózní dobrodružství ovšem nevypovídá jen o snaze hollywoodských producentů vytřískat z publika co nejvíc peněz. Svědčí i o tom, že možná nastal čas, kdy si pirátský film dokáže vybojovat zpět dávnou důstojnost.

(Snad vezmete za vděk odpočinkovým letním textem, který jsem v někdy červnu psala do dámské přílohy časopisu pro pány ForMen. Nejdřív jsem si myslela, že reálie obšlehnu, protože jsem byla hluboce přesvědčená, že o pirátských filmech psal kolega Michal Šobr v Cinemě. Nepamatoval si to ovšem ani Michal, a ani v knihovně text prostě nešel dohledat... Možná tedy vůbec neexistuje a jen jsem si ho vysnila. Napsat jsem ho ovšem nakonec musela natvrdo sama.)