Znovu viděné: Na titulní straně

Na titulní straně: Sarandonová,
Lemmon, Matthau 

Občas se stane, že se mezi policemi v Levných knihách prosmykne i nějaký nezvyklý kousek - což byl i případ novinářské komedie Billyho Wildera Na titulní straně, respektive disku, který ve své Platinové edici před časem Magic Box. Protože jsem stále ještě příjemně rozehřátá wilderovskou přehlídkou z letošní Letní filmové školy, hned jsem po tom DVD sáhla. A proložila jsem si tímhle drobným diváckým potěšením další škrtání ve svém textu o natáčení Svěrákova Kukyho (provedené na kdoví už kolikáté "přání zákazníka" - asi tu knihu budu nakonec muset podepsat jako Alan Smithee). Wilderovský humor mne každopádně vzpružil - ono to totiž s tou režisérovou příslovečnou cyničností rozhodně není tak, že by byla demotivující, amorální či asociální. Je posilující a konstruktivní i v případě nejsarkastičtějších konceptů (viz např. - rovněž novinářské - Eso v rukávu/1951 či "kapitalistická" komedie Raz, dva, tři/1961). 

Lemmon, Matthau a Carol Burnettová,
která si ve filmu zahrála dramatickou roli 

Divadelní předloha Bena Hechta a Charlese MacArthura z roku 1928 posloužila osmašedesátiletému hollywoodskému veteránovi jako přesvědčivá oslava profesního realismu, jehož součástí je posedlost nenáviděnou a současně milovanou prací: to, co ve sféře filmařské platilo už v Sunset Blvd. (1950) a ve sféře advokacie ve Svědkovi ožaloby (1957), tady platí o novinařině. Rozhodnutí vrátit předlohu do reálií 20. let u Wildera a jeho pravidelného scenáristy I.A.L. Diamonda navíc souznělo s dobovými retro trendy (reprezentovanými třeba  snímky Podraz/1973, Velký Gatsby/1974, Den kobylek/1975, Poslední magnát/1976). Wilder, který si v 70. letech začal připadat profesionálně už příliš starý a pramálo chápal výboje generace Nového Hollywoodu, se současně filmem vrátil do doby, kdy se sám aktivně věnoval žurnalistice. 

Jeho dívka Pátek 

Pokud jde o postavení Wilderova filmu v rámci adaptací slavné broadwayské divadelní předlohy, může se měřit jen s verzí z roku 1940, kterou pod názvem Jeho dívka Pátek režíroval Howard Hawks (na DVD ji vydaly Levné knihy loni v listopadu). Vedle obou bledne jak standardně pojatá stejnojmenná verze z roku 1931, tak nepovedený update z roku 1988 (aktualizovaný pod názvem Přepnout na život do světa televizních reportérů). Oba mimochodem změnily pohlaví jednoho z hlavních hrdinů: u Hawkse se reportérská hvězda deníku The Morning Posta změnila v Hildegardu Johnsonovou (což umožnilo Rosalind Russellové a Carymu Grantovi v roli jejího šéfa Waltera Burnse rozehrát velmi svižný duel na téma "souboje pohlaví"), pročež se o stejný tah pokusili tvůrci nepovedeného remaku (kde hrála reportérku Christy Kathleen Turnerová a jejího manipulátorského šéfa Burt Reynolds). Wilderova verze je nepřekonatelná i proto, že smetá se stolu s rafinovanou elegancí právě genderové otázky, a to s méně fraškovitou nadsázkou než v režisérově legendární převlekové komedii Někdo to rád horké (1959). I tentokrát dává Hildy (Wilderův oblíbený Jack Lemmon) v "rodném" deníku Chicago Examiner výpověď, aby se oženil s dívkou svého srdce. I tentokrát mu jeho cynický šéf (v podání jiného režiséra oblíbence, Waltera Matthaua) klade do cesty nejrůznější překážky, protože o svého šikovného podřízeného nechce přijít. I tentokrát je argumentem, proč zůstat, kauza uprchlého vězně odsouzeného na smrt (nelze se ubránit dojmu, že postavou komicky vyděšeného ubožáka Earla Williamse v podání Austina Pendletona si Wilder tak trochu vyřizuje účty s levicovými rebely 60. let). 

Novináři - ta strašná pakáž...

Wilder sice narušuje divadelní jednotu místa a nechává své hrdiny občas unikat do jiných prostředí, v zásadě ovšem dějištěm zůstává místnost vyhrazená v soudní budově společně všem novinářům. Hildyho a Walterova soukromá bitka tak občas přirozeně splyne s aktivitami jejich kolegů. Ti sice - každý podle více či méně pokleslého charakteru svého listu - od sebe navzájem "opisují" a všemožně si konkurují, tvoří však jednu velkou profesní bandu, kterou spojí improvizovaná oslava Hildyho odchodu. Opustit takovou veselou bandu je zjevně nemožné - jakékoli jiné prostředí musí vypadat uboze a neživotně vedle téhle cynické chlapské party zažraná do permanentní výroby bulvárních novinek.

Hildy v akci 

K rozvíjení děje tedy jen jako záminka slouží povinnost hrdiny volit mezi snoubenkou a  šéfredaktorem. Brzy je ovšem jasné, že proti machiavelistickému Burnsovi má dívka jen malou šanci (i když ji  - energicky a oduševněle - hraje tehdy osmadvacetiletá Susan Sarandonová). Hildyho a Waltera spojuje pouto, které Wilderův snímek mění v jednu z nejlepších poválečných komedií ve stylu "buddy movie". Svazek mezi šéfem a podřízeným je pevnější než nějaké heterosexuální manželství, jež by se řítilo k rozvodu ve chvíli, kdy by podraz a manipulace přesáhly povolenou, byť pružně nastavenou hranici tolerance. Cíl Hildyho a Waltera je ovšem tentýž: nejde jim o vzájemné vztahy, ale o jejich noviny. Ať se hádají do krve nebo společně horečně pracují, nestojí proti sobě, ale tvoří nerozlučný pár. 

Byt: Lemmon a MacLaineová 

Na titulní straně je dalším Wilderovým filmem dokazujícím, že tohoto režiséra klasické milostné zápletky nikdy moc nezajímaly - a vlastně mu nikdy moc nešly, pokud nebyly zapeklitě komplikované nějakým převlekem či spíš rolí převzatou po někom jiném. V Sabrině (1954) jsou tak nejpůsobivější scény, ve kterých Bogartova konzervativní postava chtě nechtě u titulní hrdinky (Audrey Hepburnová) zaskakuje za svého sukničkářského bratra (a začíná se jí to líbit). V Někdo to rád horké scénu s pusinkami v lodní kajutě oživuje fakt, že saxofonista Tonyho Curtise si jen hraje na milionáře, kterého už žádná žena nedokáže rozehřát. V neocenitelném Bytě (1960) všechna emotivní vzrušivost příběhu uťápnutého úředníčka (Lemmon) plynula z toho, co nevěděl a pak věděl o soukromí navenek netýkavé slečny obsluhující firemní výtah (Shirley MacLaineová). A také v Soukromém životě Sherlocka Holmese (1970) slavnému pátrači zlomí srdce kráska, která je ve skutečnosti německou špionkou (a pro Wildera je typická dráždivá milostná scéna, v níž Sherlock předstírá, že je manželem údajně blouznící dívky trpící amnézií, aby o ní něco vypátral). A pokud jde o komedii Nebožtíci přejí lásce (1972), kde hrdinové chtě nechtě jen kopírují letitý milostný poměr svých rodičů. A stěží se kdy zbavím pocitu, že Wildera v ní mnohem víc než milostná linie bavily parodické podzápletky s Italy... 

The Front Page

USA 1974, 101 minut

Režie: Billy Wilder

Scénář: Billy Wilder, I.A.L. Diamond (podle divadelní hry Bena Hechta a Charlese MacArthura)

Kamera: Jordan Cronenweth

Hudba: Billy May

Hrají: Jack Lemmon (Hildy Johnson), Walter Matthau (Walter Burns), Susan Sarandonová (Peggy Grantová), Austin Pendleton (Earl Williams), Charles Durning (Murphy), David Wayne (Bensinger), Carol Burnettová (Mollie Malloyová)