Prohledat tento blog

středa 5. května 2010

Úterní Belmondo: Cartouche

Protože premiéra Robina Hooda se rychle blíží, nebylo možná na škodu připomenout si v rámci úterků s Jeanem-Paulem Belmondem příběh jiného legendárního hrdiny, který bohatým bral a chudým dával: protagonista  dobrodružného snímku Philippea De Brocy Cartouche z roku 1962 ovšem není ryze legendární postavou jako anglický zbojník. Louis-Dominique Bourguignon alias Cartouche (1693-1721) svými zlodějskými kousky skutečně děsil Pařížany v době regentství. Skutečný Cartouche (který byl především pobertou, který se vzhledem ke svému povolání nedožil ani třicítky) se však v rukou filmařů změnil ve francouzského Robina Hooda - populárního lidového hrdinu, který důsledně obírá bohaté šlechtice, kteří jsou hloupí, nadutí, dekadentní a krutí. Ve filmu je tak Cartouche zjevným lidovým hrdinou v duchu ideálů francouzské revoluce (která však vypukla až téměř sedmdesát let po skonu skutečného Bourguignona)

Tyto pomyslné revoluční ideály mimochodem zasahují množství francouzských historických snímků, především komedií (není divu, že takový populistický stereotyp kdysi vyhovoval příslušným schvalovacím orgánům a otevíral těmto filmům cestu do cenzurované české distribuce). Cartouche a jeho zlodějská banda však nejsou typičtí rozverní bídníci přerozdělující majetek nespravedlivě uspořádané společnosti: zprofanovaný vzorec naplňují pouze zpočátku, a to pouze navenek, neboť chudým nikdy nic nedávají - respektive všechno, co ukradnou bohatým, si ponechávají. Sympatie lidu (který se v tomto skrytě elitářském filmu vyskytuje toliko jako kompars v pozadí) si získávají pouze tím, že anarchisticky škodí okostýmovanému establishmentu.

V podmínkách blahobytu se ovšem hrdinové začínají měnit a s teplým jídlem, elegantními šaty a měkkými postelemi s nebesy  přebírají  některé vlastnosti těch, které dosud okrádali: bezstarostný, drzý, fanfarónský zlodějíček Cartouche se stává marnivým, hloupne a zapomíná na sebezáchovnou ostražitost a kamarádství, což demonstruje jeho odklon od věrné cikánky Venuše (krásná, smyslná Claudia Cardinaleová) k odmítavé, pyšné šlechtičně Isabelle (kterou hraje z dnešního pohledu značně nepřitažlivě stylizovaná Odile Versoisová). Výsledkem je (snad mi u téměř půlstoletí starého filmu prominete spoiler) smrt oddané Venuše a otevřený konec, v němž zmoudřelý hrdina se zlomeným srdcem a ztvrdlými rysy odjíždí  s hrstkou svých věrných vstříc dalším dobrodružstvím s vědomím vlastní předčasné, násilné smrti.

Cartouche tak sice začíná jako stěží snesitelná, rozverně populistická lidová komedie, končí však jako tragédie. Domnívat se (jak to ve vzácné  skopové shodě činí stádo komentátorů na csfd.cz), že takových filmů se ve Francii "tehdy točily spousty", je naprostá hloupost. Cartouche je v dobovém žánrovém rámci výjimečným dílem s osobitými rysy - a to nejen po stránce nebývale procítěné, nádherné výpravy, bohatých kostýmů, promyšlené kamery či hudby renomovaného Georgese Deleruea, ale i po stránce tématické: rebeluje totiž proti dosavadní domácí tradici historických romantických snímků */ a předznamenává jejich příští podobu **/.

Látku, zpracovanou už předtím v roce 1934 a 1954 a později v roce 1986, naplnili scenáristé (vedle Brocy i velmi zkušený Charles Spaak)  reflexí nových myšlenkových kontextů. Součástí populistického rozjezdu vyprávění je i prvoplánové protiválečné poselství spjaté s postavením antihrdiny jako jedince, který se vědomě staví mimo dvě bojující mocenské strany (Cartouche se stejně zbabělými, cynickými a sabotérskými kamarády se ve válce, která "není jejich", náhodou stávají hrdiny) ***/. Spíš než tento naivistický odraz problémů kolem Alžírské války ovšem zaujme skutečnost, že v okamžiku, kdy se amorální a individualističtí protagonisté "nakazí" světem svých nenáviděných a pohrdaných šlechtických protivníků, zaujímají nový vztah i k zprofanovaným hodnotám, kterým vracejí původní smysl. Na počátku má dětinský zloděj jablek Cartouche před sebou všechna pokušení, která svět nabízí, ale možností volby postupně ubývá  (po "zemřít nebo utéct" může následovat už jen "zemřít").

Změny s lakonickým sarkasmem průběžně komentuje hrdinův vzdělaný, inteligentní komplic přezdívaný Krtek, u kterého v nových podmínkách nabývá vrchu jeho dobré vzdělání a výchova (tato postava si zaslouží pozornost i díky úchvatnému výkonu Jeana Rocheforta). Poněkud přihlouplá komedie se mění v tragédii a exteriérové scény získávají až syrovou westernovou opravdovost (Sergio Leone ovšem první díl své dolarové trilogie, Pro hrst dolarů, natočí až za dva roky). Bezstarostní a veselí pobertové s uvolněnými názory na morálku jsou náhle nuceni vytvářet takové "sociální" hodnoty, jako je loajalita, subordinance či partnerská zodpovědnost. Ve finále pak divák v souladu s tím musí respektovat temný a vypjatý patos. Ten by hraničil až s melodramatem , kdyby předchozí  vyprávění neodhalovalo tvůrce jako autory vědomě a odvážně stavějící most mezi starým pojetím kostýmní romance a zkoumáním jejích nových možností ****/.


Cartouche je ovšem "přechodovým" dílem, které ještě poměrně "vážně" reflektuje sociální zodpovědnost klasického typu: zkoumá přitom model "skutečného" hrdinství a "skutečné" lásky tím, že o něm pochybuje prostřednictvím nové, uvolněné morálky počátku 60. let. Tu měla jen o dva roky později  definitivně odsouhlasit v celé její kouzelně povrchní, těkavé nádheře první ze série legendárních kostýmních romancí o krásné šlechtičně, která totální promiskuitu v duchu hesla "všechno je možné" bezproblémově kombinuje s manželskou věrností  - Angelika, markýza andělů. O této masturbační pomůcce k ukojení divácké slasti však až někdy jindy...

P.S. Vím, že jsem tentokrát nenapsala nic o Jeanu-Paulu Belmondovi. Inu - Cartouche dokázal dost přesvědčivě, že kostýmní historický film se míjí s jeho typem a naturelem. K tomuto bytostně nebelmondovskému žánru se také během následujících desetiletí vrátil pouze jednou - v Rappeneauových Manželích z roku II.


*/ V té době byl klíčovým představitelem žánru stárnoucí Jean Marais (nar. 1913), který - nejčastěji s režisérem Andrém Hunebellem -  ve filmech Hrbáč (1959), Kapitán (1960), Kapitán Fracasse (1961), Ve službách krále (1961), Tajnosti Paříže (1962) či Železná maska (1962) - dštil na diváky sošný romantismus prostřednictvím vznešených, ušlechtilých hrdinů. Východiskem z beznadějné zastaralosti maraisovského konceptu se stala až znamenitě pojatá série o Fantomasovi, kde ztělesnil dvojroli zloducha i hrdiny - poprvé v roce 1964 ve Fantomasovi, znovu s režisérem Andrém Hunebellem.

**/ Abychom posoudili změnu, ke které došlo na počátku 60. let, stačí si srovnat klasického Fanfána Tulipána (1952) s Černým Tulipánem (1964): u téhož režiséra (Christian-Jaque) milého, romantického lidového hrdinu v podání Gérarda Philipea mohl vystřídat mrazivě cynický, sebestředný Alain Delon.

***/ Tento motiv, tak oblíbený ve francouzských válečných komediích, definitivně degeneroval v Chlumského snímku Stůj, nebo se netrefím!.

****/ U zrodu Cartouche stál teprve devětadvacetiletý Philippe De Broca, který začínal jako asistent režie u tvůrců nové vlny (Chabrol, Truffaut), ale prosadil se teprve v tomto svém v pořadí pátém, ale prvním "velkém", kasovním režisérském projektu. Identickou situaci připravil Cartouche stejně starému Belmondovi, dosud vnímanému jako herec spíše "uměleckého" ražení (spolupráce s Godardem na filmech U konce s dechem a Žena je žena pokračovala - a skončila - ještě v roce 1965 Bláznivým Petříčkem). Belmondo a Broca spolupracovali mimochodem pak ještě několikrát (série Muž z Ria/1964, Muž z Hongkongu/1965, Muž z Acapulca/1973, Nenapravitelný/1975).

6 komentářů:

  1. překvapil mne komentář o filmu, který jsem viděl jako děcko a nijak mne nezaujal (na rozdíl třeba od Manželů z roku jedna, který jsem si oblíbil velmi), příště se musím podívat s otevřenýma očima znovu...
    p.s. mimochodem naprosto nechápu, proč vytrvale píšete ty úchylné koncovky -ová u jmen notoricky známých zahraničních hereček... mne tedy číst CardinaleOVÁ přijde v dnešní době (kdy například i na webu světové bruslařské federace můžete vidět Sábliková a nikoli Sablik, a myslím že brzy zvládnou i to dlouhé í...) už mírně ujeté...

    OdpovědětSmazat
  2. Přechylování (a s ním související skloňování) není úchylnost, ale nutnost, pane anonyme. :)

    OdpovědětSmazat
  3. Ad první anonym: Některé časopisy přechylují, jiné ne - pokud si u mne objedná text někdo, kdo nepřechyluje (třeba měsíčník ForMen), přizpůsobím se, abych nepřidělávala jejich korektorce práci (stejně by všechny ty "-ové" musela vyškrtat). Jsem však celoživotně spjatá se staršími časopisy (Filmový přehled, Film a doba, zaniklá Cinema), které vždycky v minulosti přechylovaly a vzhledem k tomu, že je vedli celé roky stále stejní lidé, necítili nikdy potřebu něco měnit. Pokud píšu text za sebe (blog, kniha), přechyluji, protože - jak laskavě poznamenává Anonym 2, jde o prostou nutnost související se skloňováním. Až se ho čeština vzdá, přestanu přechylovat. :-) Pokud budeme mluvit a psát česky, jde samozřejmě vždycky o "ujetý" kompromis: pro procvičení vaší mysli bych navrhovala na zkoušku zrovnoprávnit mužská jména (která jistě přechylujete i vy) a ženská jména (která byste nepřechyloval) - jak vám zní: "Viděl jsem film s Mattem Damon?" Je to přece totéž jako "Viděl jsem film s Julií Roberts". Dokonce i genderově je to v pořádku :-) - a je to taková hovadina. Jako druhý úkol vám navrhuji zrovnoprávnit jméno a příjmení ("Viděl jsem film s Matt Damon").

    OdpovědětSmazat
  4. no já tedy nevím, plést do toho křestní jména mi přijde jako zbytečná hysterie vás puristů - nemám vůbec problém s Jean Paul Belmondem a Claudií Cardinale, ale to -ová mě tam, proboha, zní jasně navíc, to neslyšíte ??? ...
    např. jste pro Björk Gudmundsdóttir nebo Björk Gudmundsdóttirová ? - to je to, oč tu běží...
    vy všichni na té vaší straně Protivníků (Malý velký muž) nejste totiž důslední : když už tak zvesela přechylujete a skloňujete cizí jména, tak to tedy dělejte důsledně a pište Žán Pól Belmondo, Klaudia Kardinaleová a podobně (tak przní cizí jména naši slovanští bratři Rusové)... howgh

    OdpovědětSmazat
  5. Jak už jsem naznačila, anonyme, v této otázce důsledný být nelze a označení purista tedy moc nesedí. Nápad s "důsledností", kterou navrhujete, je samozřejmě vtip, takže na něj nebudu reagovat. Mimochodem když jsme u Rusů, posuňme debatu trochu dál: co říkáte přepisu ruských jmen (nebo jakýchkoli jiných, která převádíme z jiné abecedy) - je pro vás lepší Andrej Tarkovskij, Andrei Tarkovsky, nebo by se měla i v české textu používat původní verze - tedy azbuka? (Třetí možnost by měla být asi z vašeho pohledu nejlepší :-)).

    OdpovědětSmazat
  6. no, vidím, že jste v cause -ová nadále dogmaticky neoblomná, což Vás, jako klasicky konzervativní osobu, šlechtí...
    samozřejmě jsem stoprocentně pro azbuku

    OdpovědětSmazat