Prohledat tento blog

pondělí 7. listopadu 2011

Sráči Roberta Sedláčka

Televizní thriller Sráči byl k vidění už na LFŠ v Uherském Hradišti, ale premiéru si odbyl v neděli 6. listopadu na ČT1. Nova mu přitom konkurovala Ženami v pokušení, což lze v rámci domácí produkce vnímat jako primetimový "morální" souboj roku. Zatímco Jiří Vejdělek ve svém superhitu (nejdiváčtější film roku 2010) nabízí reklamu na šťastnou a bezproblémovou (pokryteckou a dravě poživačnou) existenci, Sedláček prohloubil svůj kritický postoj k české realitě až na hranici nesmiřitelné, hořké morality o všemocném principu zkorumpovanosti. Sráči jsou svého druhu antitezí Vejdělkova filmu coby antireklama na tutéž šťastnou a bezproblémovou (pokryteckou a dravě poživačnou) existenci. Zatímco ovšem Vejdělek pracuje s pseudoženským světem, Sedláček volí "mužský" žánr a celou skupinu mužských protagonistů, takže vztahové problémy a ženské postavy musí odsunout do pozadí. Což je jen dobře, protože když se na ně soustředí ve "vážné" rovině, moc mu nejdou, jak se mi to zdálo v Rodině, základu státu.

Zatímco s rozbíhavým žánrovým konceptem Rodiny jsem měla značné problémy (viz moje recenze na tomto blogu), s novým Sedláčkovým dílem potíže nemám - naopak mi pomáhá pochopit režisérovy kvality. Což zní jako paradox, protože jde o jeho první neautorský, celovečerní hraný projekt: přestože jistě lze vnímat silný Sedláčkův vliv, pod scénářem Sráčů je podepsaný spisovatel Zdeněk Zapletal. Pevnou dramatickou strukturou se tak Sráči liší od předchozích Sedláčkových prací (především od Největšího z Čechů, který působil - jistě záměrně - až dojmem ledabylosti). Nejednoznačnost, mnohovrstevnost, prokluzování a odskoky jinam - všechna typická Sedláčkova "demokratická" (nebo spíš anarchistická) divokost - musely ustoupit jasnému žánrovému tvaru krimithrilleru, který si vynutil zřetelnější charaktery a naplnění jejich předpokládaného vývoje. Daný žánr ovšem dobře snáší zviditelňování blbé nálady a upadlé morální kondice české společnosti, které pro mne v rámci Sedláčkova díla nepříjemně prvoplánově eskalovalo právě v Rodině.

Takže vlastně jen čekáte, jakým způsobem realita zatočí s inteligentním, vzdělaným, schopným kriminalistou Danem (tradičně výborný Jaroslav Plesl), který by za normálních okolností v rámci působení v třinecké policii nepochybně jen pomalu sklouzával hlouběji do spokojeného cynismu (tak, jako jeho starší parťák a mentor Martin v ležérním podání Jiřího Bartošky). Z ochránce spravedlnosti, který si ke své práci s jistými pochybnostmi, ale povolně přivydělává vymáháním výpalného na majitelích barů a prostitutkách, se Dan ovšem rázem změní v osamělou, nezaměstnanou trosku. Skolil totiž bez varovného výstřelu jedinou ranou do čela nebezpečného násilníka, který právě vykradl banku. Ve zkorumpované policejní instituci sice ruka ruku myje, ale aby mohl být navenek zachován dosavadní statut, je třeba zbavovat se zjevných provinilců. Tady by moralita mohla končit, pozornost se však překlápí z prostředí četníků do světa zlodějů, které vyprávění od samého počátku sledovalo paralelně: kumpán zastřeleného zloděje Zidan, z vězení čerstvě propuštěný Bronx, zaměstnanec bezpečnostní agentury Černý a překupník se zbraněmi Lešek (ale také Martin, který by rád na stará kolena trhnul co nejvíc) - ti všichni se ústrojně zapojí do plánovaného přepadení vozu převážejícího vysněné miliony. Dan se mezitím dal dohromady, přestal pít, usmířil se s ženou - a našel práci jako Černého kolega...

Převodovou páku v Danově příběhu uvede do chodu poněkud záhadná postava zaměstnance úřadu práce v podání Norberta Lichého - muž, který se sám v opileckém záchvatu upřímnosti melodramaticky prohlásí za Danovu starší verzi, přizná mesiášský komplex a nasměruje hrdinu k tomu, aby se dal dohromady (čímž ho vrhne přímo do chřtánu dalších událostí). Nejednoznačnost postav, které nebývají jen zlé nebo jen dobré (jak v tradičním sedláčkovském stylu ukazují Martin v rodinném kruhu nebo Lešek se svými psíky), nachází naplnění i svou konečnou mez právě zde. "Vědoucí" muž, který si zahraje na spasitele a stane se tak tím nejpekelnějším strůjcem Danova osudu, připomíná až postavy z pozdních filmů Krzysztofa Kiešlowského. Současně je ale Lichého bezejmenná postava dostatečně ovládaná vlastními démony a nepochybně natolik provinilá, aby se její nadstandardní role v jinak dost "realisticky" pojatém vyprávění dala zašumlovat.

Pokud jde o "realističnost" (kterou dávám do uvozovek, protože se přece jen nacházíme v jednoznačně vymezeném žánrovém prostoru), zdobí tento televizní film ve zcela nebývalé míře. Prsty v neobvykle působivé evokaci podvratné, mnohotvárné krásy průmyslového Třince má jistě hlavně režisér se svým stálým kameramanem. Sedláček se však jako scenárista vlastních děl někdy potýkal s papírovostí dialogů ve chvíli, kdy chtěl něco ústy svých postav vážně deklarovat (což se velmi nešťastně projevilo v Rodině - a hodně se toho obávám zvláště v režisérově plánovaném projektu o hraběti Šporkovi). Ve Sráčích takovou nemotornou literárnost prakticky nenajdete: dialogy jsou naopak velmi přesvědčivé díky totálnímu nasazení herců, kteří vstřebali nápad diváka zavést až do jakéhosi bizarního sci-fi světa a zavalit ho brebentněním v barvitém slangu a polštině. Tento nápad by byl samozřejmě ozdobou i jakéhokoli hraného filmu, o nedělním večeru však musel způsobit blahodárný malý šok televizním divákům, zvyklým rozumět z obrazovky každému slovu.

Sráči zřejmě v rámci díla Roberta Sedláčka zůstanou ojedinělí, protože si nedovedu představit, že by se právě tenhle divoký režisér pustil do soustřednějšího produkování žánrových filmů. Pro diváky žánrových filmů je to ovšem škoda: tenhle film určený "pouze" pro malou obrazovku téměř nezavání směšností a nezpůsobuje divácké rozpaky. Což je skoro zázrak, když se našinec podívá na drtivou většinu českých televizních i filmových projektů, které se udatně vypravily do žánrového prostoru krimithrilleru.

Sráči
ČR 2012, 109 minut
Režie: Robert Sedláček
Scénář:Zdeněk Zapletal
Kamera: Petr Koblovský
Hudba: Michal Rataj, Radek Pastrňák
Hrají: Jaroslav Plesl (Dan), Jiří Bartoška (Martin), Robert Mikluš (Luky), Jaromír Dulava (Zidan), Emil Horváth (Bronx), Petr Čtvrtníček (Pepa Černý), Marek Daniel (Malý Lešek), Vladimíra Erbová (Eva), Norbert Lichý (úředník úřadu práce), Zdena Hadrbolcová (úřednice na poště), Johana Švarcová (Bronxova Nikol), Vladimír Čapka (šéf BBA Security), Zdeněk Zapletal (dispečer Olda v BBA Security)Premiéra v TV: 6. listopadu 2011

5 komentářů:

  1. Velmi nadnesená recenze. Scénář byl spíše podprůměrný a předvídatelný, Sedláčkova režie už lepší, ale všechnu snahu zhatili herci. Plesl nevýrazný (jako vždy), Brtoška toporný a trapný, Čtvrtníček stále podprůměrně stejný, snad jen Dulava si udržel svůj profesionální standard. Nazvat Sráče krimi thrillerem bych se neodvážil ani v nejrůžovějším snu. Jediné co ve filmu fungovalo, byla kritika a reflexe současné české společnosti. To lze ocenit, ale na bezmála dvouhodinovou stopáž filmu, je to po hříchu málo...

    OdpovědětSmazat
  2. Netušíte někdo, proč ten film měl taK hnusné bervy? Sedláčka mám rád, ale díky té obrazové hrůze jsem to nebyl schopný dokoukat :-( Byl to záměr tvůrců?

    OdpovědětSmazat
  3. To Anonymní: Určitě ano, "estetika ošklivosti". Mně se právě tento posun barev líbil, takovýá správně "hnusný" televizní film :-)

    OdpovědětSmazat
  4. To byl naprosto příšerný film, scenáristicky i herecky (proboha, proč Erbová??) - tak nějak unavený. A ty strašná kamera a ty barvy - pořád jsem si říkal, to je úmysl nebo chyba? Pokus o co? Nechápu. Jediné, co mě zaujalo, byl Třinec, který má zvláštní půvab, aspoň jak byl ve filmu zachycen (ne že bych se tam chystal na výlet :-) Milan

    OdpovědětSmazat
  5. Film mě uchvátil tím, že byl natočen v mém rodném městě. Tedy víc než děj, poznával jsem zákoutí... Věrohodné vše mimo jeden detail - interiér vyloupené pošty 1 ve skutečnosti patří vyloupené poště 2 kterážto je jen o 1km dále. Film poukázal na to, jak je někdy život bezvýchodný...

    OdpovědětSmazat