Anonym

Už dlouho nepamatuji novinářskou projekci, na které by všichni pozdní příchozí už museli sedět na zemi, protože sedadla byla obsazena. Je ovšem pravda, že první promítání nového filmu Rolanda Emmericha se konalo v malém kině Evald. Každopádně to ale beru tak, že byli na Anonyma všichni zvědaví. A měli byste být i vy, protože jde o celkem příjemné překvapení, jež se neodvíjí jen od faktu, že celkem zdařilé historické drama pohrávající si s otázkou autorství díla Williama Shakespeara natočil režisér, usazený v povědomí diváků jako tvůrce úspěšných akčních sci-fi blockbusterů Hvězdná brána či 2012. Anonym pro vás nejspíš bude tím lepším filmem, oč horší máte o Emmerichovi mínění. Protože jsem s tímhle režisérem nikdy neměla problém a jeho práce mne dlouhodobě baví (navzdory Patriotovi nebo bizarnímu 10 000 let př. n.l.), zůstane pro mne jeho zatím nejlepším dílem Den nezávislosti.

Na základě Emmerichových zdařilejších kousků rovněž odmítám vyjadřovat podiv nad tím, kde se v tomto režisérovi vzala schopnost natočit dobře dialog mezi dvěma postavami představovanými dobrými herci nebo přesně navodit určitou atmosféru. Jistě je ovšem zajímavé, že právě Anonym byl vysněným projektem režiséra, jenž mimochodem 10. listopadu slaví šestapadesátiny. Emmerich se sice historii nikdy nevyhýbal, fikční světy, které vytvářel, byly ovšem vázané spíš na dávnou minulost současnost či blízkou budoucnost. Konkrétní dějinný úsek vázaný na alžbětinskou Anglii je tedy v kontextu jeho tvorby přece jen nezvylý. I tentokrát ovšem platí starý dobrý postřeh, že mezi sci-fi a historickým filmem není až takový rozdíl: Emmerich ve svém novém díle prostě nabízí další ze svých paralelních historií.

Anonym totiž není životopisným příběhem Williama Shakespeara, ale vyprávěním o tom, že skutečným autorem divadelních her a básní, které dnes Alžbětinci toho jména při pisujeme, je Edward de Vere, hrabě z Oxfordu (pokud jde o detaily celé oxfordiánské teorie, najdete ty hlavní tady - jiné verze popírající Shakespearovo autorství zase operují se jmény Francise Bacona nebo Christophera Marlowea). Jestliže chcete být hnidopichy, najdete samozřejmě mnoho důkazů proti Vereho autorství, týkajících se časových nesrovnalostí: např. hrabě by musel psát hry ještě dlouho po své smrti v roce 1604. Pokud navíc vnímáte Shakespearova díla jako aktuality reagující na dobové dění (jak je ostatně představuje i Emmerichův film), je poněkud bizarní představa autora, který nad knihovnou nacpanou svými rukopisy váhá, zda má nejdřív zveřejnit Macbetha nebo Romea a Julii. Pro shakespearology je tak Emmerichův film podobně nedůvěryhodnou záležitostí, jakou byla pro ornitology Legenda o sovích strážcích (což je předchozí práce scenáristy Anonyma, Johna Orloffa).

Filmový divák je ovšem už na ledaccos zvyklý: Shakespeare přece už byl osudově zamilovaný do fiktivní šlechtičny v romantické komedii Johna Maddena a za životní lásku "jeho" královny - Alžběty I. - jsme si díky jinému filmu zvykli považovat Waltera Raleigha (Královna Alžběta: Zlatý věk). V Orloffově vyprávění ovšem královna a ženatý de Vere, věnující se tajně své literární vášni, byli v mládí milenci. Osudový vztah dvou věkově i společensky vzdálených milenců však musel skončit, protože se nehodil do krámu dvořanům určujícím politickou linii anglické říše (jmenovitě Vereho tchánovi Williamu Cecilovi/David Thewlis).

Will Shakespeare je tu jen bezvýznamnou, nastrčenou figurkou, šupáckým, opileckým pologramotným hercem, kterého Veremu povede vybrat ambiciózní dramatik a básník Ben Jonson. Jen Ben zná od začátku pravdu o skutečné identitě autora, jehož díla slavila na sklonku 16. a začátkem 17. století obrovské úspěchy na londýnských scénách. Spíš než svědomitě popsaný "konkrétní" příběh zakázané lásky a dvorské intriky spjaté s neúspěšným Essexovým povstáním (jehož se účastnil i tajný potomek Alžběty a Vereho, vychovávaný jako hrabě ze Southamptonu) ovšem vyprávění táhne kupředu téma, které bychom s kapkou licence ráda označila za Emmerichovo osobní: totiž vztah mezi autorem a publikem. Musíme ovšem při tom připustit, že k danému tématu může mít vztah i režisér německého původu, líčící v hollywoodském stylu většinu svého tvůrčího života různé obří mimozemské a globální katastrofy dopadající na lidstvo.

Pokud připustíme i to, že Emmerich mohl konečně popustit uzdu svým osobním animozitám mimo Hollywood - totiž ve filmu realizovaném v německých ateliérech, s převážně německým štábem a s pozoruhodně dobře vybranými britskými herci - je možné si představit, že v Anonymovi jsou skutečně karty rozdané tak, jak si režisér přál. Tvůrce (de Vere) je tu bytostně vznešenou, trpící a upozaděnou osobností, která všestranně vyniká nad svým mrzkým okolím silou svého génia. Tvoří, protože musí, i když ho to ničí, ale slávu/zisk za něj získají jiní, kteří toho naprosto nejsou hodni (jejich reprezentanten je šupák Will). Vinou rozličných intrik a řady nešťastných příhod autor nikdy nedojde ocenění - ještě štěstí, že je tady prostý lid, který instinktivně chápe a doceňuje jeho velikost. Záběry na diváky v divadelní aréně, hluboce vzrušené, dojaté či pobouřené monologem Richarda III. nebo Hamletovým "Být či nebýt", prozrazují možná i něco z Emmerichova sebestředného idealismu. Možná právě podobného idealismu je ovšem třeba hollywoodskému režisérovi, aby s plnou vážností natočil takový film, jako je obamovská agitka 2012... Anonym je každopádně tím druhem podívané, kde na plátně idealističtí muži pláčou a není prostý aktuálních kontextů. Nesympatická manželka, kterou Vere nejen nemiluje, ale nemá pro ni jediné vlídné slovo, dramatika pořád otravuje nářky nad tím, že vinou své psací posedlosti zanedbal péči o rodinný majetek, takže jsou na mizině. Vere jí však vysvětlí, že se cítí být kýmsi jako císař Nero, který při požáru Říma hrál na housle. Inu, představa tvůrce čelícího chladnokrevně apokalypse svým uměním je lákavá - ať jde o císařský Řím nebo o současnou západní civilizaci. Našinec se i na ty Emmerichovy katastrofické spektákly hned bude dívat jinak.

Aby Emmerich mohl pojmout Anonyma tak, jak ho pojal, musel se vrhnout do značně složitého způsobu vyprávění - do dvou (počítáme-li současný rámec, tak dokonce tří) - časových rovin. Nikoli v rámci nezvyklého žánru nebo při práci s "jinými" herci, ale právě tady Emmerich selhává. Nastává totiž zmatek (i když ne takový, jako třeba v Aloisi Nebelovi): ztotožnit si skvělou veteránku Vanessu Redgraveovou s její neméně schopnou dcerou Joely Richardsonovou (která hraje Alžbětu v mladším věku) je celkem snadné. Těžší je ovšem spojit si hejskovitého Jamieho Campbella Bowera 1/s Rhysem Ifansem, který je v roli noblesního, dekadentního, melancholického Verea nepochybně citovým středobodem celého vyprávění. (Aniž bych chtěla snižovat třeba výkon Rafea Spalla, syna Timothyho Spalla, v roli všestranně odporného Willa).

Emmerichovo vypravěčské omezení se tak ukazuje ve vší nahotě: důležitost, jakou vždycky přikládal přítomnému vypravěčskému času, ať už se ve svých vyprávěnkách zatoulal kamkoli, se mu vymstila ve chvíli, kdy začal manévrovat mezi prostým přítomným a minulým časem. Jejich odlišení je pak v Anonymovi jen zbožným přáním a dá divákovi pořádně zabrat. To by se "skutečnému" vypravěči typu Ridleyho Scotta nebo Stevena Spielberga nikdy nemohlo stát. Pokud se Roland Emmerich skutečně ztotožňuje s brilantním, vědoucím a osudem prokletým Verem, je to opravdu trochu mrzutá situace špatného sebehodnocení...

Anonymous

VB/Německo 2011, 13o min, titulky

Režie: Roland Emmerich

Scénář John Orloff

Kamera: Anna Foersterová

Hudba: Harald Kloser

Hrají: Rhys Ifans (Edward ve Vere, hrabě z Oxfordu), Vanessa Redgraveová (Alžběta), Sebastian Armesto (Ben Jonson), Rafe Spall (Will Shakespeare), David Thewlis (William Cecil), Edward Hogg (Robert Cecil), Xavier Samuel (Southampton), Sam Redi (Essex), Jamie Campbell Bower (mladý Edward), Joely Richardsonová (mladá Alžběta), Trystan Gravelle (Marlowe)

Premiéra v ČR: 10. 11. 2011

1/ Mimochodem ho neznáte jen z emo ságy Twilight, ale i coby záměrně unylého milovníka Anthonyho z Burtonova skvělého Sweeneyho Todda