S českými filmařskými debuty je problém: bývají neseny na vlně obrovské dobré vůle, takže našinec se pak snaží recipročně rovněž prokázat dobrou vůli a poněkuda přimhouřit bdělé kritické oko. Pokud jde o mne, tak to, co je v debutantově díle disharmonické nebo zkrátka nepovedené, se snažím vyvažovat vším, co se podařilo - nebo je podnětné, slibné, osobité, sympatické nebo třeba nestandardně drzé. Pohled kritika se nutně zamlžuje empatií idealistické učitelky prvňáků, takže daný profesionál může časem skončit stejně jako snaživá pedagožka Maxová (Daniela Kolářová), která v Obecné škole ze svých odrostlejších žáků-sígrů zešílí a stejně je nepředělá. 
Kdo z českých kritiků ovšem dnes dokáže být stejně výchovný jako Igor Hnízdo - přísný, leč spravedlivý, nesmiřitelně chápavý, strhující a názorný, jdoucí žákům příkladem svou vervou a nasazením? A současně vyhovět svým vlastním, přirozeným pudům (i když ví, že si - po Igorově vzoru - s nejsličnějšími žákyněmi nakonec stejně nezašuká)? Letos se hraných debutů v českém filmu urodilo nebývalé množství: nevím, jestli jsem počítala správně, ale vyšlo mi jich jedenáct. Nejstaršímu debutantovi je pětasedmdesát a býval prezidentem této země, vesměs však jde o začátečníky mladší či mladé, u kterých se dá předpokládat, že se chtějí filmařině věnovat jako svému povolání. Ale na základě běžné praxe se dá předpokládat, že většině z nich se to nepodaří. 
Miroslav Ondruš, jehož Vendeta přichází do českých kin tenhle čtvrtek, má na jedné straně šanci už proto, že si zvolil atraktivní a v českých vodách stále oblíbenější žánr krimithrilleru mísícího psychologické a akční prvky. Na druhé straně výsledek poněkud zvrtal (jak by asi eufemisticky řekla učitelka Maxová). Ani Igor Hnízdo by zřejmě nepřistoupil k těžkému fyzickému trestu (který by si zasloužili tvůrci takových letošních kousků, jako byl Ostrov svaté Heleny nebo WesternStory). V příběhu otce, který se rozhodne pomstít trojici nezletilých mladíků za znásilnění své dcery, však Ondruš značně selhává jako scenárista i jako režisér: ošidil totiž zvolený žánr, který má svá pevná, objektivní pravidla, protože je nenaplnil ani je neporušil tak, že by to stálo za řeč. A přestože měl k ruce vesměs nadstandardně dobré a zkušené herce a spolupracovníky, bezohledně diváka opéká na roštu viditelných režijních přehmatů.
Šediny putující vinou nepozornosti štábu po skráních Ondřeje Vetchého s rozmarnou odvahou jizvy Joffreyho de Peyrac z Angeliky jsou chybou tak hrubě školáckou, že nemá smysl je omlouvat. Dezorientace diváka v prostoru příběhu, jehož nejdůležitější část je koncentrována do krátkého časového úseku a prostředí lesa, je pak vysloveně mrzutá. (Ostatní žáci však alespoň vidí, jak těžké je natočit postavy pohybující se v lese, kamsi se vracející a někam posléze směřující.) Tady už nedokázali režisérovi pomoct ani zkušený střihač Marek Opatrný, ani neméně ostřílený kameraman Martin Štrba (jehož práce je jedinou zcela nezpochybnitelnou hodnotou filmu). Rozpadlost prostoru je tak zjevná, že se vyprávění tříští až na jakési nespojité "výjevy".
Ondruš totiž sám sebe postavil před velmi obtížný úkol, když se rozhodl nevyprávět chronologicky - některé části děje navíc záměrně vypustit a ponechat je jen divákově představivosti. Navíc si některé informace ponechal v záloze až skoro na konec - kupříkladu důvod, proč se zoufalý otec Pochman poté, co tři násilníky pro nízký věk bez trestu propustí bezmocná oficiální spravedlnost, rozhodne k tak nelítostné pomstě, jako je chladnokrevná vražda. Tady samozřejmě Maxová, Hnízdo i Prokopová jdou tvůrcům na ruku v tom, že tuto pointu neprozradí. Třetí jmenovaná však cítí potřebu podotknout, že jde o trik z Jarchovského a Hřebejkovy Nevinnosti, jejíž důvtipnou, nevyváženou strukturu Vendeta patrně nikoli náhodou připomíná (ovšem bez její logické neprůstřelnosti). Pocit, že se jedná o jakýsi obsedantní sen českého filmu, zvyšuje herecká přítomnost Ondřeje Vetchého (navíc - stejně jako v Nevinnosti jde o "morální" profesi lékaře!) a fyzicky velmi podobný typ oběti (zajímavá a herecky schopná Lucie Šteflová). Hlavní hrdina je ale slušnější člověk než protagonista Nevinnosti, což dává Vetchému příležitost k čemusi okázale bezoztyšnému, co se tradičně nazývá "hereckým koncertem" a co by v rukou zkušenějšího režiséra bylo nepochybně dalším velkým kladem filmu.
Vím, že diváci na novinářských projekcích mají vždycky sklon k nepřiměřeným reakcím, ale myslím, že Vendeta se svým patetickým dramatismem může působit místy nechtěně směšně i na normálního diváka. Bylo by ovšem škoda, kdyby si z filmu nakonec odnesl jen vzpomínku na to, jak se v něm komicky škrtí Vetchého doktor s hajným Oldřicha Kaisera... Pomyslný normální divák v sobě nosí díky znalosti anglofonní filmové a televizní produkce pevný žánrový standard krimithrilleru a sledování odchylek od něj je mimoděčnou aktivitou, s níž musel Ondruš počítat. Divácká atraktivita každého krimithrilleru se tak odvíjí jednak od podobností s tímto standardem, jednak od osobitých odchylek od něj (což dobře ukázali třeba Sedláčkovi Sráči). Vendeta není úplně originální v odchylkách - zmíněném "nechronologickém" dávkování informací (jehož součástí je i docela důmyslné rozhodnutí neukázat divákovi explicitně samotné znásilnění a naopak mu předvést některé jiné emocionálně působivé scény). A pokud jde o standard, nemá ani pořádný příběh, ale spíš je jakýmsi "popisem pracovního postupu" pomsty. V centru divákovy pozornosti se pak ocitá už jediná otázka: dokáže chladnokrevně dotáhnout pomstu ke konci hrdina, kterého hraje herec s ušlechtilým image Ondřej Vetchý a který je povoláním lékař? To, že Pochman bude trpět, plakat a sténat, ale také se chovat odhodlaně, se tedy dá celkem očekávat, a je velmi mrzuté, že scenárista Ondruš promarnil všechny příležitosti zkomplikovat mu situaci konfrontací s nějakou jinou postavou.
Reflektor je však zaměřen hlavně na Vetchého postavu a ostatní zůstali jen přihrávajícími figurkami. Zvláště postavy úplatného, chladnokrevného policajta Igora Chmely a hajného tak trpí nevyužitým potenciálem (Kaiserův hrdina má navíc velice slibný náběh na to, aby nebyl jednorozměrným "hodným" paňácou v režisérově dramaticky prvoplánové hře, když se nejapně rozpovídá o hajzlovině, kterou z legrace provedli kamarádovi trpícímu amnézií).
Nejsem si tak jista, jestli Vendetě stačí k pochvale skutečnost, že se připojila k té vlně českých filmů, která by si už zasloužila nějak pojmenovat - co třeba vlna "morální provinilosti"? Jde zřejmě o téma, které hýbe českou společností, žene lid na vzedmuté umělé vlně blbé nálady do ulic a nutí ho zase jednou generalizovat na "oni" a "my". Typické je, že s těmi plurály každý odsunuje otázku vlastní osobní zodpovědnosti a činorodosti a ochotu vidět jinak než černobíle. Český film má tak konečně téma, i když právě vzhledem k oblibě populistického alibismu převládne jistě nad složitějšími filmy typu Nevinnosti jednodušší filmy jako Kajínek, nebo spíš Bastardi 2. Ještě se k tomu samozřejmě podrobněji i obecněji vrátím, až uvidím Hranaře - ale pokud jde o Vendetu, tak "zadání" splňuje. Disponuje kriminální zápletkou, vystupuje v ní nevinná oběť a morálně ambivalentní hrdina. A hraje se tu s "absolutními" tématy zločinu, viny a trestu - a s neschopností a zkorumpovaností oficiální spravedlnosti ("oni"). Učitelka Maxová říká, že k pochvale stačí, že se k této vlně Miroslav Ondruš poctivě a otevřeně připojuje. Nevyžaduje však takové aktuální, velké téma spíš méně smiřitelnou optiku Igora Hnízda?
Vendeta
ČR 2011, 90 minut
Scénář a režie: Miroslav Ondruš
Kamera: Martin Štrba
Hudba: Petr Ostrouchov
Hrají: Ondřej Vetchý (Pochman), Oldřich Kaiser (Mazura), Igor Chmela (Chadima), Marek Taclík (Novotný), Lucie Šteflová (Hanka), Ondřej Havel (Tomáš), Václav Vostárek (David), Daniel Novák (Honza), Leoš Noha (makléřú, Jiří Vyorálek (vyšetřovatel)
Premiéra: 24. 11. 2011
Žádné komentáře:
Okomentovat