Hranaři "nastavují zrcadlo"

Po filmu Czech Made Man tady máme další film, za kterým stojí Zdeněk Kubík: v titulcích Hranařů je uvedený jako "šedá eminence projektu", ale protože je to trochu dlouhé, spokojme se z nedostatku fantazie s méně ironickým titulem "producent". Po (nevyrovnaném, ale nikoli nezajímavém) snímku Tomáše Řehořka, který měl premiéru v dubnu, se Kubík nechal slyšet, že se hodlá filmové produkci věnovat intenzivně - a své předsevzetí začal hbitě plnit. Po filmu s Janem Budařem v hlavní roli, který byl inspirován Kubíkovými životními osudy, přichází do kin film inspirovaný (pravděpodobně) spíš jeho názory a zkušenostmi. Opět tady máme atraktivní fikční svět "mocných", jeho hrdinou však není outsider, který se vypracoval a zaplatil za to svou duší, ale muž, který se vypracoval a zjišťuje, že nastal čas, aby se svou duši (a život sebe a svých blízkých) pokusil zachránit. Je to majitel bezpečnostní agentury, hraje ho Saša Rašilov (nikoli špatně) a jmenuje se úderně Petr Hlož, což je jméno jako z brakových románů, jejich "uvádění na pravou míru" se kratochvilně věnoval blahé paměti Jirotkův Saturnin.

Hrdina románu Zdeňka Jirotky se mi nepřipletl na kritickou lopatu jen proto, že další hrdina Hranařů (v podání Miroslava Etzlera) se jmenuje Sláma (což je jedna z románových postav, jež si Saturnin bere na mušku - a při svém investigativním pátrání zjistí, že se ve skutečnosti jmenoval Slepička). Plno dalších jmen, postav, situací a dějů v režijním debutu Tomáše Zelenky si totiž koleduje o ostrovtipný posměch. A na vině je spíš chybné zadání a nedostatek předvídavosti při přípravách filmu než Zelenkova režie, která se - podle producentova zadání - asi prostě pokouší naplnit mezinárodní standardy divácky atraktivního politického thrilleru s akčními prvky. Což je naneštěstí v malých českých poměrech skoro nemožné, nejspíš už kvůli nemožnosti vymanit známé herce z jejich zavedených šarží a přesvědčit diváka, že něco hrají "vážně". Nejblíž se tomuto standardu v poslední době přiblížil Kajínek (však byl také divácky velmi úspěšný - loni ho překonaly jen Vejdělkovy Ženy v pokušení a Cameronův Avatar). A Hranaři se nemotorně pokoušejí svézt se na stejné vlně jako Kajínek.

Po Vendetě je to navíc v krátké době další film, který operuje s "americkým" žánrem a "myslí to upřímně" ve vztahu k české společnosti - na rozdíl od debutu Miroslava Ondruše mají však Hranaři jednoznačně komerční ladění, takže se do nich bude kritikům snadno strefovat (pámbu ale ví, proč jsou vlastně projekty s nekomerčním přesahem víc hájené než ty komerční). Při novinářské projekci jsem se dost nasmála a něco natrpěla, zkusme se však na Hranaře podívat vážněji. Tvůrci filmu kalkulují s tím, čím se nyní zaobírá řada českých filmů (onehdy jsem pro tuto situaci v souvislosti s Vendetou vymyslela termín "vlna morální provinilosti"). Úvod odehrávající se těsně po Mrázkově vraždě (leden 2006) se rychle překlopí do fiktivní současnosti, do světa jak z deníku Blesk: v Čechách je to prostě strašné, politici i ochránci spravedlnosti jsou zkorumpovaní a provázanost politické moci, byznysu, médií a zločinu je totální. Prostředími, kde se vyprávění odehrává, jsou luxusní byty a kanceláře, břeh Vltavy v centru Prahy (rovněž Vejdělkova oblíbená lokace), pěkné restaurace a golfová hřiště. není divu, že ubožák investigativní novinář ve vytahaném svetru, který své kauzy chodí psát do pivnice, kde je wi-fi zadarmo, rychle skončí s pár kulkami v žaludku. Do tohoto příběhu zjevně nepatří. Film se totiž zaměřuje na "provinilou" vyšší vrstvu: všichni jsou "hranaři", tedy lidé zvyklí žít na hraně zákona. A neexistuje tu žádná normální postava, s níž by se dali konfrontovat všichni ti političtí lobbisti, mediální magnáti, protřelí politici a mocní podnikatelé (což jsou jen různé názvy pro pakáž s temnou minulostí, vesměs minulostí špinavých kšeftařů a odchovanců a přisluhovačů KGB). Jedinou kontrastní postavou měla asi být Hložova ušlechtilá a trpící manželka Kateřina - ale jak můžete divácky důvěřovat ženě, která vypadá a hraje jako Kateřina Brožová a živí se jako počestná spojumajitelka agentury nabízející zájemcům VIP hostesky (které fungují většinou jako luxusní kurvy)? Kateřina se svým nyvým, zmučeným pohledem působí nakonec stejně bizarně jako politik přezdívaný Lulu, který je v přepáleném podání Jiřího Langmajera naprosto nesnesitelnou postavou (nelze totiž uvěřit, že zřejmý šílenec jako on by kdy mohl proniknout do veřejného prostoru i v tom nejbláznivějším fikčním světě).

Zápletka je složitá a je na ní poznat, že scénář nevznikal snadno. Logický příběh tak není něčím, čím by se Hranaři mohli pyšnit. V centru vyprávění však stojí starý dobrý nápad, že Hlož a jeho kamarád, podnikatel Sláma, jsou přáteli ze starých zlatých 90. let, kdy sice byly obchody taky špinavé, ale všichni byli jaksi mladší a veselejší. A nemuseli spát s pistolí pod polštářem po boku svých milovaných manželek (bývalou prostitutku se zlatým srdcem Vilmu Slámovou hraje Vilma Cibulková - proč vlastně tolik postav ve filmu sdílí křestí jména se svými představiteli?). Hnusná současnost, v níž se Sláma a Hlož pokoušejí fungovat relativně čestně proti bandě mocných zlotřilců, však rozbíjí dávné kamarádské svazky a pokouší se Slámu a Hlože postavit proti sobě. SPOILER Protože situace není v rámci daného žánru řešitelná, film vyvře do klukovsky bujarého závěru: spravedlnosti ve vší té špíně nelze dosáhnout, čili je nejlepší vzít kvér, postřílet padouchy a uletět z republiky v soukromém letadle s milovanou manželkou, milovanou dcerkou a její milovanou panenkou. Finále se sluncem vycházejícím nad mraky je skoro tak dojemné, jako konec Kolji, jenom bez té modlitby. KONEC SPOILERU.

Kdyby vám snad uniklo, že nejde o pouhou mrzkou zábavu, ale že film kriticky "nastavuje zrcadlo" české současnosti, dostane se vám významných záběrů na svatého Václava či českou vlajku. A hrdinové, ti dva správní chlapíci, se taky snaží, aby vám objasnili, co si máte myslet. Především však neujdete finální promluvě jak z filmu Eda Wooda Jr., v níž se na diváky do kamery obrací s varováním ohledně jejich manipulované existence tajemná anglofonní postava jménem Bishop, kterou ztvárnil s obdivuhodným odhodláním herecký veterán Jan Tříska. Předtím tato postava pouze významně mlčí a hledí, případně melancholicky hraje na saxofon (jak nás však ujistil na tiskové konferenci režisér, nejde o citát z Coppolova Rozhovoru).

Ušlechtilý cíl ovšem naneštěstí nesvětí prostředky, alespoň ve filmu ne: Hranaři tak nejsou varovným filmovým dílkem, které chce diváky burcovat a zároveň bavit, ale lehce operetní podívanou opřádající diváka třepotavou pavučinkou neuvěřitelných bizarností, žánrového patosu a okázalých klišé. Jsem nicméně dost zvědavá, s jakým dalším filmem na nás pan Kubík vyrukuje příště. Stát se Lucem Bessonem českého filmu totiž bude vyžadovat velkou píli, nasazení a trpělivost.

Hranaři

ČR 2011, 96 minut

Režie: Tomáš Zelenka
Scénář: Ota Klempíř, František Fiala

Kamera: Karel Fairaisl

Hudba: Zdeněk Merta

Hrají: Saša Rašilov (Hlož), Kateřina Brozová (Kateřina Hložová), Vilma Cibulková (Vilma), Milan Kňažko (Vagner), Jan Tříska (Bishop), Jiří Langmajer (Lulu), Martin Dejdar (Verbíř), Michal Dlouhý (Malý), Miroslav Etzler (Milan Sláma), Radim Fiala (Marek), Eva Jasanovská (Edita), Leoš Juráček (Němec), Jiří Korn (Holý), Vladimír Kratina (Krátký), Norbert Lichý (Šlajf), Michael Kňažko (pobocnik Bishopa), Vladimir Marek (uklízeč).

Premiéra: 1. prosince 2011