Prohledat tento blog

úterý 28. února 2012

Válečný kůň

Pohled na nový film Stevena Spielberga momentálně nevyhnutelně zkresluje skutečnost, že pohořel v oscarovém klání, kde z šesti nominací neproměnil žádnou. Pozice tohoto filmu je ovšem z dlouhodobějšího pohledu jiná. Na jedné straně se nestal žádným velkým diváckým hitem (v českých kinech byl uveden dva měsíce po americké premiéře, kterou si odbyl 25. prosince). S rozpočtem 66 milionů dolarů a celosvětovými tržbami 141,7 milionů však svému režisérovi a producentovi v jedné osobě na chleba vydělal. Spielberg, který v prosinci 2011 oslavil pětašedesátiny a patří k nejúspěšnějším filmařům poválečné historie, je navíc finančně už dávno za vodou – a může si dovolit natáčet i takové filmy svého srdce, jakým je právě příběh anglického ryzáka, který testuje lidské kvality všech, se kterými se setkává na své cestě bojišti první světové války.

První světová Hollywood nezajímá

Válečný kůň sice díky Spielbergově sofistikované režii nastřádal dobré kritické ohlasy, šest nominací ho ovšem nepředurčilo k tomu, ale v během oscarové ceremonie triumfoval. Vedle kategorie nejlepší film totiž aspiroval jen na ocenění v technických kategoriích (kamera, výprava, hudba, zvuk a střih zvuku). Tomu, že nakonec zůstal ve stínu, nasvědčoval už nedávný neúspěch při udělování Zlatých glóbů (kde nakonec neproměnil nominace za nejlepší hudbu a film).

Spielberg navíc dlouhodobě nepatří k oblíbencům členů Akademie. Ti sice rádi oceňují hezké, vnitřně vyrovnané a ušlechtilé snímky, prvního režisérského Oscara však dostal autor E.T. – Mimozemšťana (1882) až jako sedmačtyřicetiletý – za drama o holocaustu Schindlerův seznam (1993). Druhého k němu přidal o pět let později díky válečnému dramatu Zachraňte vojína Ryana (1998). V obou případech šlo o příběhy z druhé světové války, Válečného koně ovšem v oscarovém dostihu válečné kulisy spíš handicapují: Hollywood se totiž první světovou válkou zabývá jen málokdy, protože je pro americké diváky odlehlou, ryze evropskou záležitostí.

Režisér, který je velkým ctitelem klasické britské kinematografie, navíc pojal Válečného koně jako „evropský“ projekt a natočil ho v Británii s převážně britskými - ale také německými a francouzskými - herci. (Podobně ostatně pracoval už v roce 1987 v Říši slunce, líčící osudy britského chlapce v Šanghaji okupovaném za druhé světové války Japonci.) Válečný kůň se vyhnul násilnému druhu amerikanizace, jakému podlehlo třeba Statečné srdce (1995), kde skotští horalové vyráželi do bitvy pomalovaní jako Komančové.

Spojení s westernem se přitom v příběhu, jehož hlavním protagonistou je kůň, přímo nabízelo: oba kulturní prostory ovšem ve Spielbergově filmu propojuje jen „westernový“ detail - houkání sovy, kterým si milovaného koně Joeyho – prý po vzoru amerických indiánů - zvykl přivolávat jeho první majitel, chlapec Albert Narracott. K westernu však odkazuje i finále, hrou se „symbolickými“ siluetami snímanými proti zapadajícímu slunci evokující až atmosféru černobílého filmu (ostatně podobně jako „kovbojský“ závěr Spielbergova Indiany Jonese a poslední křížové výpravy/1989).

Spielberg navíc nevypráví ani tak o první světové válce, jako spíš komentuje samotné téma války. Používá k tomu obrovskou zkušenost s válečným žánrem, kterou získal díky svým producentským aktivitám (Eastwoodovy Vlajky našich otců a Dopisy z Iwo Jimy/2000, seriály Bratrstvo neohrožených/2001 a The Pacific/2010). Kůň procházející v letech 1914-1918 válečnou Evropou se stává divákovým průvodcem samotnou historií vedení boje. Polokrevník Joey, který mohl celý život strávit na zapadlé, statku v anglickém Devonu, je nejprve ceněným jezdeckým zvířetem v anglické kavalerii, pak má pomáhat vozit raněné Němce z bojiště a nakonec tahá děla v německém „pracovním lágru“, odkud týrané koně obvykle vysvobozuje jen smrt vyčerpáním.

Od, „gentlemanského“ klání vedeného šavlemi se zvířecí hrdina dostává až k moderním zbraním: z bojového „válečného oře“ se mění v trpnou oběť - a stejně jako každý voják kterékoli z válčících stran poznává kulomety, děla, plyn i tanky. Spielberg je (na rozdíl od autora předlohy) velmi striktní, pokud jde o přítomnost žen v tomto příběhu: do hry na vojáčky patří matka (a Rose v podání Emily Watsonové je v jeho filmovém vesmíru jednou z nejlepších), nikoli však milostná pletka. Sny hned několika mladistvých hrdinů o druhém pohlaví tak nemohou dojít žádného naplnění - počínaje Albertem přes německé bratry (staršího z nich mimochodem hraje David Kross z Předčítače) k vnučce francouzského farmáře Emilii. Příznačná je scéna, ve které se Albert na Joeym pustí do závodu s nadutým synem bohatého statkáře Lyonse, který jede v autě s hezkou dívkou. Po čase si už pyšný mladík nepamatuje, co to bylo za dívku - jen fakt, že nad Albertem vyhrál, protože ho Joey shodil.

Po Tintinových dobrodružstvích, což byl ryze klukovský příběh o svobodě, je tak Válečný kůň dalším Spielbergovým filmem, který se vyhýbá "dospělé" milostné zápletce (kterou ostatně tenhle režisér nikdy moc přesvědčivě neuměl natočit).

Kůň mezi nebem a zemí

Ve Válečném koni se vrací problém, který Spielbergovi dlouho bránil v tom, aby se zavděčil právě americkým Akademikům. Ambice podat „vážný“ příběh se totiž v očích kritiků sváří s jeho vypravěčským slovníkem, který byl často označovaný jako infantilní a přehnaně melodramatický. Třeba ceněný Schindlerův seznam byl ovšem touto nevyrovnanostá zatížený mnohem výrazněji než Válečný kůň, který je dílem tvůrce na vrcholu zralých sil – režiséra, který dokáže s vlastními možnostmi rozmyslně pracovat a vede diváka tam, kam chce, způsobem srovnatelným s vypravěčským mistrovstvím režisérů klasického Hollywoodu. Možná největší problém nového Spielbergova díla je tak v existenci literární předlohy: ceněná knížka britského spisovatele Michaela Morpurga, která nedávno vyšla i u nás a která se dočkala i úspěšného divadelního zpracování v londýnském Národním divadle, je totiž určena dětem. Spielberg jako adapátor ovšem nerezignuje na komplexní „dospělá“ témata, které ho dlouhodobě zajímají.

Naštěstí se opírá o zkušené scenáristy, kterými byli Britové Lee Hall (Billy Elliot/200) a Richard Curtis (v souvislosti s vyloučením prvku romance je zajímavé, že jde o nejúspěšnějšího autora britských romantických komedií - Čtyři svatby a jeden pohřeb/1994, Notting Hill/1999, Deník Bridget Jonesové a jeho pokračování, Láska nebeská/2003). Zásadním rozhodnutím bylo vzdát se oproti knize zvířecího hrdiny jako vypravěče, kterého dnes najdeme spíš v animovaných filmech pro děti. I když Joey ve filmu ani necekne, pohybuje se ovšem Válečný kůň na ošidném „území nikoho“, kde se nakonec necítí bezpečně ani dospělí, ani dětští diváci. Tradiční příběh o chlapci a jeho koni se z venkovské idylky prosvětlené humornou drobnokresbou přesouvá ho nebezpečného prostoru válečného dramatu ve stylu Vojína Ryana, který publikum nijak nešetří (přestože krvavým a násilným scénám jsou s ohledem na přístupnost filmu usekány nejexplicitnější hroty).

Válečný kůň ovšem postrádá lidského hrdinu - což sice není problém v knize, ale ve filmu to znamená absenci postavy, která by diváka provedla celým vyprávěním a se kterou by se mohl ztotožnit. Talentovaného debutanta Jeremyho Irvinea v roli Alberta tak postupně střídají výrazné herecké osobnosti. Každý nový Joyeho majitel má ve „svém“ minipříběhu, tvořícím v rámci vyprávění samostatnou epizodu, navenek dominantního společníka, s nímž vede spor právě o vztah ke koni (Albert a jeho otec v podání Petera Mullana tak kupříkladu „pokračují“ v postavě důstojníka Nichollse a jeho nadřízeného, kterého hraje Benedict Cumberbatch). Větší emoce než zvířecí hrdina nebo jeho lidští společníci ovšem nakonec vzbuzuje samotný brilantní způsob, jakým je film vyprávěný. (A není divu, že obdiv k Válečnému koni vyjádřil i cinefil Quentin Tarantino.)

Podobně jako slavné drama o týraném oslíkovi Roberta Bressona A co dále, Baltazare (1966) tak Spielbergův divák získává od vyprávění citový odstup a stává se spíš pozorovatelem než aktérem. Mnozí kritici však filmu přesto vyčítají emocionální přemrštěnost. Válečný kůň však pouze pracuje se „starosvětskými“ prvky melodramatu a citovému vydírání diváka v hollywoodském mainstreamovém stylu se rozmyslně vyhý
bá. Rozhodně publikum nemanipuluje, aby se dlouze dojímali nad utrpením krásného koně nebo aby litovali smrti některých jeho pánů (ani těch dětských). V tomto směru se vyprávění obejde s úsečnými náznaky.

V průběhu vyprávění ovšem Spielberg buduje vlastní síť motivů, kterou rozmyslně zatěžkává různými významy a posiluje jejich citový rozměr. Společně jim pak dává zaznít v ryze symbolickém finále. Pracuje tak i s detaily typu staré vojenské zástavy Albertova otce, která mění majitele spolu s koněm (a symbolizuje odvahu v boji, na kterou však nikdo není hrdý). V příběhu budovaném z jednotilvostí a zkoumajícím různé druhy statečnosti ovšem základním obrazem zůstává vztah mezi nebem a zemí. Kameramanský mistr Janusz Kaminski, který se Spielbergem pracuje od roku 1993, sleduje zvířecího hrdinu jakoby v průběhu jednoho roku - od začátku jara do konce zimy.

V přirozeném přírodním prostředí převládá pozadí nebe, přesunem do „nepřirozených“ válečných kulis však Joeymu začíná nesmyslná a ničivá práce na bitevním poli. Dynamickým vrcholem filmu je pak zběsilý úprk smrtelně vyděšeného zvířete válečným peklem. Důležitou roli hraje i zmínka o létání (skok na koni, který Albert kdysi neuskutečnil, protože spadl.) To je v rámci spielbergovského světa odjakživa metaforou svobodného pocitu: toho se ovšem Joeymu ovšem trvale nedostává. */ V „zemi nikoho“ mezi bojovými liniemi, znehybněný ostnatým drátem a zablácený k nepoznání, posléze úplně ztrácí identitu - a stává se pro vojáky z obou stran symbolem jejich vlastního, společného postavení. Na rozdíl od knihy pak další setkání odosobněného a tedy bezcenného koně s Albertem probíhá jako až mytologická metafora s "vidoucím slepcem", který jediný pozná pravou jedinečnost a skutečnou hodnotu zvířecího "válečného hrdiny" **/

V souladu s tím ve Válečném koni nenajdete „zlé“ Němce a „hodné“ Brity a Francouze (ani smazávají se i sociální rozdíly typické pro zobrazení britské společnosti ve filmu): vidíte tady pouze vojáky a civilisty, pro které válka představuje především vykořenění a ztrátu přirozené půdy pod nohama. Téma kolektivního utrpení, vedoucí k odlidštění a odosobnění jedince, Spielberg ve svých filmech nezpracovává poprvé: přestože má kořeny v jeho židovství a nejviditelněji se odrazilo ve Schindlerově seznamu, zaznělo v souvislosti s problémem otroctví a rasové diskriminace už v Purpurové barvě (1985) a Amistadu (1997). A bude nepochybně hrát klíčovou roli v jeho připravovaném projektu – životopisném dramatu Lincoln.

Ve Válečném koni však režisér své osobní téma zpracovává tak vyváženě a soustředeně, jako dosud nikdy. Příběh Joeyho jistě nění Spielbergovým nejlepším dílem – je ovšem filmem, který potvrzuje jeho postavení jednoho z nejzajímavějších vypravěčů filmové současnosti.

*/ Psychoanalytik by mohl nejspíš něco podotknout k motivu létání jako substituci sexu - a do rozboru Spielbergových filmů z hlediska dětských či infantilních dospělých hrdinů fixovaných na létání se už jistě někdo někde pustil (nejvýraznější je to nejspíš v Hookovi). Ve Válečním koni ovšem nad sexuálním obsahem převáží zmíněný pocit nesvobody - stejně jako v Terminálu, což je letištní romance o nenaplněném vztahu k letušce a jako v ryzím paranoidním filmu o 11. září 2001 v ní nejenže hrdina nikdy nevzlétne, ale nenajdete tu záměrně ani záběr letícího letadla.

**/ Poutavé jsou v tomto smyslu scény dražby, umístěné v začátku a konci filmu: Joyeho cena se totiž posléze prudce navýšila postupně získávanou "citovou" hodnotou, která je však - stejně jako hodnota filmového díla - vyjádřitelná penězi.


USA 2011, 146 minut, titulky
Režie: Steven Spielberg
Scénář: Richard Curtis, Lee Hall (podle knihy Michaela Morpurga a stejnojmenní divadelní hry)
Hudba: John Willaims
Kamera: Janusz Kaminski
Hrají: Jeremy Irvine (Albert), Emily Watsonová (matka), Peter Mullan (otec), David Thewlis (Lyons), Benedict Cumberbatch (Stewart), Tom Hiddleston (Nicholls), David Kross (Gunther), Niels Arestrup (dědeček), Eddie Marsan (Fry), Celine Buckensová (Emilie)

Premiéra ČR: 23. února 2012

(Tento text je věnován nejkomičtější postavě Válečného koně - zlému houserovi Herbertovi, který by měl rád pod kontrolou všechno na svém dvorečku. Jde o dlouhou verzi recenze, kterou jsem napsala pro server aktualne.cz a která tam prošla značným redakčním krácením a zjednodušením.)

5 komentářů:

  1. Film Lassie se vraci ve me zanechal priblizne stejny dojem. Nemohu uprit remeslnou zrucnost a ani nepopiram fakt, ze jsem byla dojata k slzam, ale nebylo to uprimne. Proste jsem byla donucena. Prilis mnoho patosu (stejne jako ve Zachrante vojina Ryana), prilis "doslovnych" scen bez kterych by oba filmy byly daleko opravdovejsi. Nemohla jsem uverit, ze to natocil stejny muz jako Tintinova dobrodruzstvi.

    OdpovědětVymazat
  2. Osobně se mi Válečný kůň moc líbil, Spielberg jako vypravěč snad ani neumí zklamat. Dokonce si myslím, že ona jednoduchost a "prvoplánovost" tohoto filmu v sobě skrývá mnohem více. Alespoň jsem to tak při sledování Válečného koně vnímal. Skláním však poklonu Aleně Prokopové, tak dobře jako ona o filmech u nás ještě kromě Kamila Fily píše málokdo. Díky za tento blog :)

    OdpovědětVymazat
  3. Fencl: Za to Alžběta Stevena povýší na rytíře.

    OdpovědětVymazat
  4. FENCL: Ve střední části toho filmu Válečný kůň , který jsem viděl v sobotu, se malá holka, kterou za první světové války vychovává jen dědeček (asi něco jako Bídníci), stará o dva koně: o hnědáka a vraníka.

    Je to v takové krásné krajině - a předtím je oba našla v „Quijotově“ (jak říká) větrném mlýně.

    Ona ale neví, že oba dezertéry, kteří na koních uprchli, předtím před Quijotovým mlýnem popravili.

    Pak k nim přijdou na farmu vojáci, celkem ještě hodní, a hledají u nich jídlo.

    A ta holka oba koně v poslední chvíli schová, i když je to natočené tak, že si divák myslí: Museli už je vidět!

    Divák teďka neví, KDE je schovala, a ji a dědu obklopují vojáci. (Možná lze tuto scénu velmi, velmi vzdáleně srovnat s úvodem Tarantinových Panchartů.)A děda se najednou vnučky zeptá:

    "Kde jsou koně?"

    A ona kupodivu řekne: "Jací koně?" A zdá se nám, že ti vojáci dům prohledali, zase odejdou.

    No, ale pak vidíme, jak ta holka leží ve svém pokojíčku (který tedy existuje!), a má je tam oba schované.

    Oni je nenašli!

    OdpovědětVymazat
  5. Jen vlastně taková poznámka na okraj jinak opět výborného a podnětného textu, ani nevím jestli vůbec zajímavá... Přesto: vždycky mě trochu zamrzí, když někdo u Spielberga narazí na "téma kolektivního utrpení, vedoucí k odlidštění a odosobnění jedince" a zároveň do výčtu těchto "holocaustních" filmů nezařadí VÁLKU SVĚTŮ, která je podle mě jeho vrcholnou složkou a Spielbergovým posledním (i když doufám, že ještě ne "definitivně posledním") opravdu mistrovským filmem. Čím to, že je tak často opomíjen?

    EGOD

    OdpovědětVymazat