Prohledat tento blog

pátek 10. února 2012

Stud

Michael Fassbender oslaví 2. dubna pětatřicátiny, což je u dobrého herce hezké samo o sobě, protože ho to přibližuje období zralosti. Loňský rok byl ovšem navíc pro většinové publikum "rokem Fassbendera": díky filmům X-Men: První třída, Jana Eyrová, Nebezpečná metoda a Stud se rodák z německého Heidelbergu zcela bezpečně etabloval v diváckém povědomí, aniž vlastně jde o hollywoodský mainstream (tedy s výjimkou X-menského prequelu). Po mutantím příběhu, kostýmní romanci a psychoanalytické love story o Freudovi a Jungovi v červnu dozdobí Fassbenderovu filmografii dychtivě očekávaná sci-fi Prometheus Ridleyho Scotta. Psychologické drama Stud se do českých kin dostává v lehkém závěsu za zmíněnými loňskými snímky, každopádně však natolik včas, abychom si před Prometheem mohli dosyta zakroutit hlavou nad tím, proč na Fassbendera nezbylo místo v oscarových nominacích.

Stud je Fassbenderovou druhou spoluprací s britským režisérem Stevem McQueenem a stejně jako Hlad (2008) vypráví především "příběh o těle". Přestože Newyorčan Brandon Sullivan je dobře situovaný příslušník vyšší střední třídy, s příslušníkem IRA strádajícím v severoirské věznici v roce 1981 dobrovolně hladovkou Bobbym Sandsem ho spojuje klinický popis odhodlané fyzické sebedestrukce. Podobně jako v Hladu, i ve Studu jde svého druhu o politikum: minule režisér nacházel smysl v utrpení svého hrdiny, nyní kritizuje neschopnost jisté části společnosti osvobodit se a dát jakýkoli smysl svému poživačnému životu. McQueenův elegantní, movitý, pohledný hrdina postupně atomizuje svou úspěšnou existenci v řetězci odosobněných sexuálních aktů. Stud tak obrací příběh Hladu naruby, protože jeho hrdina má všechny prostředky k tomu, aby realizoval, cokoli ho napadne, ale zůstává vězněm vlastního těla.

Dramatizace teze o duchovním a emocionálním živoření konzumní společnosti (a jednom traumatizovanéím muži) je opět pojata velmi efektním, stravujícím způsobem: "nezúčastněná" kamera Seana Bobbitta umisťuje hrdinu, který dává trpět a trpí, do prostoru tvořeného chladnými barvami a modernistickými tvary. Jejich účelnost se však ztrácí v marnivé a prázdné hře pravých úhlů, rádoby "vzdušné" prostory působí jako prosklené pasti a velká okna vedou jenom nikam. Pro diváka (a zvláště divačku) je ovšem Stud přece jen uživatelsky přátelštější než režisérův předchozí film. Nahý Fassbender je totiž artefaktem stejně nádherným, jako je Fassbender podmanivý coby herec. S jeho hrdinou byste ovšem co do činění mít nechtěli.

Brandonův sebezničující pád proto působí přesvědčivě, i když jde o podívanou à la thèse: antihrdina ve dne přežívá v prestižním zaměstnání (a pomocí pornostránek ve služebním počítači), skutečně však ožívá teprve s příchodem noci, kdy může svobodně ukájet svůj chtíč jako nějaký sexuální upír. K už jednou použité partnerce se nikdy nevrací a nikdy nenavazuje žádné citové vztahy, takže jich přestává být schopen - což se samozřejmě projeví v okamžiku, kdy by měl nějaký vztah navázat. Selhává tak jak v konfrontaci se sympatickou afroamerickou kolegyní Marianne (Nicole Beharieová), tak se svou sestrou Sissy (Carey Mulliganová). Právě Sissy je pak jakýmsi Brandonovým "zrcadlem", do kterého nemůže nepohlédnout: sestra ztělesňuje jeho chyby z minulosti i jeho pustou, zacyklenou přítomnost. Vyprávění o nesmyslné autodestrukci, mající komplexní podobu společenského, morálního a fyzického pádu, můžete díky prologu a epilogu s dívkou v metru vnímat, jak libo: někdo by raději nekonečnou smyčku svědčící o Brandonově nepoučitelnosti, já bych se optimisticky přikláněla k možnosti hrdinovy proměny. Fassbenderova tvář je totiž ve finále asi tak "čitelná" jako obličej herce ve slavném experimentu Lva Kulešova, jehož výraz se "mění" podle citů, jaké mu podsouvá sám divák.

Brandonova frustrace ovšem není jen abstraktní - spojená s režisérovým ideologickým cítěním: odcizený hrdina Studu nerad mluví o tom, že on a jeho sestra pocházejí z New Jersey a v New Yorku byli a jsou pouhou "náplavou". Jeden z pěkných, pomalých momentů filmu, který je na pěkné a pomalé momenty bohatý, představuje v téhle souvislosti Sissyina interpretace písně New York, New York jako velmi melancholického blues. Jinak si ovšem nelze odpustit poznámku, že chudák Brandon by se nemusel tak děsivě ničit svou existenciálně-sexuální posedlostí, kdyby v nějaké slabší chvilce zašel k doktorovi. Prášek před spaním a pár měsíců psychoterapie by mohlo udělat hotové divy...

Aniž bych chtěla snižovat působivost Fassbenderova fenomenálního výkonu a McQueenovy koncepce (i když ta není nebanální), ta strašná, bezúsměvná závažnost Studu ubírá na kráse. Carey Mulliganová a Nicole Beharieová se sice pokoušejí v rámci režisérovy koncepce vnést do vyprávění ženskou něhu a humor (a třeba scéna Brandonova pokusu o soulož s Marianne je v tomhle směru moc pěkně rozehraná) - Fassbenderův hrdina však stejně zůstává postavou z hororu, Frankensteinovým monstrem, které sice nezabíjí své bližní stiskem mocných paží, ale dokáže na potkání bezpečně navodit orgasmus pouhým upřeným pohledem. Stud proto doporučuji zkombinovat v dvojprogramu s Nebezpečnou metodou, kde si užijete Fassbendera rovněž, ale v příběhu, který se k nespoutaným sexuálním touhám staví dospěleji a přitom ironičtěji.
Velká Británie 2011, 101 minut, titulky
Režie: Steve McQueen
Scénář: Abi Morganová, Steve McQueen
Kamera: Sean Bobbitt
Hudba: Harry Escott
Hrají: Michael Fassbender (Brandon Sullivan), Carey Mulliganová (Sissy Sullivanová), James Badge Dale (David), Nicole Beharieová (Marianne), Lucy Waltersová (dívka v metru)
Premiéra: 16. 2. 2012

8 komentářů:

  1. Teze o duchovním a emocionálním živoření konzumní společnosti? Já měl za to, že jde o studii sourozeneckého páru (ne)vyrovnávajícího se s incestem. Proto i ten titul: nevypadá to, že by se hrdina styděl (respektive cítil hanbu; český překlad je nepovedený) za to, co dělá, ale za to, co kdysi udělal.

    OdpovědětSmazat
  2. Ano, souhlasím, že Hanba by byl lepší název, ale to už si kdysi zabral Bergman. :-)

    OdpovědětSmazat
  3. Stud Helge. :-) Meli to nechat v originalu.

    OdpovědětSmazat
  4. Ne, v originále rozhodně ne. Teď máme už dost patálií s názvem "The Artist". To se vůbec nedá zapojit do české věty. "Jdu do kina na The Artist"...? Obludné.

    OdpovědětSmazat
  5. Řekl bych, že je to velmi plodné téma. Ale nevím, zda snesu další Carey Mulligan. Je pokaždý tak...stejná.

    OdpovědětSmazat
  6. McQueen nesahá, zde zmiňovanému Bergmanovi a Helgemu, ani po stativ kamery. Stud je jedno velké klišé, které se tváří hlubokomyslně. Kýčovitá hudba, bídné herecké výkony, chabý scénář. Film okresního formátu...

    OdpovědětSmazat
  7. Shame mi do cesky vety sedne bez problemu... Jinak souhlasim s Danielem.

    OdpovědětSmazat
  8. no jo, ale když on je ten Michael takový "nádherný artefakt", zvlášť, když je nahý, že...

    OdpovědětSmazat