Prohledat tento blog

středa 17. října 2012

Tomáš Hála: Galina Kopaněva

S paní docentkou Galinou Kopaněvou jsem se poprvé setkal v červnu roku 1993, když jsem se jako čerstvý maturant ucházel o studium filmové vědy na pražské FF UK. Vybaven poznatky z četby knih a časopisů z knihovny ve Veselí nad Moravou i filmovými zážitky z tamního filmového klubu jsem se tehdy pokoušel zúročit svůj zájem o kinematografii. V pauze před psaním talentové práce k Felliniho filmu Silnice, který nám byl promítnut v místnosti č. 429 Jiřím Stiborem (bez něhož bychom si následující studium asi jen těžko mohli představit – jen málokterý akademik si totiž rozumí s projekční technikou), kouřila paní docentka na chodbě cigaretu a svým milým pohledem nás povzbuzovala k tomu, aby z nás opadl strach před zkouškou. A abychom uvolněně prokázali, zda jsme schopni analytičtějšího rozboru svého filmového zážitku. Domnívám se, že na ústní zkoušce o týden později jsem překročil magickou hranici sedmdesáti bodů (po níž bylo přijetí možné) zejména její zásluhou, neboť přístup paní docentky k uchazečům z venkova byl – alespoň jak jsem mohl posléze vypozorovat – vždy shovívavější než u ostatních. Snad proto, že jsme to v době, kdy nebyl internet ani DVD (a VHS jen výjimečně), měli asi přece jen o něco těžší.

Na následující roky svého magisterského studia vzpomínám velmi rád, a kdybych měl zmínit pedagogy, kteří mě výrazněji ovlivnili, bylo by jméno paní docentky na čelném místě. Přednášky doc. Galiny Kopaněvy byly výjimečné tím, že se na nich student vedle informací o filmech a jejich tvůrcích dozvěděl mnohé o historickém, politickém i společenském pozadí. Pokud se týkaly východní kinematografie, zejména bývalého Sovětského svazu, byly doplněny o osobní svědectví ze setkání s režiséry, kameramany, scenáristy a herci, což bylo skutečně ojedinělé. Pečlivě připravovaný obsah přednášek umocňoval navíc jejich přednes. Paní docentka mluvila téměř vždy „bez papírů“, uměla své vyprávění gradovat a případně i doplnit o vtipné sdělení. Když pominu studijní program týkající se české kinematografie a francouzské nové vlny, který pedagogicky zajišťovali jiní, tak za základní přednášky svého studia považuji její dvousemestrální Němý film (z něhož zkouška v prvním ročníku patřila k nejtěžším) a Nové tendence sovětského filmu (období tání) v akademickém roce 1994/1995. Výběrovou přednášku doc. Galiny Kopaněvy Film v podmínkách totality (akademický rok 1998/1999) jsem kvůli studiu češtiny jako svého druhého oboru bohužel nestíhal.

V prosinci roku 1994 proběhl v městě mé filmové „iniciace“, ve Veselí nad Moravou, první ročník semináře ruských filmů, který se před listopadovou revolucí konával v Chebu. O jeho obnovu se tehdy zasloužil hlavně ředitel Městského kulturního střediska Marcel Řimák, který společně s vedoucí kina Lídou Karasovou navázali kontakt s paní docentkou a sestavili program na základě jejího doporučení a lektorských úvodů. Z pokusu se postupně stala tradice: letos se uskuteční už 18. ročník této pozoruhodné akce. Doc. Galina Kopaněva dala semináři dramaturgii i svůj esprit a pro hlubšího zájemce o tuto kinematografii se tři dny strávené v kině Morava staly vítaným zpestřením oficiálního studia.

Když zmiňuji podíl paní docentky na mimoakademických aktivitách, nemohu opomenout její lektorskou činnost na Letní filmové škole a odbornou spolupráci s MFF Karlovy Vary. Zejména na akci uvedené ve výčtu jako první prokázala v důsledku programových změn (jež jsou dnes už spíše výjimkou) velkou improvizační schopnost, která sice působila na diváky samozřejmě, ale stála za ní celoživotní systematická práce.

Myslím, že jistým zlomem v komunikaci s paní docentkou byl pro mě rok 1999, kdy si při návratu z Karlových Varů nešťastnou náhodou zlomila nohu, a proto posléze neodcestovala do Uherského Hradiště. Filmy, které tam měla uvádět, jsem tenkrát lektorsky zajišťoval já. Jelikož zlomenina ztěžovala paní docentce pohyb ještě na začátku nového akademického roku 1999/2000, docházeli jsme jako studenti na její přednášku Kapitoly z ruského a sovětského filmu přímo do jejího bytu. Tehdy jsme ji měli možnost ocenit nejen jako skvělou pedagožku, ale také jako znamenitou hostitelku. Nemějte představu stolu plného jídla. Většinou šlo o vkusně připravené občerstvení (nejčastěji kavkazský zeleninový salát), kterým jsme si zpestřovali zapisování poznámek z výkladu nebo projekce filmů na videokazetách. Přirozeným vývojem se z nás, posluchačů i paní docentky, stali i po absolvování magisterského studia přátelé, kteří se vždy rádi sešli u sklenky vína, aby probrali současný český a zahraniční film, politiku i zcela běžné věci.

Z malého, ale útulného bytu doc. Galiny Kopaněvy se spoustou knih a obrázků od kamarádů-výtvarníků přes všechnu soudobost jako by nevyvanula intelektuálská atmosféra šedesátých let minulého století (jak si ji alespoň já, který je nezažil, představuji). Bylo to období, kdy paní docentka pracovala v redakci časopisu Film a doba. Na tuto část své kariéry později zavzpomínala v publicistickém žánru, v němž jako autorka vynikala – v interview, jež s ní v roce 2002 pořídil pro časopis Cinepur Vít Janeček.[1])

O této dekádě i o letech následujících se na základě vlastních zkušeností zmiňuje ve svém příspěvku i prof. Jan Bernard, proto doplním jen pár informací. Domnívám se, že paní docentka měla to štěstí, že v produktivním věku prožívala šedesátá léta od samého počátku. Sama se na nich a zejména na fenoménu „nové vlny“ mohla aktivně podílet. Ještě než se tak stalo, absolvovala v roce 1956 FAMU,[2]) a do roku 1960 publikovala v tisku a překládala „na volné noze“, což v té době nebyl zrovna nejlehčí způsob existence. V roce 1961 se poprvé podívala do vlasti svých předků a navštívila Moskvu, kde se setkala s vlídným přijetím svých profesních kolegů, prožívajících chruščovovskou liberalizaci (patřily k nim filmové kritičky Maja Turovská, Něja Zorká a další).

Zpočátku o sovětské kinematografii však nepsala, to zajišťovali pánové Miloš Fiala a Jiří Pittermann, její specializací byla vedle československých filmů italská kinematografie (diplomku věnovala neorealismu). Situace se postupně proměnila od druhé poloviny šedesátých let, kdy se doc. Galina Kopaněva začala vedle domácí tvorby soustředěněji zaměřovat na kinematografie Sovětského svazu a východního bloku. Texty jí otiskovali v českých i slovenských periodikách a také v zahraničí. Někdy používala pseudonymy: na Slovensku například K. Panová[3]) a po srpnové okupaci v roce 1968 Božena Vaculíková.[4]) V roce 1969 se dokonce objevila před filmovou kamerou jako „žena na recepci“ v Kachyňově trezorovém dramatu Ucho, v němž kamera Josefa Illíka uchovala krásu jejího zralého ženství i budoucím generacím.

Od devadesátých let promlouvala doc. Galina Kopaněva před kamerou ještě častěji a navíc sama za sebe, svým svědectvím doplňovala portréty režisérů[5]) nebo historických údobí.[6]) Škoda, že nakonec sešlo z natáčení dokumentárního filmu, který připravovali její někdejší studenti – Adéla Vaňharová a hlavně Miloslav Novák, jenž už dříve realizoval zdařilý snímek o prof. Jiřím Cieslarovi.[7]) V rozhlasových pořadech vystupovala doc. Galina Kopaněva mimo jiné na stanici Český rozhlas – Vltava, kde v rozhovorech s redaktorem Vladimírem Hendrichem přibližovala osobnosti režisérů, například Andreje Tarkovského nebo Michelangela Antonioniho.

Její mimořádně kultivovaný slovní projev, který se projevoval i v erudovaných lektorských úvodech, byl vedle samotného faktu spoluúčasti na založení tuzemského klubového hnutí jistě jedním z důvodů, proč se v roce 2000 stala historicky první laureátkou ceny za dlouholetou činnost pro české filmové kluby, která jí byla udělena na 26. Letní filmové škole v Uherském Hradišti. Lektorsky působila i v zahraničí, zejména v Moskvě, kterou od konce devadesátých let až do roku 2010 poměrně často navštěvovala. V ní na akcích Českého centra diváci s vděčností naslouchali její druhé mateřštině-ruštině, v níž je seznamovala s tvorbou českých a slovenských filmařů.

Publikační činnost doc. Galiny Kopaněvy od jejích začátků až po současnost na své kritické zhodnocení zatím čeká (také proto, že je tak rozsáhlá). Osobně věřím, že se vedle nakladatele najde šikovný editor, který uspořádá reprezentativní výbor jejích textů, cenný také tím, že bude vystihovat ducha doby. Zájem paní docentky o hledání souvislostí mezi současností a minulostí, to vše s výhledem do budoucna, totiž patřil a patří k jejím základním vlastnostem. Jako dárek k jejím osmdesátým narozeninám by se mi tento projekt jevil jako nanejvýš vhodný...

Poznámky

[1]) Vít Janeček: Rozhovor: Galina Kopaněva. Cinepur 11, 2002, č. 22, s. 10–13.
2) Tam si dokonce vyzkoušela profesi režisérky, když v roce 1951 natočila tříminutový dokument První státnice o pracích studentů Akademie výtvarných umění z dílny Františka Muziky.
3) Pod tímto pseudonymem psala v periodiku Film a divadlo v případě, že v rámci jednoho čísla měla více textů. Například K. Panová: Pre dvadsaťročných aj tých druhých. Film a divadlo IX, 1965, č. 14, s. 10–11.
4) Tímto pseudonymem se kryla před Jiřím Puršem, ústředním ředitelem Československého filmu. Například Film a doba XIV, 1969, č. 1, s. 6.
5) Vzpomínky na Andreje Tarkovského (ČT 2007, r. Georgis Agathonikiadis)
6) Zlatá šedesátá (ČT 2009, r. Martin Šulík)
7) J. C. – Zkušenost s expresionismem (FAMU 2001, r. Miloslav Novák)

[1] Vít Janeček, Rozhovor: Galina Kopaněva. Cinepur 11, 2002, č. 22, s. 10 – 13.
Doporučuji doplnit s Kamila Procházková, Rozhovor: Galina Kopaněva. Zasvěcovat do filmového umění, které mizí z povědomí. Cinepur 14, 2007, č. 49, s. 10 – 11.
[2] Tam si dokonce vyzkoušela profesi režisérky, když v roce 1951 natočila tříminutový dokument První státnice o pracích studentů Akademie výtvarných umění z dílny Františka Muziky.
[3] Pod tímto pseudonymem psala v periodiku Film a divadlo v případě, že v rámci jednoho čísla měla více textů.
Např. K. Panová, Pre dvadsaťročných aj tých druhých. Film a divadlo IX, 1965, č. 14, s. 10 – 11.
[4] Tímto pseudonymem se kryla před Jiřím Puršem, ústředním ředitelem Československého filmu.
Např. Film a doba XIV, 1969, č. 1, s. 6.
[5] Vzpomínky na Andreje Tarkovského. Česká televize 2007, r. Georgis Agathonikiadis, aj.
[6] Zlatá šedesátá. Česká televize 2009, r. Martin Šulík, aj.
[7] J.C. – Zkušenost s expresionismem. FAMU 2001.

(Tento text napsal Tomáš Hála do sborníku, který vyšel loni na Letní filmové škole v Uherském Hradišti. Protože Galina Kopaněva v noci z pondělka 15. na středu 16. října - ve věku jednaosmdesáti let - zemřela, napadlo nás s editorem sborníku Tomášem Seidlem tento text  uveřejnit tady na blogu. Za laskavý souhlas s uveřejněním  děkuji. Vzpomínka na významnou publicistku, filmovou kritičku a pedagožku pokračuje textem Jana Bernarda.)   

1 komentář:

  1. Děkuju Tomášovi za krásný článek a já mohu a chci jen vyjádřit nesmírný obdiv a pak i poděkování osobě a osobnosti, která mne vlastně "přesvědčila" o tom, že film je velké umění a je není vůbec špatné mu zasvětit celý život. V letech 70. byl film navíc jediným spojením se současným světovým uměním - především díky filmovým klubům a aktivitám mnoha institucí a jedinců. V těch letech jsme vyměnil literaturu za film (např. v knihovně jsem nemohl získat knihy 60.let, ale ve filmových klubech a v zahraničních televizí se čas od času objevovaly) a vstoupil v roce 1976 do neuvěřitelného světa Filmového klubu v Klimentské. Ale zcela zásadní pro můj další "filmový" vývoj bylo setkání s Galinou Kopaněvou na přednáškách a projekcích v klubu ROH, kde jsme se pravidelně stýkali - tedy já jen obdivně vzadu sledoval její mistrovské úvody a besedy, ona pak mne jen tak registrovala - a nepamatuji se, že bych ji v té době vůbec oslovil. A tento pokorný a obdivný postoj mi zůstal dodnes - ale při každé vhodné příležitosti jsem se s ní i nadále daleko aktivněji stýkal a byl jsme vždy nesmírně rád, když jsme s ní mohl i spolupracovat na všech svých projektech. A je mi nesmírně líto, že jsem již nestihl se s ní osobně setkat a konečně ji vyjádřit svůj nesmírný obdiv a poděkovat ji za podporu ve všech mých filmových aktivitách. Děkuju. Jiří Králík

    OdpovědětSmazat