Všichni dobří rodáci

Po čtyřiačtyřiceti letech se vrací do kin jeden z nejoceňovanějších titulů domácí kinematografie - Všichni dobří rodáci scenáristy a režiséra Vojtěcha Jasného. Ceněné dílo významné osobnosti československé nové vlny prošlo digitálním restaurováním díky Nadaci české bijáky, která shromáždila prostředky na jeho renovaci. Nadace, která má už za sebou loňskou obnovu Formanovy tragikomedie Hoří, má panenko, se opírá výhradně o dary od soukromých osob a široké veřejnosti. Rodáci mohli podstoupit složitý restaurátorský proces (jehož nákladnost se odhaduje až na dva miliony korun) jen díky finanční podpoře Lenky a Martina Romanových.

Legendární snímek, který se brzy po své premiéře v roce 1969 ocitl na seznamu zakázaných děl, si diváci mohou vychutnat na velkém plátně v nejvyšší kvalitě od čtvrtka 4.srpna, kdy vstupuje do kinodistribuce. Restaurovaná verze byla už premiérově uvedena na MFF Karlovy Vary a nyní se představuje i divákům 39. Letní filmové školy v Uherském Hradišti. Součástí programu této tradiční filmové akce, pořádané Asociací českých filmových klubů, je i reprezentativní retrospektiva Vojtěcha Jasného, který v loňském roce oslavil osmdesáté sedmé narozeniny. Přehlídka se zaměřuje hlavně na ty snímky, které režisér natočil po odchodu z Československa v roce 1970.

Středobodem Jasného tvorby ovšem zůstávají právě Všichni dobří rodáci, kteří autorovi vynesli Cenu za režii ex aequo na MFF v Cannes. Prestižní festival tehdy přiřkl i Cenu nejvyšší technické komise nádherné barevné kameře Jaroslava Kučery. Právě ta je prakticky další postavou ve vyprávění o sousedech z jedné moravské vísky, jejichž radostnou pospolitost těžce naruší kolektivizace. V poetické kronice, ke které Vojtěcha Jasného inspirovaly osudy obyvatel jeho rodné Kelče, hrají důležitou roli i kostýmy výtvarnice Ester Krumbachové. Práce s barevnými kontrasty a přirozeným světlem vdechuje Rodákům neopakovatelnou atmosféru: jde o typický „vstřícně krásný“ film, který se svým vizuálním půvabem pokouší vyvážit (či dokonce zastřít) bolestnou vážnost zobrazovaných událostí. V tomto směru Jasného Rodáci ladí s tím současným kinematografickým trendem, který duchovní poselství často až bezostyšně váže na kýčovitou obrazovou stránku.

Vypjatě poetický duch, stupňovaný do až surrealistech momentů, v Jasného filmu ladí s nadčasovými motivy lásky a smrti. Ty osudově zasahují většinu hlavních postav. Zatímco milostná vášeň vtahuje místního pošťáka a sličnou vdovu do navenek bezstarostného víru přítomnosti, kradácký soused Pyřek (Vladimír Menšík) se v příliš důsledné snaze přechytračit budoucnost připraví o život – a bonvivánského kulaka Zášinka (Waldemar Matuška) skolí býk jako oživlá výčitka za hřích z války - opuštění židovské manželky. Pozornost na sebe však nevyhnutelně strhuje sedlák František (Radoslav Brzobohatý), mlčenlivý a tvrdohlavě čestný muž, který zosobňuje až sebeničivou lásku k rodné hroudě. Právě on se pro vesničany stává ztělesněným morálním imperativem – a právě on se proto stává obětí nového, komunistického režimu, který vesničany násilnicky odtíná od jejich půdy.

Přirozená harmonie mezi zemí a těmi, kteří ji obdělávají, nabývá v Jasného pojetí patosu, příznačného pro vlasteneckou mytologii. Ta je pevně ukotvena v národní tradici, i když dnes může působit už jen jako uměle vygenerovaný resentiment. (Sám Jasný se posun spojený s otřesy moderní historie pokusil v roce 1999 postihnout ve volném pokračování Rodáků nazvaném Návrat ztraceného ráje.) Postavy filmu nejsou zprvu pevně srostlé jen s krajinným horizontem, ale i provázané vzájemnými, přirozenými vztahy. Ty se ovšem postupně rozvolňují a rozpadají: každá z postav nakonec bojuje svůj vlastní, osamělý boj, v němž původní rysy společenství beznadějně zanikají. Tragédie kolektivizace se nakonec rozplyne v urputně nostalgizujícím „co bylo, bylo“, jehož nositelem je v idylickém, harmonizujícím závěru kovaný komunista – bývalý varhaník Očenáš (Vlastimil Brodský)...

Příběh o krachu přirozeného životního konceptu tak z hlediska české historické zkušenosti nabývá kontroverzních rysů – a připomíná nám, že každá skutečná filmová klasika žije neklidným, provokativním životem ještě desítky let po svém vzniku.

(Tento text jsem v pátek psala do Lidových novin. Když jsem na facebooku - jen mezi dvěma odstavci svého textu - rychle zkoumala, jestli ještě někdo z "přátel" - vesměs lidí z médií či profesionálů nějak spjatých s filmem - cítí nad filmem podobné znepokojení, rozpoutala se docela živá diskuse: 

https://www.facebook.com/alena.prokopova.7/posts/615730788479462?comment_id=6358528&offset=0&total_comments=29&notif_t=feed_comment 

Moje facebooková přítelkyně Anitsirk Ávolebrok nabídla odkaz na text Víta Pokorného, srovnávající Jasného film se Smuteční slavností. Vladimír Hendrich - za což mu děkuji, neboť vás to zavede ve zkoumání reflexe tohoto filmu ještě hlouběji do historie - pak napsal: "Nemohu souhlasit s Alenkou, když vyzdvihuje Je třeba zabít Sekala, neboť mi do velké míry mluví z duše kritika na tento film od A. Stankoviče (Satan na Hané? - viz sborník "Co dělat, když Kolja vítězí"). A tak se omezuji na faktickou poznámku k Jasného Rodákům: pokud vím, v šedesátých letech se našli jenom dva tuzemští kacířští kritici, kteří se odvážili ten snímek kritizovat. Jde o Pavla Švandu z Brna a Emanuela Mandlera. Ten Mandlerův esej se jmenuje "Naše světové stíny" (viz č. 6 časopisu Tvář z roku 1969, ve sborníku Tváře jde o s. 390 - 398); analýze filmu Všichni dobří rodáci je věnována jeho druhá část. Právě o této Mandlerově stati pojednává i jeden můj půlhodinový rozhlasový pořad s Jiřím Cieslarem a Vlastimilem Zuskou." 

Všichni dobří rodáci
ČSR 1969, 115 minut
Scénář a režie: Vojtěch Jasný
Kamera: Jaroslav Kučera
Hudba: Vladimír Havelka
Hrají: Radoslav Brzobohatý (sedlák František), Věra Galatíková (Františkova žena), Vlastimil Brodský (varhaník Očenáš), Eva Blažková (Očenášova žena), Waldemar Matuška (Zášinek), Marie Málková (Zdena), Vladimír Menšík (Jořka Pyřk zvaný Kradák), Pavel Pavlovský (listonoš Bertin), Drahomíra Hofmanová (vdova Machačová), Václav Babka

Premiéra: 4. srpna 2013