13. filmový festival Litoměřice: posedlost a Vláčilův Mág.

O víkendu jsem vyrazila do Litoměřic, kde se konal tamní 13. filmový festival. Od pátku do neděle, tedy 23.-25.8., - a letos s podtitulem Film a posedlost. Na pěti místech, počínaje kinem Máj po Letní kino na břehu Labe, se ve třech dnech odehrálo kolem dvacítky filmů a bloků krátkých filmů. Zahájení patřilo Jasmíniným slzám Woodyho Allena. Nechyběly ovšem ani výlety do filmové historie typu Kurosawova Opilého anděla, Caraxova debutu Když chlapec potká dívku, Coppolova hororu Demence 13. a Cronenbergova Crash (což je můj oblíbený film). V programu, který s vášní a profesionálním nadhledem připravili studenti katedry filmových studií FF UK, jsem ocenila i přítomnost Červených střevíčků pánů Powella a Pressburgera - a litovala jsem, že se mi nepovedlo stihnout projekci dokumentu Wernera Herzoga Bells from the Deep (1995), který jsem nikdy neviděla.

Dům s Máchovou světničkou 

Nakonec se mi však celý festival koncentroval do máchovských reminiscencí, což nezpůsobila jen projekce dramatu Mág., ale i vliv mých laskavých společníků a průvodců a atmosféra samotných Litoměřic. Město se pyšní nejen Máchovou knihovnou, kde se konaly některé festivalové akce, ale i Máchovou ulicí a Máchovým bramborákem, soustředěnými kolem Máchovy světničky*/ - bytu, kde básník skonal 6. listopadu 1836, v nedožitých šestadvaceti letech. Film, kterým František Vláčil v roce 1987 nepříliš uspokojivě završil svůj režisérský život, mezi festivalové diváky doprovodil zasvěceným historickým úvodem Ivan Klimeš, který se po projekci ujal úkolu rozmlouvat s hlavním představitelem, hercem Jiřím Schwarzem. Pro toho se Mácha stal nejen životní rolí, ale i jakýmsi životním programem (podle svých slov ještě před spoluprací s Vláčilem svým máchovským představením svébytně bojoval proti komunistické moci).

Jiří Schwarz je jako Mácha celistvým
pilířem Vláčilova filmu

Při sledování filmu, jehož subjektivní, divácká délka (odhadem 180 minut) daleko přesahuje jeho reálnou metráž (87 minut), se mi zase jednou potvrdilo, jak užitečné je znovu prověřovat dávné divácké zážitky. Emocionálně byl pro mne Mag. podobně nepříjemný jako v době premiéry, tedy před šestadvaceti lety - dnes ovšem dovedu svoje animozity trochu pojmenovat. Mág. dozajista doplatil na scénář Václava Nývlta (který má na svém kontě nejen scénář Menzelova vančurovského Rozmarného léta, ale i dvě hrabalovské adaptace - Něžného barbara a Andělské oči). S Vláčilem spolupracoval už na Dýmu bramborové natě (který bych si taky někdy dala ráda znovu), Mág. se pro něj ovšem stal příliš tvrdým oříškem. Snaha zprostředkovat divákovi fakta vedou k polopatismům, které se tvrdě srážejí se snahou nakreslit současně i hrdinův vnitřní portrét prostřednictvím vizí, poetických zkratek a recitace jeho veršů.    

Mácha v krajině: jeden z mála
"svobodných" okamžiků kamery  

Konstrukci přetíženou "významnými" obrazy kameramana Jiřího Macáka definitivně destabilizuje obsazení, jež je výlučným specifikem Mága: Vláčil totiž sice využil relativně neznámého hlavního představitele, prakticky všechny ostatní role, i ty drobné, však svěřil známým hercům. Třeba v roli kata Ledviny se tak mihne Petr Čepek... Součástí tohoto bizarního hvězdného castingu je prakticky každá postava, která se objeví v záběru s nějakou replikou. To umocňuje jakýsi zvláštní dojem neprodyšnosti, který pro mne v Mágovi převážil: jednotlivé postavy zatížené slavnými představiteli i jednotlivé scény zatížené metaforami a odkazy nedovolují divákovi dýchat. Vláčil tak stvořil mimoděk jakýsi klaustrofobický divácký prostor, který - dovolte mi tu spekulaci - mohl možná paradoxně zrcadlit jeho vlastní horror vacui - hrůzu z prázdnoty,nemožnost už něco říct. Vědomí prohry sepak podepsalo na tom, že se rozhodl skončit s filmovou režií.

Evokace Máchova provokativního oděvu

*/ Prohlídku světničky můžete absolvovat s průvodcem, kterého si zaplatíte v muzeu na litoměřickém Mírovém náměstí. Tento letitý muž, jenž dorazí do Máchovy ulice na kole, vám poskytne pozoruhodný výklad, z nějž vyplyne, že také pro něj se Mácha stal celoživotním programem. Řada historek z básníkova života, které vypráví, se pak překvapivě přesně překrývá s Vláčilovým filmem - a zůstává otázkou, nakolik došlo k ovlivnění. Světnička, vníž podle varování místních občanů i zaměstnankyň muzea "nic není", nabízí vedle výkladu i nádherné výhledy z oken, které se od dob Máchových nemohly příliš změnit, rekonstrukci básníkova možného vzhledu podle jeho lebky a snahu přiblížit návštěvníkům slavnou bílou pelerínu, která se ve Vláčilově filmu stala bílým kabátem.