Futurologický kongres

Téma alternativní reality se ve filmu začalo objevovat na počátku 80. let v souvislosti s novými technologiemi, které umožnily její zobrazování na plátně. O desetiletí později se pak virtuální světy staly módou. Kinematografie tak se značným časovým odstupem následovala sci-fi literaturu, která tyto motivy významně reflektovala, zvláště ve spojení se sociologickými prvky, už v 60. letech. Kyberpunkové vize Williama Gibsona tak předcházela díla Philipa K. Dicka či Stanisława Lema.

Právě Lemova klasická povídka Futurologický kongres, která v Polsku poprvé vyšla v roce 1971, nyní inspirovala film, který přichází do našich kin. Jeho režisérem je Izraelec Ari Folman, který má na svém kontě i adaptaci románu Pavla Kohouta Svatá Klára (1996). Jednapadesátiletý filmař se na mezinárodní scéně prosadil válečným dramatem Valčík s Bašírem, které mu v roce 2009 vyneslo mimo jiné i nominaci na Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film. Snímek vzniklý rotoskopickou metodou předznamenal Folmanův zájem o animované techniky. Ten se projevil i v rámci Futurologického kongresu: film obsahuje pětapadesát minut, ve kterých se hraný děj přesouvá do kresleného světa. Součástí režisérovy kritiky průmyslově generované alternativní reality je i skutečnost, že tento segment vznikal časově náročnou metodou „starosvětské“ ruční animace, kterou americká studia prakticky přestala používat. 

Právě hollywoodská továrna na sny se pak stala terčem kritiky v příběhu, který se ve své hrané části nijak nestýká s Lemovou předlohou, filozofující na téma společnosti udržující své občany v alternativní realitě prostřednictvím drog. Historku vyprávěnou oblíbeným Lemovým mužským protagonistou Ijonem Tichým ve filmu nahradilo vyprávění o stárnoucí americké filmové hvězdě Robin Wrightové, již mateřské produkční studio přiměje, aby mu prodala svou virtuální podobu. Herečka tak odchází na vynucený odpočinek, zatímco na filmovém plátně se objevuje její virtuální dvojnice, oživovaná v dalších a dalších filmech díky umu počítačových specialistů. Po dvaceti letech se hrdinka vydává na futurologický kongres, aby jednala o prodloužení smlouvy. Ocitá se tak ve fantazijním animovaném světě, kde se může stát cokoli a každý může být tím, čím chce – a dokonce i Ari Folman si tu s omezenými finančními prostředky může zahrát na režiséra honiček a akčních scén.  

Globální spiknutí z Hollywoodu

Folman se ve Futurologickém kongresu pouští do kritiky populární kultury a adresněji hollywoodské továrny na sny. Tamní kult věčného mládí zrcadlí fakt, že virtuální Robin nestárne, zálibu většinového publika v myšlenkově vyprázdněných akčních podívaných pak skutečnost, že virtuální hvězda hraje jen v samých v „hloupých“ filmech, s nimiž její umělecky založená předloha odmítala mít cokoli společného. Ve virtuálním světě se to hemží dvojníky Elvise, Madonny, Elizabeth Taylorové a jiných polobohů. Filmovou Robin Wrightovou ovšem naopak hraje skutečná Robin Wrightová - a také tituly, které má hrdinka ve svém portfoliu, odpovídají hereččině reálné filmografii, ať jde o Princeznu Nevěstu nebo Forresta Gumpa. Realitě odpovídá i to, že kariéra Wrightové je dnes za zenitem a herečka se musí spokojovat spíš s vedlejšími rolemi ve vesměs nepříliš výrazných projektech. V rámci americké nezávislé scény má ovšem její jméno stále ještě zvuk, což platí i o dalších hercích, které se Folmanovi povedlo do projektu zaangažovat – o Harveym Keitelovi, který hraje Robinina agenta, Dannym Hustonovi, který ztělesnil cynického šéfa studia, a Paulovi Giamattimu, který se převtělil v oddaného „animátora“ virtuální hvězdy.  

Pro diváka je proto víc než mrzuté, že režisér opouští hraný příběh ve prospěch výtvarně značně nesoustředěné animované feérie (pod níž je jako režisér podepsán Yuri Goodman, jenž se podílel i na Bašírovi). Představa absolutní svobody se Folmanovi vymstila: divák se totiž ocitá v područí podívané, která je už jen chaotickým, násilně ideologizovaným dotažením původně zajímavě rozehraného příběhu. V množství detailů a „významných“ hříček lze snadno utonout. Animovaná Robin má navíc - na rozdíl od svého reálného předobrazu - minimální charisma. Do vyprávění přetíženého okamžitými, nesourodými nápady se tak nevyhnutelně vkrádá nuda. Folmanovo přesvědčení začne nakonec vyhlížet jen jako hysterická, intelektuálská teorie o globálním spiknutí, které proti všem bytostem této planety snová zlovolný Hollywood.

Padoušský systém přitom na téma skrytých manipulací v konzumní společnosti vyprodukoval – počínaje třeba Blade Runnerem přes Total Recall, Truman Show a Matrix až k Nevědomí - desítky zajímavějších, zábavnějších a dokonce i podvratnějších žánrových snímků, než je Futurologický kongres.

The Congress

Izrael 2013, 120 minut, titulky

Scénář a režie: Ari Folman (podle povídky Stanisława Lema)

Hudba: Max Richter

Kamera: Michal Englert

Hrají: Robin Wrightová (Robin Wrightová), Harvey Keitel (Al), Danny Huston (Jeff), Paul Giamatti (Baker), Kodi Smit-McPhee (Aaron), Sami Gayleová (Sarah), Frances Fisherová, Don McManus 

Premiéra 8. srpna 2013