Bob Fosse na ČT: rekviem za klasický muzikál aneb Sladká Charity

V pravidelném cyklu zasvěceném v pondělí a v pátek režisérským legendám se Česká televize tenhle týden věnuje Bobu Fosseovi (1927-1987). Divadelní a příležitostně i filmový tanečník a herec, posléze choreograf tanečních čísel a muzikálový režisér na Broadwayi, v roce 1969 debutoval coby filmař. Muzikál Sladká Charity, který včera večer sehrála Česká televize, představoval pro dvaačtyřicetiletého režiséra Fosseho zdařilý start: získal totiž tři oscarové nominace (za výpravu, kostýmy a hudbu). Hlavní představitelka, Shirley MacLaineová, dostala za titulní roli nominaci na Zlatý glóbus. Fosse se v následujících letech, až do své předčasné smrti v roce 1987, k filmu ještě čtyřikrát vrátil. Nejlépe s odstupem času působí osmioscarový muzikál Kabaret (1972) s fenomenální Lizou Minnelliovou, z mého pohledu asi nejvíc zestárl existenciální a do značné míry autobiografický muzikál All That Jazz (1979 - ČT 2 ho vysílá tento pátek ve 21.45). Ten byl ovšem ve své době velmi ceněný: získal čtyři Oscary (nejlepší střih, kostýmy, výprava a hudební aranžmá). Oscarovou nominaci za svůj životní výkon získal Roy Scheider. Vedle toho film vyhrál Zlatou palmu na MFF v Cannes.

Roy Scheider v All That Jazz

Fosse v Lennym (1974) a Star 80 (1984) sice vykročil z muzikálového žánru, ten však tvoří středobod jeho profesního portfolia. Fosse se k filmovému muzikálu dostal v době, kdy tento žánr ve své klasické podobě definitivně vyhasínal: v první polovině 60. let sice My Fair Lady (1964), Mary Poppins (1964) a Za zvuků hudby (1965) prolongovaly formát divácky úspěšné muzikálové podívané v tradičním hollywoodském stylu, po hudební stránce však působily beznadějně zastarale. Neudržitelnost starého modelu potvrdil divácký a/nebo kritický neúspěch velkého množství dalších muzikálů - třeba Fleischerova Pana doktora a jeho zvířátek (1967), Coppolova Divotvorného hrnce (1968) či Kellyho Hallo, Dolly! 

Není divu, že v době, kdy dokázal neúspěch nákladného muzikálu finančně destabilizovat i velké hollywoodské studio, se muselo riziko maximálně umenšit. Sladká Charity tak byla sice svěřena debutantovi, ale Fosse ji už v roce 1966 úspěšně uvedl na Broadwayi. Divadelní muzikál se navíc opíral o scénář Felliniho Cabiriiných nocí (1957), které získaly Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film. Do hlavní role byla obsazena čtyřiačtyřicetiletá Shirley MacLaineová. Ta sice věkem už moc neodpovídala mladé ženě hrdinčina věku, měla však statut hvězdy vyfutrovaný hereckými i muzikálovými zkušenostmi. 

Sladká Charity Shirley MacLaineová 

Na pěveckých ani tanečních číslech ovšem filmová Sladká Charity nestojí (navzdory okouzlujícímu číslu "Rich Man's Frug"): pokud k podstatě klasického muzikálu patří hudební čísla posouvající děj kupředu, působí Fosseho film spíš jako tragikomedie přerušovaná občas nějakým muzikálovým výstupem shrnujícím momentální náladu postavy, kterým ovšem neúměrně narůstá celková délka filmu (140 minut je spíš dobová muzikálová metráž než délka stejného příběhu realizovaného "činoherně"). Fosse se rozhodl vymknout se "plynulé" divadelní choreografii, která ve 30. a 40. letech našla kongeniální, ryze filmový výraz v hollywoodských muzikálech, a rozbíjí ji - z dnešního pohledu nešťastně - pomocí filmového střihu, titulků či zastavení obrazu. Příběh tanečnice, která po osmi letech v tančírně na newyorské Times Square neztratila naději, že potká toho pravého, nicméně okrajově naplňuje Fosseho utkvělou filmovou story tematizující osud nájemného baviče. Stejně jako Sally Bowlesová z Kabaretu, klubový komik Lenny Bruce, choreograf a režisér Joe Gideon z All That Jazz a modelka Dorothy Strattenová ze Star 80, také Charity prodává tu podstatnou část své osobnosti, kterou by chtěla upřímně nabídnout někomu, kdo ji bude milovat. Pokud jde o základní rozdíl oproti Felliniho filmu, černobílý snímek se změnil v pestrobarevnou podívanou harmonizující drsnost předlohy. 

Ubohá, laciná prostitutka z římského předměstí se mění v chudou tanečnici, která s klienty spává příležitostně - a nápadník slibující vysněný "měšťácký" život se sice jmenuje Oskar jako Felliniho protagonista, jeho cílem ovšem není hrdinku zabít a okrást. V podání Johna McMartina, který do filmu přenesl svou divadelní roli a který se charismatu MacLaineové naneštěstí nemůže rovnat, je to pouhý ubohý, neurotický moula, který prostě neunese následky svého okouzlení energickou ženou z jiného světa... Slavné felliniovské finále s partou mladých lidí, kteří zoufalé hrdince vrátí chuť do života a ve kterém hraje důležitou roli hudba Nina Roty (k vidění tady), bylo potom v americké filmové verzi dovoleno v podstatě zkopírovat (k vidění zde). Mimochodem hudební stránka tady nehraje velkou roli....

Fosse měl sice pro studio natočený alternativní konec, v němž story Charity a Oskara skončí happy endem, nakonec však směl - v souladu s divadelní verzí - realizovat "realističtější" finále. Fakt, že mládež táhnoucí Central Parkem jsou hippies, ovšem zohledňuje existenci jiné, skutečné kultury, která ovládala Ameriku v době natočení filmu: v tom Fosse následuje Francise Forda Coppolu, který rok předtím styl hippies zapracoval do ukázkově umělého světa Divotvorného hrnce. (O tom, s jakým zpožděním hollywoodské muzikály toto hnutí a nový hudební styl reflektovaly, svědčí třeba i Formanovy Vlasy, jež v roce 1979 - dvanáct let po premiéře své divadelní předlohy - představovaly v podstatě už retro). Sladká Charity tak působí jako rekviem za klasický hollywoodský muzikál.