Judy Garlandová

„Vždycky buď prvotřídní verzí sebe sama a ne nějakou druhořadou verzí někoho jiného,“ prohlásila Judy Garlandová - herečka a zpěvačka, která je zřejmě nejznámější obětí hollywoodského studiového systému ve filmové historii. Letos v červnu je to přitom už čtyřiačtyřicet let, co tragicky odešla ze světa: dvanáct dní po sedmačtyřicátých narozeninách našli Judy předávkovanou Seconalem na podlaze bytu pronajatého v londýnském Chelsea - a nikdy se nepovedlo objasnit, jestli šlo o sebevraždu nebo o nešťastnou náhodu. O nedobrovolnosti smrti Garlandové však můžeme pochybovat už proto, že nedobrovolný byl téměř celý její život. Prakticky celý ho strávila v showbyznysu - a protože žila a pracovala v době, kdy byly filmové hvězdy majetkem filmového studia, nikdy se nevymanila z bludného kruhu otevřených manipulací a nejrůznějších skrytých tlaků. Pro inteligentní, talentovanou umělkyni s vlastním názorem a vkusem taková existence představovala nekonečné živoření v pekle.

Mezi rozesmátou, šťastnou hvězdou prezentovanou na plátně nebo na obalech gramodesek a skutečnou Judy zela temná propast neustálého sebepodceňování a úzkostí, že nevyhoví požadavkům americké továrny na sny – že nebude dost dobrá, dost krásná, dost milovaná. Nešlo o žádnou paranoiu: výška 151 centimetrů jí sice umožnila ještě ve dvaceti letech hrát role děvčátek, neodpovídala však dobovým představám o ztepilé, dlouhonohé filmové krásce typu Elizabeth Taylorové nebo Avy Gardnerové. Šéf studia MGM Louis B. Mayer, s nímž měla Judy Garlandová podepsaný dlouhodobý kontrakt, svou hvězdu nazýval „malým hrbáčem“.

Vzhledové „handicapy“ Garlandové nedokázal vyvážit ani její výjimečný herecký talent, komediální schopnosti, pohybové dispozice či legendární, nádherný kontraalt. Mateřské studio nebylo spokojeno s jejím špičatým nosem a nedokonalým chrupem a najatí odborníci se je pokoušeli upravovat pomocí zubních nástavců a gumových korektorů. Ve svém nejznámějším filmovém hitu, muzikálu Čaroděj ze země Oz, se musela tehdy šestnáctiletá Judy nechat sešněrovat tak, aby nebylo vidět její utěšeně rašící dívčí poprsí. Hrdinkou filmu, kterou tornádo zanese z rodné farmy v Kansasu do kouzelné země Oz, byla totiž naivní holčička... Jedno z největších traumat své kariéry utrpěla v devatenácti letech, kdy vedení studia rozhodlo, že musí jít na potrat: mateřství totiž neodpovídalo zavedenému obrazu slušné „dívenky ze sousedství“, který Judy Garlandová pro veřejnost představovala. Na stranu MGM se tehdy postavila jak Judyina matka, tak její manžel, hudební skladatel David Rose. Tato zkušenost herečku poznamenala na celý život - přestože porodila další tři děti a před další podobnou situací ji o pět let později ochránil její druhý muž, režisér Vincente Minnelli. Ten totiž studiu zaručil, že manželčino rané těhotenství nebude v muzikálu Till the Clouds Roll by (1946) vidět. Jen díky sofistikovaně ušitým kostýmům a nejrůznějším složitým pomůckám se tak mohla narodit jejich dcera Liza – pozdější rovněž významná herečka a zpěvačka.

Součástí totální kontroly hvězd, které musely na plátně i v soukromí udržovat obraz vnucený produkčním studiem, nebylo jen větší či měnší tělesné mrzačení a nedůstojné ponižování. Mladiství herci museli zůstat v dobré kondici, aby vydržely tvrdě pracovat a jít z filmu do filmu. Garlandová, která v letech 1937-48 natáčela běžně tři či dokonce čtyři tituly ročně, byla přinucena brát přes den amfetaminy pro povzbuzení a na noc barbituráty pro zklidnění. Už v patnácti letech si tak vybudovala závislost, která ji provázela celý život. K práškům rychle přibyly drogy a alkohol - a podle pitevního protokolu byla játra sedmačtyřicetiletá herečky v takovém stavu, že by ji brzy čekaly těžké zdravotní problémy.

„Společnost MGM mi ukradla mládí,“ prohlásila Judy Garlandová, jejíž soukromý i profesionální život od roku 1948 stále výrazněji poznamenávala psychická labilita. Navzdory úspěšné filmové i koncertné kariéře a masivnímu obdivu fanoušků i profesionálních kritiků byla Garlandová až do konce svého nedlouhého života sužována pocity méněcennosti a pochybnostmi o své přitažlivosti i nadání.

„Tohle není Kansas“

„Tohle není Kansas“ – hlesne udiveně Judy Garlandová coby dívenka Dorotka, když se v muzikálu Čaroděj ze země Oz ocitne v titulní kouzelné zemi. Film, který natočil režisér Victor Fleming v roce 1939, si vydobyl status nesmrtelného hollywoodského kultu založeného na úniku z reálného světa: hrdinku Dorotku Galeovou i s věrným psíkem Totem totiž zavádí z nudného, černobílého světa rodné kansaské farmy do barevné technicolorové říše, kde je všechno možné. S lčervenými střevíčky na nohou se Dorotka vydává po chodníku ze žlutých cihel do Smaragdového města a na cestě prožívá nejrůznější dobrodružství – aby nakonec zjistila, že je všude dobře, ale doma nejlépe. V nevybíravě konvenčním závěru ve stylu „byl to jenom sen“ se tak Dorotka vrací zpátky domů, do černobílého světa - a už nikdy zřejmě nebude snít o tom, co všechno se může nacházet ve velkém, zábavném a nevyzpytatelném světě „za duhou“.

Záměrně konzervativní vyznění Čaroděje ze země Oz není v kariéře Judy Garlandové ničím výjimečným (podobné bylo nedílnou součástí řady hollywoodských titulů - včetně jiného hereččina muzikálového hitu Setkáme se v St. Louis z roku 1944). Dorotčin příběh by se ovšem nejspíš nestal kultem, kdyby současně nenabízel velmi optimistické „sociální“ východisko: nejen Dorotka a její noví přátelé Strašák, Plechový dřevorubec a Zbabělý lev, ale my všichni mámě k dispozici stejnou dávku rozumu, odvahy a láskyplnosti – a záleží jen na nás, jak ji využijeme a jak dosáhneme vytouženého společenského uznání. 

Idealistická, rovnostářská představa o americkém snu se znamenitě hodí do studiové verze životního příběhu Garlandové – herečky, která dlouhá léta představovala sympatickou, obyčejnou dívku od vedle, která se vlastními silami i přičiněním laskavého osudu dopracuje ke štěstí. Tento model naplňovala i dospělá Judy, občas s drobnou korekcí upozorňující na stinné stránky života celebrit – tak, jak to ukazuje jiný její hit, hudební film Zrodila se hvězda z roku 1954. Prakticky jediný hereččin otevřený „komentář“ k temným stránkám hvězdné slávy mohlo nabídnout drama Údolí panenek z roku 1967. Tehdy pětačtyřicetiletá Garlandová v něm měla ztvárnit jednu z hereček, jejichž osudy tragicky poznamenají nepřiměřené nároky Hollywoodu. Postava Neely O'Haraové byla dokonce založena na jejích vlastních osudech. Judy však komplikovala natáčení vinou vleklých psychických potíží a byla přeobsazena: roli po ní převzala Susan Haywardová, jejíž herecký výkon je však podle pamětníků natáčení jen matnou imitací původní představitelky.

Pro Judy Garlandovou přišla 60. léta pozdě: zánik studiového systému, přinášející větší svobodu hercům, už nedokázala využít. Otázkou ovšem zůstává, jak - a jestli vůbec - by se dokázala adaptovat na nové poměry. Hollywood, kterému se obětovala, ji totiž stvořil – a prakticky celý svůj život strávila ve filmové zemi Oz, odkud pro ni nejspíš už nebylo návratu do žádného černobílého „Kansasu“ normálních lidí…

V úvodu životního příběhu Judy Garlandové (která se v městečku Grand Rapids v Minnesotě narodila jako Frances Gummová 10. června 1922) stojí rodinná anamnéza: rodiče Ethel a Francis byli vaudevilloví herci. Nejmladší z jejich tří dcer se na jevišti poprvé objevila ve dvou a půl letech. Před školním vzděláním dětí dávala ambiciózní matka přednost tomu, aby Mary, Dorothy a Frances získaly profesionální taneční a pěveckou průpravu. Sestry Gummovy si brzy si brzy získaly popularitu a rozloučily se s nevyhovujícím příjmením. O vzniku pseudonymu Garlandová kolují nejrůznější historky – jisté je však jen to, že na sklonku roku 1934 se zrodily Sestry Garlandovy a že si Frances tehdy změnila i křestní jméno podle populární písničky Hoagyho Carmichaela.

Když se sesterské trio rozpadlo kvůli sňatku jedné ze starších sester, našla matka Ethel pro třináctiletou dcerku skvělou náhradu: v roce 1935 multitalentované děvče podepsalo kontrakt s filmovým studiem MGM. Judy byla starší než malé hvězdy, které do filmového byznysu často vstupovaly už v předškolním věku. Na „dospělé“ role však byla ještě příliš mladá. Díky drobné postavě se ovšem mohla stát dětskou hvězdou studia. Debutovala v roce 1935 v hudebním sportovním filmu Pigskin Parade. Ve stejném roce se v krátkometrážním hudebním snímku Every Sunday utkala s o rok starší, renomovanou hvězdičkou MGM – Deannou Durbinovou. Judyin živý, moderní swingový styl se zde úspěšně prosadil vedle Deannina klasického operního sopránu. 

Její kariéra oficiálně začala písničkou You Made Me Love You, kterou zazpívala na narozeninové party Clarku Gableovi v únoru 1937. V tom roce MGM svou novou hvězdu spárovalo s o dva roky starším Mickeym Rooneym: společně se objevili především v sérii rodinných hudebních komedií o Andym Hardym, kde Garlandovou ideálním způsobem ztvárňovala postavu „děvčete ze sousedství“. Za války se dvojice stala symbolom optimismu a lásky k vlasti. Přestože se Judy k sérii během své herecké kariéry ještě několikrát vrátila (naposled jako šestatřicetiletá v „dospělém“ epilogu nazvaném Andy Hardy Comes Home), rychle se propracovala k vlastní kariéře. Tornádo úspěchu spojené s uvedením čtyřoscarového Čaroděje ze země Oz šestnáctiletou Judy katapultovalo mezi nejzářivější mladé star hollywoodského nebe. Oz a veleúspěšná hudební komedie Babes in Arms (1939), kde zazářila spolu s Rooneym, herečce vynesly speciálního „malého“ Oscara.

Na dospělou verzi Ceny Akademie byla Garlandová nominována až o o řadu let později - za hlavní roli v hudebním příběhu Zrodila se hvězda. Díky strhujícímu výkonu byla favoritkou oscarové soutěže, ale vytouženou cenu jí vyfoukla Grace Kellyová za nevalné melodrama Venkovská dívka. Judy se slavnostního ceremoniálu nezúčastnila, protože v porodnici očekávala narození svého syna Josepha. Tehdejší média si – co do hyenismu – s těmi dnešními nijak nezadala: v hereččině nemocničním pokoji byl přítomen televizní štáb, který chtěl v přímém přenosu zaznamenat její děkovnou řeč. Sbalil svá fidlátka dřív, než oceněná Kellyová stačila slézt z jeviště. 

 

Garland se musela v souvislosti s jedním z nejlepších filmů své kariéry spokojit se Zlatým glóbem a britskou cenou BAFTA. Pocit zneuznání jí nepomohla ulehčit ani vlastní hvězda na hollywoodském Chodníku slávy, kterou získala v roce 1960, ani prestižní „celoživotní“ Cena Cecila B. DeMillea, již získala o dva roky později. Neuspokojilo ji ani to, že nazpívala dvě písně, které Oscara získaly – Za duhou z Čaroděje ze země Oz a „On the Atchison, Topeka and the Santa Fe“ z muzikálu The Harvey Girls (1946). V cennou zlatou sošku neproměnila ani oscarovou nominaci za vedlejší part ve vynikajícím dramatu Norimberský proces (1961) – jednom z mála úspěšných pokusů přehodit svou kariéru na novou, průjezdnější kolej.

Srdce je nepraktická věcička

„Srdce nebudou nikdy moc praktická, dokud nebudou nerozbitná“ – tahle slavná hláška z Čaroděje ze země Oz charakterizuje celou „dospělou“ část života Judy Garlandové. Tu odstartovalo melodrama film Malá Nellie Kellyová z roku 1940, kde se tehdy osmnáctiletá hvězda poprvé vyzula z dětských střevíčků – ovšem dost svérázným způsobem: ztvárnila totiž roli matky i dcery. Objevila se na plátně v šatech dospělé ženy - a vyzkoušela si první „dospělý“ filmový polibek. Z dvaatřiceti filmů, které Judy natočila, je tenhle jediný, v němž její hrdinka zemře.

Pokud jde o povrchní známky dospělosti, Judy Garlandová je vytvářela v soukromén životě s horečnatou energií ženy, která předčasně přišla o otce a neustále se cítila nemilovaná. Poprvé se zasnoubila v osmnácti a byla vdaná pětkrát. Její nejdelší sňatek trval třináct let: otec jejích dvou dětí, Josepha a Lorny, herecký agent Sidney Luft, se v 50. letech prostřednictvím muzikálu Zrodila se hvězda postaral o Judyin oslnivý comeback. 

Umělecky neplodnější byl však hereččin druhý svazek - s o třináct let starším Vincentem Minnellim, jedním z nejzajímavějších režisérů hollywoodské klasické éry. Filmy, ve kterých pod jeho režijním vedením ztvárnila hlavní role, patří k tomu nejlepšímu v její filmografii: kromě mimořádně úspěšného muzikálu Setkáme se v St. Louis mezi ně patří i milostná romance Hodiny (1945), hudební komedie Ziegfeldův kabaret (1946) nebo dobrodružný muzikál Pirát (1948). Poslední a nejkratší (tříměsíční), bylo Judyino manželství s hudebníkem Mickeym Deansem. To přervala hereččina smrt, velkou šanci na přežití však zřejmě nemělo: o dvanáct let mladší partner odmítl zaplatit Judyin pohřeb i převoz rakve do USA. Vše musela zařizovat dcera Liza, která – jako mnohokrát předtím – zafungovala jako hlava rodiny.

Judy projevovala bouřlivý temperament jak v partnerských vztazích, tak v ekonomických otázkách. Hodně vydělávala i utrácela - a dost často se dostávala do těžkých konfliktů s daňovými úřady. Už v pětadvaceti se navíc na její filmové kariéře začal podepisovat letitý stres a závislost na alkoholu, drogách a lécích: při natáčení Piráta se nervově zhroutila a poprvé se pokusila o sebevraždu. Nepomohl ani odchod od studia MGM: přestala zvládat natáčení a začala za sebou zanechávat nedokončené projekty. V muzikálu Písně z Broadwaye (1949) ji musela nahradit Ginger Rogersová, ve westernovém hudebním filmu Annie Get Your Gun (1950) Betty Huttonová, v Královské svatbě (1951) Jane Powellová. Posledním filmem Judy Garlandové se v roce 1963 stalo britské drama Mohla bych zpívat, kde si zahrála slavnou zpěvačku, která se rozhoduje mezi kariérou a soukromým životem.

Garlandová měla to štěstí, že byla všestranná: když se od ní Hollywood začal štítivě odvracet, mohla naplno uplatnit své pěvecké schopnosti i v rozhlase a v televizi. V letech 1951–1969 oslňovala tisíce diváků na vyprodaných koncertech i v prominentních nočních klubech v USA i Velké Británii. Díky honoráři 55 tisíc dolarů za týden se stala nejlépe placenou hvězdou lasvegaské scény. Její písňová alba byla vysoce ceněna (záznam slavného koncertu v newyorské Carnegie Hall získal v roce 1962 bezprecedentních pět cen Grammy včetně ocenění za album roku). A účinkování na Broadwayi jí vyneslo prestižní divadelní cenu Tony. 

Přestože na jevišti Judy Garlandová zase nacházela sama sebe, i tady začala zápasit s problémy. V roce 1964 se v londýnské Palladiu objevila po boku své talentované osmnáctileté dcery Lizy Minnelliové, šlo však o její poslední úspěšné veřejné účinkování. Turné po Austrálii se proměnilo v katastrofu vinou koncertu v Melbourne, kde na sebe nechala sedm tisíc posluchačů hodinu čekat, vystoupila opilá a vystoupení musela ukončit po pětačtyřiceti minutách, protože ji diváci vypískali.

Špatnou pověst jí už nic nepomohlo napravit, což ovšem konci jejího životního příběhu jen dodává na jímavosti. Předčasná smrt pak Judy Garlandovou definitivně změnila v tragickou ikonu, oběť studiového systému, na jejíchž úspěších i pádech se popásly víc než dva tucty biografií. Mezi životopisnými snímky věnovanými hereččině osobnosti vyniká dvoudílné televizní drama Já a mé přízraky (2001), inspirované knížkou Judyiny dcery Lorny Luftové. Představitelka hlavní role Judy Davisová za svůj strhující výkon získala prestižní televizní cenu Emmy a Zlatý glóbus. Na ztvárnění Garlandové ve filmu se teď chystá Anne Hathawayová. 

Obraz Judy Garlandové je omezený a neustále dotvářený a přibarvovaný. Jedním z bizarních derivátů její posmrtné existence je skutečnost, že se stala idolem homosexuálů. Stačilo, aby kdysi prohlásila, že zpívá pro všechny lidi na světě bez rozdílu sexuální orientace. Nedávný úspěch velkofilmu Mocný vládce Oz pak připomněl skutečnost, že jejím nejpopulárnějším filmem zůstává Čaroděj ze země Oz. Píseň „Za duhou“ prohlásil Americký filmový institut za nejlepší filmový song všech dob, Dorotka se objevila na poštovní známce - a modrobílé šaty, ve kterých Garlandová ve filmu hrála, byly loni v listopadu na aukci v Beverly Hills vydraženy za 480 000 dolarů. Britská růžařská firma Harkness pak uvedla na trh křiklavě žlutooranžovou růži s jejím jménem. 

Zdaleka ne všechny vzpomínky na Judy Garlandovou jsou tak pietní – naopak: obvykle jsou spojeny s byznysem. Což je ostatně oblast, ve které tato hvězdná legenda strávila pětačtyřicet ze sedmačtyřiceti let svého života.

(Tento text jsem onehdy napsala do měsíčníku pro pány ForMen. Za možnost napsat ho - a uveřejnit ho i zde na blogu - redakci děkuji.)