Označením „kultovní“ se dnes může pyšnit každý třetí film, protože se ho zoufale nadužívá. Některé snímky tuhle nálepku dostanou do vínku od zaslepených fanoušků nebo prohnaných marketingových specialistů už v okamžiku své premiéry. Filmových titulů, které tenhle přídomek nesou skutečně po právu, ovšem není v historii kinematografie zase tolik. „Kultovnost“ nějakého díla totiž prověřuje čas, a ten bývá nelítostný právě k okázalým atrakcím, které na začátku jejich existence provází humbuk. Dobu, která musí uplynout, aby se nějaké filmové dílo aspoň trochu „usadilo“ v širším historickém rámci, navíc mnozí filmoví specialisté odhadují na dvacet let. Mezi takovou opatrnou rozvahou a světem, v kterém o úspěchu filmu rozhodují už tržby za premiérový víkend, zeje propast světelných let. 
Osud krimi Pulp Fiction: Historky z podsvětí (1994) je z tohoto pohledu dost zvláštní: před dvaceti lety ji tehdy jednatřicetiletý scenárista a režisér Quentin Tarantino pojal jako sebestřednou adrenalinovou atrakci. Film, který stál pouhých 8 milionů dolarů, přinesl do pokladen kin celosvětově víc než 213 milionů. Na vzduté vlně fanouškovského nadšení svezl svého autora na pozici režisérské superhvězdy.
Tarantino ovšem svou elegantní, krvavou skládačkou „pokleslých“ příběhů strhl i udíleče nejrůznějších cen. Přesně před dvěma desetiletími, v květnu 1994, film způsobil poprask na MFF v Cannes. Mezinárodní porota v čele s Tarantinovým krajanem Clintem Eastwoodem snímku udělila hlavní cenu - Zlatou palmu za nejlepší film. V té době už měl Tarantino v kapse Oscara za scénář a před sebou kariéru zlobivého, leč zázračného dítěte.
Dnes je mu jednapadesát a svou pozici si musí obtížně obhajovat každým novým snímkem. Zůstat miláčkem davů trvale totiž nelze. O unikavém a narcistním Tarantinovi ovšem dnes už víme, že je lepším scenáristou a režisérem, než jsme doufali. A že film naštěstí příliš miluje na to, aby marně soupeřil s mladšími tvůrci o post nejdrzejšího a nejkrvavějšího režiséra současnosti.
Šaráda maniaka z videopůjčovny
 |
Pulp Fiction: Historky z podsvětí, které se do kin vracejí v rámci Projektu 100 po dvaceti letech v luxusní, restaurované podobě, působí dnes jinak než kdysi. Vše, co Tarantino z upadlých béček drze vnesl do hájemství amerického mainstreamu, je dnes běžnou praxí. Nemusíme proto řešit „morální“ problémy, které mátly dobovou filmovou kritiku, jež cítila potřebu vyrovnat se s brutalitou, neslušnou mluvou a cynismem Tarantinových postav.
Víme, že všichni hrdinové Pulp Fiction jsou grázlové (nebo milenky grázlů), kteří navzdory své brakové, morální odpudivosti působí sympaticky, zábavně a nebezpečně svůdně. Elegantní zabijáci Vincent a Jules, párek milenců Pumpkin a Honey Bunny, kteří přepadnou bistro, v němž právě sedí, zestárlý boxer Butch a krásná manželka žárlivého šéfgangstera Marcelluse, Mia – to jsou ikonické postavy, které se staly nedílnou součástí popkulturní scény. Tarantino, maniakální samouk k videopůjčovny, ve svém druhém filmu z této sféry sám těžil plnými hrstmi, dokázal však svým hrdinův vdechnout život, originalitu i důstojnost odvíjející se od vlastní, specifické morálky.
Víme, že všichni hrdinové Pulp Fiction jsou grázlové (nebo milenky grázlů), kteří navzdory své brakové, morální odpudivosti působí sympaticky, zábavně a nebezpečně svůdně. Elegantní zabijáci Vincent a Jules, párek milenců Pumpkin a Honey Bunny, kteří přepadnou bistro, v němž právě sedí, zestárlý boxer Butch a krásná manželka žárlivého šéfgangstera Marcelluse, Mia – to jsou ikonické postavy, které se staly nedílnou součástí popkulturní scény. Tarantino, maniakální samouk k videopůjčovny, ve svém druhém filmu z této sféry sám těžil plnými hrstmi, dokázal však svým hrdinův vdechnout život, originalitu i důstojnost odvíjející se od vlastní, specifické morálky.
Podíl na tom že se Tarantinův film stal jedním z mezníků moderní americké kinematografie, měla ovšem i „comicsová“ forma proplétající dohromady v časoprostoru několik navenek nesouvisejících příběhů. Příběhy Vincenta, Butche a ostatních jsou vyprávěny na přeskáčku a záměrně narušená chronologie dovoluje divákovi vnímat vyprávění jako šarádu. Pulp Fiction tak předjímá všechny ty dějově zapeklité filmy, které publikum vtahují do hry, tahají ho za nos a dovolují mu milostivě občas pocítit, jak je „chytré“.
Na rozdíl od série Matrix nebo Nolanova Počátku má ovšem Tarantinův film klasické, „dokonalé“, dostředivé řešení. Potěšení ze zvládnutí šarády umocňuje všechny ty„nesmyslné“ odbočky a ornamenty, které ve skutečnosti tvoří Tarantinovo specifikum: nekonečná historka kapitána Koonse (Christopher Walken) o památečních hodinkách a trapný vtip o rajčatech na silnici, který Mia (Uma Thurmanová) neumí vyprávět, mají ve vyprávění stejnou hodnotu jako výstřel na záchodě, který stojí život Vincenta (John Travolta).
Smrt a twist v retrorestauraci U Mazanýho králíčka jsou dvě strany jedné mince, které uplývající čas neubral na hodnotě. Naopak ji ještě navýšil o slušnou dávku nostalgie.
Pulp Fiction: Historky z podsvětí je prostě kult… Užijte si ho.
USA 1994, 154 minut
Režie: Quentin Tarantino
Scénář: Quentin Tarantino, Roger Avary
Kamera: Andrzej Sekula
Hrají: John Travolta (Vincent Vega), Samuel L. Jackson (Jules Winnfield), Bruce
Willis (Buck Coolidge), Uma Thurmanová (Mia Wallaceová), Ving Rhames, (Marcellus Wallace), Harvey Keitel (Wolf), Maria de Medeirosová (Fabienne), Tim Roth (Pumpkin), Amanda Plummerová (Yolanda), Rosanna
Arquetteová (Jody), Eric Stoltz (Lance), Christopher Walken (kapitán Koons), Quentin Tarantino (Jimmy), Steve Buscemi (Buddy Holly)
Obnovená premiéra: 7. 5. 2014
Žádné komentáře:
Okomentovat