Sacro GRA: Pátrání po neviditelné duši věčného města

Benátský filmový festival letos překročil svůj konzervativní stín: poprvé ve své historii ocenil v hlavní soutěži Zlatým lvem dokumentární film. Celovečerní snímek režiséra Gianfranca Rosiho má tak doširoka otevřené dveře do mezinárodní distribuce. Ze strany českého distributora – společnosti Film Europe – se mu dostává dobrého zacházení. Sacro GRA má premiéru v „atypický den“ – místo ve čtvrtek v pondělí – a čeští (ale také slovenští) diváci si mohou od 5. května vybrat způsob, jak se na snímek podívají. Slavnostní, mezinárodní premiéra se odehraje současně na televizním kanálu Film Europe Channel, na internetovém portálu DAFilms.cz. a v šesti kinech po celé republice (přičemž pražský Světozor si dokonce zajistil účast režiséra). S internetovým uvedením benátského laureáta souvisí i další „historická“ novinka – čeští diváci si poprvé budou moct sami určit, zda si Rosiho film dopřejí zdarma, nebo zda za jeho zhlédnutí zaplatí. Výše částky je přitom závislá jen na jejich vlastní úvaze. Bude asi docela zajímavé, jak tato rovná nabídka zapůsobí na škudlivou českou veřejnost, jež filmy ráda stahuje pěkně zadarmo, po pirátsku.

Portál DAFilms.cz navíc při této příležitosti nabízí – opět zdarma - týdenní online retrospektivu Rosiho předchozích tří celovečerních dokumentů, které získaly řadu ocenění na mezinárodní festivalové scéně. Převozník poutníků na indické Ganze (Boatman / 1993), výstřední obyvatelé pouštní osady (Pod úrovní moře / 2008) a hledaný specialista na únosy, mučení a vraždy (Nájemný vrah – Pokoj 164 / 2010) mají s protagonisty Sacro GRA něco společného: jsou to lidé, kteří žijí „trochu jinak“ než pomyslný obyčejný občan. Nejde přitom o jejich vědomou volbu, ale spíš o rozhodnutí, které vyplynulo přirozeně či logicky z jejich předchozí existence: z jejich základních potřeb, povinností, daností. 

Protagonisty Rosiho díla nespojuje jen dálniční obchvat kolem Říma, s nímž je svázala jejich profese, koníček nebo místo bydliště. Propojuje je navzájem dojem výjimečnosti, již v jejich často banálních činnostech dokázal najít režisér, který se umí podívat skrz obrysy viditelné reality a zahlédnout její vnitřní kostru, tkáně a energie. 

Jdi a dívej se 

Sacro GRA skládá dohromady mozaiku nejrůznějších lidských osudů. Schází se v něm rybář, který loví úhoře v Tibeře, transsexuálové nacházející zákazníky na dálničním parkovišti, botanik hledající způsob, jak vyléčit palmy napadené hmyzem, tanečnice z dálničního bistra, jež si s rudou rtěnkou připadá jako děvka, či šlechtic pronajímající rodinné sídlo pro realizaci fotorománů. Gianfranco Rosi ovšem není tím typem módního dokumentaristy, který by realitu ovlivňoval či dokonce režíroval. Pracuje nezaujatě, tiše a zvědavě - a jeho nejsilnější zbraní se zdá být trpělivost. Napříč sociálními vrstvami, kulturními, genderovými, profesními i psychologickými profily vstupuje do nejrůznějších prostředí, aby naslouchal a díval se. Není divu, že na svém filmu pracoval víc než dva roky.

Z kontrastů zvýrazněních ve střižně se však rodí jedinečnost – teprve v konfrontaci vynikají nejrůznější vazby mezi protagonisty, jejich osamělost, naděje i pošetilost. Rosi navíc ukazuje Řím, aniž by do něj vkročil s kamerou - skrz výhonky jeho periferie spojující se v místě tak neosobním, jako je dopravní tepna Grande Raccordo Anular – GRA, sedmdesátikilometrová kruhová dálnice kolem Říma.

Federico Fellini ve svém dokumentárním portrétu věčného města Roma (1972) v GRA viděl obraz moderního pekla. Rosi nemá sklon ji démonizovat ani posvěcovat - přestože chaoticky přeplněná komunikace ve dne v noci záměstnává jednoho z protagonistů filmu - pracovníka ambulance, který zasahuje u vážných dopravních nehod. Spíš než dramatické chvíle, kdy jde obětem havárií o život, ovšem Rosiho v souladu s jeho naturelem zajímají okamžiky spočinutí, nadechnutí, drobné, všednodenní práce. 

Právě tím, jak nahlíží za konkrétní lidské osudy a staví je do vyšších či niternějších souvislostí, modeluje Rosi proměnlivou, pohyblivou konstrukci ve stylu Itala Calvina. Právě spisovatelova knížka Neviditelná města režisérovi během práce na filmu posloužila jako jedna z inspirací. V Calvinově knížce se fragmenty – poetická svědectví o fikčních městech či městě - skládají do komplexního tvaru vždy znovu, podle čtenářovy momentální nálady a životní situace. Také Sacro GRA může fungovat jako neukončená, respektive otevřená forma, která vás láká k tomu, abyste si ji sami složili – nebo dokonce vás vyzývá k tomu, abyste se cítili být její součástí. 

(Tenhle text jsem napsala do Lidových novin. Za možnost uveřejnit ho i zde děkuju.)

Sacro GRA

Itálie 2013, 93 minut

Režie: Gianfranco Rosi

Premiéra: 5. 5. 2014