Chlapectví čili memento mori

O tom, co je časosběrná metoda, má česká veřejnost poměrně slušnou představu díky ceněným filmům Heleny Třeštíkové. Sledování osoby nebo osob v rámci delšího časového úseku není v dokumentární kinematografii zase tak neobvyklé, v hraném filmu ovšem zůstává výjimečné. Dostává se ovšem ke slovu především ve filmových sériích. Pokud je fiktivním hrdinům v rámci několika pokračování natočených s delšími časovými rozestupy dovoleno stárnout, může divák jejich prostřednictvím vnímat plynutí vlastního času. Tak tomu bylo s fantazijní ságou o Harrym Potterovi, kterou tvůrci museli koncipovat s ohledem na literární předlohu. Jiným druhem hrané časosběrné série byly příběhy s postavou Antoina Doinela: režisér Francois Truffaut se k dětskému hrdinovi svého debutu Nikdo mně nemá rád vrátil ještě čtyřikrát. Postava i hlavní představitel, Jean-Pierre Léaud, prodělali během dvaceti let působivou proměnu.

Také režisér Richard Linklater sleduje svého hrdinu (a jeho představitele Ellara Clotranea) od raného dětství do dospělosti. Proměnu z šestiletého chlapce v mladíka nastupujícího na vysokou školu ovšem vměstnal do rozměru jednoho celovečerního filmu. Chlapectví, které nedávno vstoupilo do našich kin, realizoval americký nezávislý režisér s přestávkami celých dvanáct let. Od roku 2002 se příležitostně scházel se svým štábem i hlavními hereckými představiteli a natáčel další „kousek života“ texaského kluka Masona a jeho rodiny.

Vedle Ellara Coltranea (který se ukázal být znamenitou volbou) Linklater do hlavních rolí angažoval i svou vlastní dceru Lorelei (která hraje Masonovu starší sestru Samanthu). Rolí hrdinových rodičů - Olivie a Masona seniora - se ujali profesionální herci, Patricia Arquetteová a Ethan Hawke. Ten patří k Linklaterovým oblíbeným spolupracovníkům. Hawke si hlavní mužskou roli zahrál i v režisérově filmové trilogii „Před“, zahrnující snímky Před úsvitem (1995), Před soumrakem (2004) a Před půlnocí (2013). Filmy, které režisér natáčel vždy s odstupem devíti let, líčily tři intenzivní setkání Američana Jesse a Pařížanky Céline. 

Film jako stroj času

Stejně jako milostný příběh Před úsvitem, i Chlapectví vyneslo Linklaterovi Stříbrného medvěda za režii na MFF v Berlíně. Ocenění časosběrných projektů samozřejmě nebývají myšlena jen jako pochvala trpělivosti a umanutosti jejich tvůrců. Směřují také k jejich schopnosti propojovat momentální realitu se svým dlouhodobým plánem a dát nakonec projektu vnitřní smysl. Linklater se nakonec rozkročil do dvouapůlhodinové metráže, Chlapectví však nemá slabá místa. Naopak působí dojmem intenzity, plynulosti a kompaktnosti.

Konstatování, že jeho žánrem je „sám život“, je strašlivě banální. Linklater nicméně navenek příliš nefabuluje (s výjimkou minipříběhu o mexickém dělníkovi, jehož život Masonova matka mimoděk razantně ovlivní). Film postrádá nejen klasický příběh, ale i dramatické zvraty. Divákovu pozornost poutá zvědavost: co se s hrdiny stane v další etapě jejich života? Linklater si jako vypravěč udržuje civilní optimismus. Mason si z milého kluka projde protivnou pubertou i zmatenou emo epizodou, ne vždycky se snáší s matkou a se sestrou. Nakonec se z něj ale vyloupne zajímavý mladý muž, který dospělosti dosáhl možná dřív než jeho rozvedený otec, který se mužné zodpovědnosti dobere v poměrně pozdním věku. Nejdramatičtější jsou osudy matky Olivie, která se z nešťastné a nejisté ženy v domácnosti promění v sebevědomou, elegantní pedagožku. Matčinu cestu provázejí neustálé obavy o to, že dětem neudrží rodinný životní standard. Tíží ji i pouto k milovanému domu. A její pouť k zralé ženské moudrosti navíc lemují vztahy s agresivními partnery se zálibou v alkoholu...

Zklamání a naděje, první a druhé lásky a jejich krachy, nové školy a nové práce, stěhování, loučení, ztrácení i objevování nových lidí: Chlapectví působí naprosto přirozeným, bezmála nahodilým dojmem. Linklater si z Masonova života nevybírá „kousky dortu“, ale „kousky života“ – a až na konci si uvědomíme, že mnohé dramatické či atraktivní  momenty s hrdinova příběhu zde záměrně chybí. Třeba to, jak se Mason učil jezdit na kole... Film plyne nenásilně a samozřejmě, jeho autor je ovšem rafinovaný. Nedílnou součástí autentického dojmu, kterým si film získává sympatie, je složitá a jemná tkáň dobových detailů. Nemění se jen tváře, osudy a vztahy hrdinů, ale i hudební, čtenářský a divácký vkus, móda a technologie. Větší důležitost než známky ve škole má pro děti (nikoli náhodou) vydání nového dílu Harryho Pottera. Premiéra Temného rytíře Christopher Nolana je událostí, kterou dospívající mozek vnímá coby zásadní životní událost.

Vjem pomíjivosti, který charakterizuje Masonův vstup do života, pak provází tichý, užaslý smutek. Propána, jak rychle a nenápadně to všechno uteklo! To jsou emoce, které nenáleží ani tak hrdinům filmu, jako spíš čtyřiapadesátiletému Richardu Linklaterovi. Z tohoto pohledu je Chlapectví mašinou zázraků – strojem času, na jehož palubní desce se skví memento mori.

Boyhood

USA 2014, 166 minut
Scénář a režie: Richard Linklater
Kamera: Lee Daniel, Shane F. Kelly
Hrají: Ellar Coltrane, Ethan Hawke, Patricia Arquetteová, Evie Thompsonová, Tamara Jolaineová, Lupe Trejo, Nick Krause, Lorelei Linklaterová
Premiéra: 14. 8. 2014

(Tento text jsem napsala pro Lidové noviny. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuju.)