V oku tornáda aneb "Filmuj dál!"

Po přerostlé ještěrce (Godzilla), obřích robotech z vesmíru (Transformers: Zánik) a potopě světa (Noe) přichází do kin další letní oddechovka s nadměrným hrdinou. Všeříkající název nového katastrofického thrilleru divákům nedovoluje únik do představy, že jde o rodinné melodrama či o příběh o prvních středoškolských láskách. Všechny tyto prvky ovšem tvůrci do svého snímku zapracovali. Dívat se hodinu a půl pouze na digitálně vygenerovaná tornáda jakoby ničící idylické oklahomské městečko by totiž byla pěkná otrava.

Podívaná na destrukci je ovšem největší atrakcí snímku, který natočil nepříliš renomovaný Steven Quale (který má zatím za sebou především horor Nezvratný osud 5 a televizní film o pilotech hasících lesní požáry s objevným názvem Oheň). V oku tornáda se můžete těšit na obrovské vzdušné sloupy tančící městskými ulicemi. Z domů zůstanou jen trosky a vír strhává auta, těžké kamiony či třeba dopravní letadla. Škody na majetku jsou zjevně obrovské, leč ztráty na životech minimální. Snímky tohoto typu totiž musejí především vydělat peníze – a předvést řádění tornáda jako krvavý masakr znamená připravit se o nejdůležitější část publika - mladistvé diváky. Měřítkem „přístupnosti“ filmu V oku tornáda je tak sympatický voříšek starého souseda, který z olbřímí katastrofy vyvázne jen s lehce pocuchanou srstí.

Ohromení z destrukce hrdinové filmu-specialisté na tornáda akcelerují výkřiky typu „Nic podobného jsem nikdy nezažil“ a „Bože“. V divákovi pak tato podívaná – jakkoli digitálně simulovaná – vzbuzuje pocity dětinské rozkoše. Důvody jsou temné a prazákladní: sledovat z pohodlí kinosálu apokalypsu je vzrušující. Dvojdomek, z nějž zbude kůlnička na dříví, navíc nepatří vám. A především - ničení je zábavou samo o sobě. Okamžik, kdy se hrdinové ocitnou v nehybném a tichém „oku tornáda“, pak připomíná slastně oddalovaný orgasmus. Vzápětí se totiž rozpoutá ještě větší řachanda než předtím.

Film V oku tornáda je tak sice naprostá hovadina, svému účelu – ukojení divákova infantilního voyeurismu – ovšem slouží dobře. Navíc je, jako většina katastrofických snímků, přirozeným nosičem sociálně-politického poselství.

Morální lekce nebes a filmaři

Qualeovo tornádo se vzhledem ke kvalitám filmu patrně nepřipojí ke svým slavnějším filmovým kolegům – k vzdušnému víru, který přenese Dorotku z rodné farmy do pohádkové země v muzikálu Čaroděj ze země Oz, či k Twisteru z povedeného thrilleru Jana de Bonta. Ani filmu V oku tornáda ovšem nelze upřít, že kromě krávy vynese do nebes i myšlenky pomoci bližním a rodinné soudržnosti. Zatímco městečko Silverton představuje ideální objekt demolice (které je s ohledem na věřící část publika ušetřen pouze kostel), skupinka hrdinů tvoří obvyklý „sociální vzorek“. Máme tu především upjatého zástupce ředitele místní střední školy Garyho, který se po manželčině smrti odcizil svým dvěma rebelujícím, dospívajícím synům. Potom je tu sličná meteoroložka Allison, osamělá matka, již její práce odvádí od roztomilé dcerky. Kvůli odlehčení tu figurují dva místní opilci, kteří bouři chtějí natočit na mobil a proslavit se tak na youtube. Jejich profesionálním alter-egem je dokumentarista Pete, který je za pěkné záběry zblízka schopen obětovat i životy svých podřízených. 

Protože tornád se na Silverton soustředí hned několik, je jasné, že na jejich zfilmování všichni pěkně zbohatnou. Cennější než pytel dolarů je však lekce, kterou postavy - každá podle míry svých morálních provinění – během boje s řádícím živlem získají. Rodiče se naučí milovat své děti, studentka nebude odevzdávat práci na poslední chvíli, postpuberťáci si udělají maturitu z dospělé zodpovědnosti – a neschopného afroamerického ředitele školy, který má plnou pusu klišé a který je záměrně stylizovaný do Baracka Obamy, nahradí při evakuaci obyvatel z místní školy jeho zmužilý (bílý) zástupce Gary. (Což je velký posun od proobamovských katastrofických dramat z dob prezidentských voleb – především od thrilleru o konci světa 2012.) Natvrdlejším divákům pak podtext odhalí finále, kdy vlajky s hvězdami a pruhy znovu zavlají a obyvatelé Silvertonu pouštějí do obnovy města pod heslem „Znovu povstaneme“. Za navýšení morálky Američanů dostává Steve Quale za jedna.

Přestože Richard Armitage (představitel Thorina z trilogie Hobit) je fešák, jeho hrdina je nudný vzorňák. Zajímavěji působí posedlý režisér Pete v podání Matta Walshe. Podle pravidel katastrofických „vyvražďovaček“ nemá bezohledným, sebestředný šéf dokumentaristického týmu velkou šanci na přežití – přestože kromě pokřiku „Filmuj dál!“ z jeho úst zazní i teze, že tornád přibývá a jejich zkoumání může zmenšit riziko devastace velkých aglomerací.

Stevem Quale ovšem není tím typem filmaře, od kterého bychom očekávali nějakou sebereflexi. Z tematizace vlastní profese parazitující na realitě bych ho proto nepodezřívala. 

Into the Storm
USA 2014, 90 minut, titulky

Režie: Steven Quale 

Scénář: John Swetnam 

Kamera: Brian Pearson

Hudba: Brian Tyler

Hrají: Richard Armitage (Gary), Sarah Wayne Calliesová (Allison), Jeremy Sumpter (Jacob), Matt Walsh (Pete), Nathan Kress (Trey)

Premiéra: 7. srpna 2014

(Tenhle text jsem napsala pro Lidové noviny. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji.)