Šestnáctého ledna uplynulo deset let od chvíle, kdy dobrovolně odešel ze světa Jiří Cieslar. Datum 7. února 2016 zase připomene jeho nedožité pětašedesátiny. Cieslarovy deníky, které k dvojitému výročím vydalo nakladatelství Torst, přibližují posledních šest let vnitřního života jedné z klíčových osobností české filmové kritiky.
„Když jsem se ho v žertu ptal, zda svůj deník někdy hodlá vydat, smál se a říkal, že určitě ano, ale až už bude v důchodu a všechno ostatní bude mít hotové,“ napsal editor Jan Šulc v bloku vzpomínkových textů uveřejněných po Cieslarově smrti[1]. Právě Šulc opatřil doslovem knihu Hlas deníku (2004), v níž se Cieslar věnoval fenoménu „deníkové vnímavosti“ v souvislosti s významnými osobnostmi české a světové kultury. Esejisticky laděné texty spojoval i zájem o projevy krize osobnosti v deníkové literatuře.
I pro Hlas deníku je příznačné Cieslarovo spojení erudice a niterně osobní zaangažovanosti: také on si dlouhá léta vedl deník a uvažoval o jeho publikování, jak o tom ostatně v interview pro Lidové noviny mluví i jeho dcera Olga.[2] Deník se zdá být ideálním žánrem pro osobnost, v jejíchž textech se často mísila pokora a vlastní ego. Jen proto novinářskou práci na rozhovorech Cieslar mohl vnímal jako možnost, jak potlačit vlastní sebestřednost. Jen tak získal ten správný cit pro vedlejší postavy, jak o tom svědčí třeba jeho znamenitá wellesovská studie Leland: padesát let po boku Občana Kanea.
(Tenhle text jsem psala pro svou domovskou Revue. Jeho pokračování proto najdete na její stránce.)
„Když jsem se ho v žertu ptal, zda svůj deník někdy hodlá vydat, smál se a říkal, že určitě ano, ale až už bude v důchodu a všechno ostatní bude mít hotové,“ napsal editor Jan Šulc v bloku vzpomínkových textů uveřejněných po Cieslarově smrti[1]. Právě Šulc opatřil doslovem knihu Hlas deníku (2004), v níž se Cieslar věnoval fenoménu „deníkové vnímavosti“ v souvislosti s významnými osobnostmi české a světové kultury. Esejisticky laděné texty spojoval i zájem o projevy krize osobnosti v deníkové literatuře.
I pro Hlas deníku je příznačné Cieslarovo spojení erudice a niterně osobní zaangažovanosti: také on si dlouhá léta vedl deník a uvažoval o jeho publikování, jak o tom ostatně v interview pro Lidové noviny mluví i jeho dcera Olga.[2] Deník se zdá být ideálním žánrem pro osobnost, v jejíchž textech se často mísila pokora a vlastní ego. Jen proto novinářskou práci na rozhovorech Cieslar mohl vnímal jako možnost, jak potlačit vlastní sebestřednost. Jen tak získal ten správný cit pro vedlejší postavy, jak o tom svědčí třeba jeho znamenitá wellesovská studie Leland: padesát let po boku Občana Kanea.
(Tenhle text jsem psala pro svou domovskou Revue. Jeho pokračování proto najdete na její stránce.)
Díky za text, ale všude se opakuje nesmysl, který si někdo (nejmenuji) vymyslel: inscenace a la Reiter.
OdpovědětVymazatJiří Š. Cieslar
Aha, myslela jsem, že to je podloženo v realitě.
Vymazat