Czech made man čili morální švejkovina

Jan Budař exceluje v černé komedii o tom,
že peníze (možná) nejsou všechno

Režiséra Tomáše Řehořka nelze mezi novými osobnostmi českého filmu přehlédnout. Ve čtyřiadvaceti má za sebou tři celovečerní filmy - přičemž ten poslední, který včera vstoupil do kin, už rozhodně není výsledkem nějakého náhodného zkratu mezi elektrickými vodiči talentu a štěstí. V tom se Řehořek podobá hrdinovi svého nového snímku Czech made man: i on totiž umí postřehnout skuliny v systému, zapojit se do něj a cílevědomě, usilovně pracovat ve svůj prospěch. Zatímco ovšem filmový Jakub Vrána podvodně vydělává miliony dolarů, Tomáš Řehořek natáčí filmy. 

Po dramatu Proměny (2009) a drogovém paradokumentu Piko (2010) si zvolil žánr černé komedie - a nekompromisně se vymezil vůči „hodným“, laskavým tragikomediím hřebejkovského typu. Hrdinou vyprávění (inspirovaného skutečným životním příběhem!) je Jakub Vrána, muž, jehož vynesly mezi multimilionáře nejtemnější proudy posledního dvacetiletí. Můžeme ho vnímat jako novou verzi Dalibora Vrány z nedostižné tragikomedie Vrchní, prchni! (1980). Zatímco falešný vrchní v podání Josefa Abrháma operoval pouze v rámci republiky, jeho následovník z rodného Žižkova posléze expanduje až do globálního virtuálního prostoru. Tam jeho předobraz vydělává horentní sumy na nelegálním parkování internetových domén dodnes.

Expanze do velkého světa 

Scénáristé filmu (debutanti Jiří Hubáček, Oto Klempíř a spisovatel Milan Bukovecký) se pokoušejí tuto zajímavou, leč odpudivou postavu divákovi všemožnými způsoby zpřístupnit. Jakubova cesta je plná kolapsů a pádů, především v oblasti vztahů. Jedinou vazbu, kterou si dokázaže uchovat, má ke své staré harmonice a policistovi Čápovi, který ho už jako kluka tahal z bryndy. Ani fenomenální a přesvědčivý Jan Budař v hlavní roli ovšem nestačí na to, abychom nakonec s Vránou nakonec sympatizovali jako s morálně a citově vyhaslým chudákem. 

Představ o sladkém životě 

Czech made man totiž s nasazením ilustruje pořekladlo „štěstí si nekoupíš“, ale v otázce morálky poněkud mate. Vrána je prezentovaný jako byznysmen-Švejk, představu o lidském a „lidovém“ hrdinovi však nenaplňuje. Už proto, že nestojí proti žádnému objektivně nespravedlivému systému. Operuje v prostředí české varianty globálního kapitalismu, jeho aktivity ovšem nejsou (ať autoři chtějí nebo nechtějí) protiváhou domácí korupce, tunelářství a neprůhledných svazků mezi politikou a byznysem. Naopak jsou jejich nedílnou součástí. Vymezovat se vůči české realitě Vránovým prostřednictvím je tak stejně ošidné, jako morální lekce, kterou nám nedávno uděloval filmový Kajínek. A nic na tom nezmění ani proklamativní epizodní vystoupení Vácalav Havla, který si od hrdiny (doslova) nevezme ani pětník. 

Playgirls? 

Hrdinu shazují autoři i tím, že jej obklopují prvky z porevolučních „restitučních komedií“. Výběr a prezentace jednotlivých prostředí a řada vedlejších postav mají překvapivě blízko k filmům Ještě větší blbec, než jsme doufali (1994) nebo Nebát se a nakrást (1999). V populistickém „morálním“ klíči těchto snímků se Jakub řadí mezi padouchy už proto, že je bohatý. Právě svět luxusu a neřesti, který by divák měl na základě hrdinových zkušeností zavrhnout, je navíc představen tak stylově a lákavě, že chtě nechtě okouzluje. (Hlavní podíl na tom má kameraman Antonio Riestra, který nedávno osnil v dramatu Normal.) Tomáš Řehořek odvedl v tomto směru tak profesionálně výjimečnou práci, že se paradoxně dostal do sporu s tím, co chce říct. Své myšlenky totiž formuluje prostřednictvím efektního, dynamického výraziva anglofonních „trendy“ snímků, které si - spíš než na myšlení - potrpí na dynamické tempo a nablýskyný, efektní povrch . Z toho v antišvejkovské moralitě Czech made man nakonec naléhavě vykukují jen chytré, smutné oči Jana Budaře.

Czech made man
ČR 2011, 90 minut
Režie: Tomáš Řehořek
Scénář: Jiří Hubáček, Oto Klempíř, Milan Bukovecký
Kamera: Antonio Riestra
Hrají: Jan Budař (Jakub Vrána), Predrag Bjelac (Noha), Martin Písařík (J. T.), Milan Šteindler (Čáp), Veronika Hongová (Sharon), Kateřina Brožová (Jiřinka), Petr Čtvrtníček (Lemke)
Premiéra: 28. 4. 2011

(Tento text jsem napsala pro Lidové noviny. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuju.)

Zdrojový kód

Z tajného agenta zachráncem
světa (Jake Gyllenhaal)  

Svou zajímavost Duncan Jones potvrdil už debutem Moon (mou recenzi najdete tady). Jak někdy bývá u formálně velmi soustředěných autorů zvykem, je jeho druhý snímek Zdrojový kód jakousi volnou variací na některé prvky ze sci-fi příběhu dělníka-klonu, pokoušejícího se zjistit, kdo a jak určil jeho osud. Zdrojový kód se ovšem filmu Moon podobá i poněkud zapeklitou (ale přehlednou a vzácně logickou) zápletkou založenou na "přenosu identity". A také vizuálním a zvukovým designem - přičemž je zajímavé, že na filmu pracoval zcela jiný scenárista, kameraman i autor hudby. Duncan Jones je tedy zjevně muž, který si umí trvat na svém, a to nejen na ploše v jádru experimentální a minimalistické (jako minule), ale i v prostoru "velké" produkce. Oproti hollywoodským sci-fi trhákům je totiž Zdrojový kód sice stále ještě komorní záležitostí, ale disponuje mainstreamovou hvězdou v hlavní roli a solidním, dobře použitým trikovým vybavením.
 

Cíl: najít ve vlaku bombu a teroristu 

Obdiv si film ovšem zaslouží - stejně jako Moon - především pro to, jak dobře je vymyšlený a natočený. Navzdory své skromnosti se může počítat mezi ty nejzajímavější filmy, které v poslední době využily motivu vytvoření paralelní reality (určitě vás napadne něco víc než jen Počátek či Sucker Punch). Pokud si vybavujete Moon a přihlédnete k oběma zmíněným filmům, je vám asi jasné, že popsat zajímavost Zdrojového kódu vyžaduje od autorky tohoto textu vyzrazení jisté části zápletky. Takže pozor, možná se to tu zahemží spoilery jako prosluněná stráň jarními zmijemi.

Bonus při plnění mise: hezká dívka

Colter Stevens si sice pamatuje, že je pilotem bojujícím v Afghánistánu,   procitá však v ranním vlaku směřujícím z chicagského předměstí na metropolitní konečnou. Zjišťuje, že jeho mysl byla přenesena do těla muže, kterého nezná, jakéhosi učitele dějepisu, který má spolu s ostatními spolucestujícími vzápětí zahynout při bombovém útoku. Colter byl na svou misi prostřednictvím experimentálního vojenského programu vyslán proto, aby během osmi minut předcházejících výbuchu vlaku zjistil totožnost teroristy, který by tak mohl být dopaden a zabránilo by se dalšímu útoku. Ten neznámý zloduch plánuje v samém středu města. Zatímco ve vojenské laboratoři čas plyne normálně a rychle se krátí, vědci Colera zas a znovu vysílají do oněch osmi stále stejných minut, aby tam sbíral informace a umožnil polapení atentátníka. Každá mise je o něco úspěšnější, každá však nevyhnutelně končí Colterovou smrtí.

Hrdinova mise je řízena
z vojenské laboratoře

Colter je dobře vycvičený voják a postupuje metodou pokusů a omylů rychle kupředu. Aby byl jeho příběh pro diváka zajímavý, je ovšem vše založeno na tom, že protagonista danou realitu může ovlivňovat (stejně, jako to dělal hrdina v nedostižné romantické komedii Na Hromnice o den více). Důstojnice Goodwinová, se kterou se hrdina dostane do kontaktu vždycky po návratu z mise do domovské vojenské "kapsle", mu ovšem tvrdí, že tuto realitu ve skutečnosti nemůže nijak ovlivnit: jde jen svého druhu o záznam situace, která se už odehrála. Colterovi však začne záležet i na tom, aby běh věcí ovlivnil a zabránil výbuchu: zvlášť jeho spolucestující, dívka Christina, totiž vypadá tak skutečně... a za mnohokrát násobených osm minut je snadné se do ní zamilovat.

Výbuch: Colter to zase nestihl 

Situaci hrdiny ovšem radikálně ovlivňuje i skutečnost, kterou mu zatajili Goodwinová i její ambiciózní šéf Rutledge, objevitel zdrojového kódu umožňujícího zmíněnou misi. Tuto skutečnost si nechám pro sebe, abyste se měli také na co těšit do kina - chci jen podotknout, že její objevení Coltera v jeho snahách o záchranu osazenstva vlaku ještě víc motivuje. Jeho mise je totiž osobnější, než si myslel... Podobně jako ve filmu Moon má  tak i tenhle příběh existenciální podtext: pokud film  neodmáznete jen jako zábavnou šarádu nebo milostnou romanci vyprávěnou jinými (scifistickými) prostředky, tvoří jeho oporu hrdinovo vědomí vlastní identity... kterou je třeba zachránit za každou cenu. Ať je na tom jeho vlastní vědomí jakkoli. Takže film má i překvapivý a (příjemně a dojemně) dobrý konec.

Hrdinové se nakonec políbí - ale konec
to ještě není 

Zdrojový kód není nijak zázračně originální (to už dnes v žánru sci-fi nejspíš ani nejde), kombinuje však nejrůznější známé prvky a motivy s chytrostí a samozřejmostí, která si zaslouží poklonu. Pokud jde o jeho místo v širších kontextech žánru, myslela jsem asi nejvíc na to, že jde o první film, který se podobá mému oblíbenému románu Philipa K. Dicka - Ubik. Až na ten konstruktivní happy end, samozřejmě. Finále Zdrojového kódu totiž upomíná na nadějeplný konec Jonesova debutu - způsob, jakým k němu autoři filmu diváky dovedou, je ovšem mnohem ústrojnější. Film je tak velmi pěknou ukázkou žánrové práce určené jak mužskému divákovi, tak ženské divačce. Což je v rámci filmového žánru, který bývá zpravidla dost misogynsky nastaven, málem zázrak.    

P.S. Hlas hrdinova otce v podání Scotta Bakuly sice nemá ve filmu takovou důležitost, jakou měl hlas Kevina Spaceyho ve filmu Moon, velmi emotivní scéna telefonického rozhovoru připomíná nicméně i fakt, že Bakula si zahrál hlavní roli v televizním seriálu Quantum Leap, disponujíícím v letech 1989-93 obdobnou zápletkou jako Zdrojový kód.

Source Code
USA 2011, 93 minut, titulky
Režie: Duncan Jones
Scénář: Ben Ripley
Kamera: Don Burgess
Hudba: Chris Bacon
Hrají: Jake Gyllenhaal (Colter Stevens), Michelle Monaghanová (Christina), Vera Farmigaová (Goodwinová), Jeffrey Wright (doktor Rutledge), Michael Arden (Derek Frost), Scott Bakula (otec - hlas)
Premiéra: 21. 4. 2011

Sherlock: poslední případ (zatím)

Holmes a Watson: běží o život

Když měl Arthur Conan Doyle své nejslavnější literární postavy dost, nechal ji zemřít v souboji s jeho úhlavním nepřítelem Moriartym. Výsledkem osudového souboje u Reichenbašských vodopádů však fanoušky Sherlocka Holmese tak rozhněval, že se povídka Poslední případ (The Final Problem, 1893) nakonec závěrečným dílem sherlockovského vyprávění nestala. Doyle musel svého hrdinu nechat vstát z mrtvých. Zajímalo mne, jak se autoři britské minisérie Sherlock s tímhle problémem vyrovnají, protože v pořadí třetí televizní film nazvaný Velká hra (který Česká televize vysílala v sobotu 23. 4. a který je volně inspirován Doyleovými předlohami Bruce-Partingtonovy dokumenty a Pět pomerančových jadérek - a právě Posledním případem) je prozatím poslední.

Finále u plaveckého bazénu

Další díly se začnou natáčet vzápětí - až Benedict Cumberbatch uzavře divadelní sezónu s Frankensteinem a Martin Freeman bude mít volno mezi natáčením dvou dílů Jacksonova Hobita. V Británii poběží na podzim, u nás až poté, co je - dá-li pámbu - ČT koupí. Nepochybně to nebude hned (Velká hra měla v Británii premiéru loni v srpnu a u nás byla tedy uvedena se zpožděním bezmála tří čtvrtě roku). Protože finále třetího dílu (který, stejně jako ten první, režíroval Paul McGuigan) zůstalo tak otevřené, jak jen to je možné, nešlo jen o nejlepší a nejnapínavější segment celé minisérie, ale i o účinnou reklamu na další pokračování. Napětí kolem otázky "jak to dopadne?" ovšem nebude tak mučivě dlouhé, jako v pauze mezi filmy Impérium vrací úder (1980) a Návrat Jediho (1983). Ale to už jsme ve filmové oblasti a navíc v historii: dnes se zapomíná rychleji, zvlášť, pokud jde o televizní tvorbu.

Funkční partnerství (i když to nejsou gayové)

Ví to i sám Sherlock Holmes, kterého Watson ke své lítosti naučil dívat se na televizi (což je jeden z neocenitelných vtípků, kterými se prostor updatovaného Sherlocka hemží - ať už míří do našeho světa nebo do houštin doyleovského kánonu). A vědí to tím spíš i zkušení sherlockovští autoři Mark Gattis a Steven Moffat. Bylo tedy jistě dobrým tahem opustit Watsona, Holmese a jejich protivníka - "Napoleona zločinu" Moriartyho (výborný Andrew Scott) - uprostřed patové silové situace, kterou standardizovali ve svých filmech John Woo či Quentin Tarantino, ale má v historii filmových soubojů dlouhou tradici. Tradiční křížové míření pistolemi ovšem nahradila pestřejší varianta obohacená o neznámého ostřelovače v pozadí a o "ničivou vestu" naditou výbušninou (jako opak vesty záchranné - ostatně finále se odehrává u bazénu! A není důvod nevěřit, že jde o náhodu.).

Rozum - světlo v temnotách

Po druhém filmu, "oddechovém" dílu, který jsem v (planých) obavách z předčasné banalizace minisérie poněkud kritizovala (příslušný text s odkazem na recenzi prvního dílu najdete zde), je toto finále především morálním vyvrcholením trojice holmesovských příběhů. Sherlock totiž (a patrně nikoli sledováním televizních seriálů) dospěl - a to do stadia polidštění. Tak, jak to v prvním dílu předpokládal Lestrade, je příčinou proměny totálního asociála v muže zákona Watson, který je nyní pátračovou funkční prodlouženou rukou (a dokonce se dokáže dopustit i nějakého toho pokusu o aplikaci metody dedukční). Situace je o to zajímavější, že ve Velké hře jsou Sherlockovi navenek zcela lhostejné trpící oběti Moriartyho zlovůle, omotané výbušninami a vydané napospas smrti v případě, že Holmes neuhodne předloženou hádanku. Případ od případu (nechybí citově angažující žena, stařena a dítě) je ovšem zřejmé, že Sherlock v časové tísni spíš vypíná svůj empatický aparát, aby si zprůchodnil mozek pro bleskové řešení hádanky. V okamžiku, kdy problém vyřeší, posílá po stopě zachráněných Lestradea, funční výkonnou policejní moc (a je úlevné sledovat, že policista je tu zbaven standardního statutu neschopnosti). Sám Sherlock se přitom skálopevně domnívá, že "nemá srdce" - v příběhu je ovšem zřejmě tím posledním, kdo si to myslí: právě proto, že jej má, může jeho zlé alter-ego Moriarty situaci ohrožení vystavit nejen Watsona, ale ze zpětného pohledu, degradujícího metodu dedukční coby nástroj vyzývající k manipulaci, i patoložku Molly (jež může a nemusí být holmesovskou osudovou ženou - to doufám ukáží další díly).

Moriarty - alter ego
Holmese a Davida Ratha

Moriarty i Holmes konají pod tlakem akutní nudy, nikoli ziskuchtivosti (chybějící finance ve společné domácnosti postrádá jen Watson). První se však zaobírá absolutním zlem (k jehož vykonávání má celou zločineckou organizaci představenou v minulém dílu a zahrnující v přítomném dílu zabijáka Golema s "nosferatuovským" stínem) - a druhý čímsi, co lze nazvat absolutním dobrem. Ukradené vládní dokumenty, kterých se tak zoufale domáhá Sherlockům bratr Mycroft, jdou stranou: stěží si můžeme představit, že Holmes z prvního dílu by si stanovil stejné pořadí priorit jako Holmes z Velké hry. Příjemné je hlavně zjištění, že Sherlockův morální vývoj jsme sice sledovali, ale jen jaksi mimoděk (lze ho zpětně dohledat - snad i s pomocí metody dedukční :-) ). Svůdná je představa, že zatímco Moriarty představuje iracionální zlo (jež dnes chtě-nechtě spojujeme s terorismem), Holmes zosobňuje "racionální dobro". Což je velmi vzrušující kategorie, která byla navíc v rámci třídílné série řádně vyargumentována.

Vítejte ve 3D

Avatar bez 3D brýlí 

Do českých kin nedávno dorazila rodinná animovaná komedie Rio. Jejím hrdinou je papoušek, který si sice umí uvařit kávu, ale nikdy se nenaučil létat. Divák nemusí být věštcem, aby uhádl, že opeřený hrdina se nakonec létat naučí – už proto, že jde o snímek uváděný do kin ve formátu 3D. Ten totiž přímo vyžaduje atraktivní akci na plátně.

Rio není žádné veledílo, produkční společnost Twentieh Century Fox na něm ovšem pravděpodobně neprodělá: samotný formát 3D pro rodinné publikum představuje lákavou atrakci. Boom stereoskopických filmů tak pokračuje, i když odborníci tvrdí, že je na ústupu. Jeho vrchol totiž zřejmě nastal před víc než rokem díky uvedení výpravné sci-fi Jamese Camerona Avatar. Od své premiéry v prosinci 2009 vydělal technicky inovativní snímek jen v USA téměř 750 milionů dolarů. Když k tomu připočteme víc než dvě miliardy dolarů ze světových tržeb, máme tu čest s nejvýdělečnějším titulem všech dob.

Burtonova Alenka by se bez 3D
klidně obešla 

Úspěch Avatara ovšem už žádný z prestižních projektů prezentovaných ve 3D nenapodobil. O sestupném trendu svědčí výsledky loňských divácky nejúspěšnějších stereoskopických titulů – fantazijní Alenky v říši divů a animované komedie Toy Story 3. Ty přitom v tržbách za první víkend promítání Cameronův superfilm daleko předčily (zatímco Avatar v tomto klíčovém startovním období vydělal „jen“ 77 milionů dolarů, Příběh hraček přinesl do pokladen 110 milionů a přepis knížky Lewise Carrolla dokonce 116 milionů). Znamená to jediné: publikum se na nejnovější 3D filmy sice do kina jen hrne, nová atrakce se je však omrzí rychleji než dřív.

Hollywood se ovšem diváky snaží přesvědčit, že jsou svědky – nebo přímo hybateli – 3D revoluce. V době ekomonické krize totiž steroskopický formát představuje pro filmový průmysl záchranu – podobnou, jakou byl v době velké hospodářské krize ve 30. letech zvukový film. Návštěvnost v kinech všude po světě sice klesá, promítání filmu ve 3D jsou však nákladnější než klasické projekce a prodávají se na ně tudíž dražší lístky. Opticky to tedy stále ještě vypadá tak, že filmový průmysl – na rozdíl od jiných odvětví – krize zasáhla jen okrajově, protože jeho zisky se stále zvyšují.

Svět iluzí

Jaký bude Jack Sparrow ve 3D? 

Diváky těšící se na čtvrté Piráty z Karibiku, kteří přijdou ve stereoskopické verzi do kin v květnu, samozřejmě nezajímá, že ve skutečnosti vlastně vůbec nepůjde o 3D. Tak je to ovšem se všemi filmy, které se prezentují jako „prostorové“. Stejně jako klasická filmová projekce je totiž i 3D jen iluzí založenou na schopnosti mozku „dorovnávat“ poskytované vizuální informace.

Zkratka 3D tak sice znamená „třídimenzionální“, divák ale sleduje jenom klamnou prostorovou podívanou: plastický obraz si totiž mozek skládá ze dvou různých obrazů, z nichž každý je určen pro jedno oko. Totéž samozřejmě platí i pro 3D televizi, internet, domácí kino nebo videohry.

Opravdový prostorový obraz nám v budoucnosti ovšem může poskytnout až holografická projekce. Uživatel dnešního 3D – ať už v kině nebo doma - se tak ještě nějakou dobu neobejde bez speciálních brýlí. Ty sice pomáhají ošálit zrak a poskytnout mozku příslušné vjemy, o žádném uživatelsky příjemném zážitku se ovšem nedá mluvit. Argumentem proti 3D je právě nepohodlnost brýlí, kterých se kupříkladu v českých kinech používají - v souladu s existujícími systémy projekce - čtyři druhy.

Společenstvo slepců 

Funkčnost, kvalita a spolehlivost těchto brýlí jsou přitom dost odlišné. Kupříkladu systém MasterImage se jako nejlepší volba jeví pro multiplexy. K projekci se totiž díky kruhové polarizaci pro oddělení obrazu pro levé a pravé oko musí používat speciální metalické promítací plátno, které je pro promítání klasických 2D filmů nevhodné. Pro jednosálová kina uvádějící oba typy filmů je silverscreen nevhodný. Právě majitelé multikin ovšem mohou některé své velké sály vyhradit jen pro 3D projekce.

Pokud si chcete 3D projekci skutečně užít, naplánujte si návštěvu čerstvě digitalizovaného kina IMAX na pražské Floře. I když tamní nový digitál v očích specialistů nenahradí nádheru původní, klasické 70mm projekce, směřují právě do IMAXu nejočekávanější 3D hity letošní sezóny. Patří mezi ně čtvrtí Piráti z Karibiku, comicsová fantasy Thor nebo další díl akční série Mission: Impossible.

Falešné a pravé 3D

Souboji Titánů nepomohlo ani 3D 

Oblast 3D filmů dnes prochází bouřlivým vývojem. Málokdo třeba ví, že většina stereoskopických filmů ve 3D vůbec nevznikala. Byly natočené na dnes už poměrně obvyklou digitální kameru a do divácky atraktivního formátu jsou pouze převedené.

S překlopením filmu do 3D se prý Hollywood často obrací na specialisty v Indii. Ať je výsledek jakýkoli, jde o nesrovnatelně méně nákladný a náročný proces než výroba „skutečného“ 3D filmu. Jeho natáčení se totiž pečlivě plánuje už od scénáře a předpokládá specifickou práci s herci a prostorem. Naprosto odlišný je střih i samotná práce s kamerou.

Kasovní hity Alenka v říši divů nebo Souboj Titánů ovšem potvrzují, že u diváků může uspět i „falešné“ 3D. Katastrofu naopak znamenala fantasy Poslední vládce větru „uměleckého“ režiséra M. Nighta Shyamalana. Ta loni dokonce získala anticenu Razzie za nejhorší stereoskopický film roku. I laik totiž poznal, že některé 3D efekty byly do filmu implantovány násilně a na poslední chvíli, a nesnesly se s režisérovou původní vizuální koncepcí.

Poslední vládce větru:
hloupější, než jste doufali

Autor Avatara, producent a režisér James Cameron, se právem obává, že falešné 3D filmy úplně vytěsní „skutečné“ stereoskopické snímky. O tom, že dnešní diváci dokážou rozlišit kvalitu, se dá pochybovat. Zatím jim stačí, že jim filmaři nabízejí prvoplánově atraktivní soubojové scény. Nebo že na ně z plátna občas „vykoukne“ nějaká ta kytička. Můžeme jen doufat, že jim časem začne záležet i na tom, jakým způsobem tvůrci s novou technologií pracují.

3D není žádná novinka

3D v 50. letech: rodinná atrakce

Publikum, které se hrne do kina na stereoskopické snímky, většinou netuší, že nejsou žádnou novinkou: „prostorové“ vizuální hříčky jsou starší než samotný vynález kinematografu. První vznikaly už v roce 1890. První 3D projekci (šlo o trojici krátkých filmů) diváci absolvovali v newyorském Astor Theater v červnu 1915. Primát v celovečerním formátu má však melodrama Power of Love z roku 1922.

Stereoskopickými filmy se ovšem samozřejmě nezabývali jen Američané: podobně jako v letech do vesmíru či ve zbrojení se je pokoušel trumfnout Sovětský svaz. Za první celovečerní snímek, který byl barevný a mluvený, vděčíme režisérovi Alexandru Andrejevskému. Diváci jeho Robinsona Crusoe v roce 1947 dokonce ani nepotřebovali speciální brýle. Separátní obrazy pro levé a pravé oko pro ně totiž vytvářelo speciální promítací plátno z vlnitého železa.

Vražda na objednávku ve 3D

Skutečný boom však stereoskopické projekce prodělaly v 50. letech v USA, kdy se film pokoušel konkurovat novému televiznímu médiu prostřednictvím nejrůznějších technických novot. Svůj thriller Vražda na objednávku natočil ve 3D v roce 1954 i mistr napětí Alfred Hitchcock. Mezi význačnými filmaři byl ale spíš výjimkou, protože většina z nich považovala stereoskopické filmy za pouhou pomíjivou atrakci. A měla pravdu: 3D se masově neprosadilo ani v 70. a 80. letech, kdy coby výlučná módní hříčka bavila návštěvníky zábavních parků…

Přelom v historii plastických pohyblivých obrázků nastal až s digitální revolucí. Podíl na jejich globálním prosazení ovšem má i rozrůstající se řetězec kin IMAX, nabízejících divákovi špičkovou podívanou na obřím plátně. Jedním z prvních hollywoodských natočených digitálně ve 3D se stal v roce 2004 vánoční rodinný snímek Polární expres. Dodnes zůstává v pořadí jedenáctým nejvýdělečnějších 3D titulem všech dob.

Díky počítačově synchronizovaným digitálním kamerám a projekčním přístrojům dnešní 3D nabízí nesrovnatleně lepší zážitek než kdysi. Obraz je stabilnější a prostorová podívaná působí mnohem plynulejším dojmem: diváky tak bolí hlava výrazně méně, než jejich tatínky a dědečky.

Budoucnost ve 3D

Kozí příběh: nehezké, ale stereoskopické 

Majitelé kin neřeší otázku, jestli je stereoskopická projekce jen pomíjivou atrakcí, nebo jestli představuje v historii kinematografie podobnou revoluci, jako byl kdysi nástup zvuku. Pokud chtějí do svých kin nalákat diváky, musejí se podřídit tlaku trhu a svá kina digitalizovat, aby v nich mohli uvádět i snímky ve 3D. Státní fond pro podporu a rozvoj kinematografie v tomto směru podpořil už šedesát čtyři subjektů granty v celkové výši 65 273 850 korun.

Počet kin, která nabízejí 3D projekci, tak i v Čechách stále narůstá. A nejde jen o multiplexy, ale i o „normální“ jednosálové biografy: v Čechách je dnes už 128 kinosálů určených milovníkům 3D zážitků. Na to, jestli se taková investice dlouhodobě vyplatí, ovšem dnes nikdo neumí odpovědět.

The Hole 

„3D je jednou z budoucností filmu, ale ne jedinou,“ tvrdí režisérský klasik Joe Dante, který před dvěma lety na MFF v Benátkách získal cenu za technickou kvalitu svého stereoskopického hororu The Hole. „I poté, co se prosadila barva, se přece natáčely černobílé filmy.“

Na to, že stereoskopické snímky nezlikvidují klasický film, má stejný názor i režisér Jan Tománek, který v roce 2008 natočil první český (a první východoevropský) animovaný celovečerní snímek. Pro svou pohádkovou komedii Kozí příběh – Pověsti staré Prahy si ovšem vytvořil vlastní verzi potřebného kamerového systému. Ten, který se dá koupit v zahraničí, se mu totiž právem zdál nepřiměřeně drahý.
Navzdory tomu ovšem kouzlu módní technologie propadají i další domácí filmaři. V červnu chystá režisér F. A. Brabec do kin první český hraný 3D film – muzikál V pěřině. Své první stereoskopické role v něm vytvoří Lucie Bílá a Karel Roden.

(Tento text jsem napsala do týdeníku Euro, kde před týdnem také vyšel. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuji.)