Vítejte ve 3D

Avatar bez 3D brýlí 

Do českých kin nedávno dorazila rodinná animovaná komedie Rio. Jejím hrdinou je papoušek, který si sice umí uvařit kávu, ale nikdy se nenaučil létat. Divák nemusí být věštcem, aby uhádl, že opeřený hrdina se nakonec létat naučí – už proto, že jde o snímek uváděný do kin ve formátu 3D. Ten totiž přímo vyžaduje atraktivní akci na plátně.

Rio není žádné veledílo, produkční společnost Twentieh Century Fox na něm ovšem pravděpodobně neprodělá: samotný formát 3D pro rodinné publikum představuje lákavou atrakci. Boom stereoskopických filmů tak pokračuje, i když odborníci tvrdí, že je na ústupu. Jeho vrchol totiž zřejmě nastal před víc než rokem díky uvedení výpravné sci-fi Jamese Camerona Avatar. Od své premiéry v prosinci 2009 vydělal technicky inovativní snímek jen v USA téměř 750 milionů dolarů. Když k tomu připočteme víc než dvě miliardy dolarů ze světových tržeb, máme tu čest s nejvýdělečnějším titulem všech dob.

Burtonova Alenka by se bez 3D
klidně obešla 

Úspěch Avatara ovšem už žádný z prestižních projektů prezentovaných ve 3D nenapodobil. O sestupném trendu svědčí výsledky loňských divácky nejúspěšnějších stereoskopických titulů – fantazijní Alenky v říši divů a animované komedie Toy Story 3. Ty přitom v tržbách za první víkend promítání Cameronův superfilm daleko předčily (zatímco Avatar v tomto klíčovém startovním období vydělal „jen“ 77 milionů dolarů, Příběh hraček přinesl do pokladen 110 milionů a přepis knížky Lewise Carrolla dokonce 116 milionů). Znamená to jediné: publikum se na nejnovější 3D filmy sice do kina jen hrne, nová atrakce se je však omrzí rychleji než dřív.

Hollywood se ovšem diváky snaží přesvědčit, že jsou svědky – nebo přímo hybateli – 3D revoluce. V době ekomonické krize totiž steroskopický formát představuje pro filmový průmysl záchranu – podobnou, jakou byl v době velké hospodářské krize ve 30. letech zvukový film. Návštěvnost v kinech všude po světě sice klesá, promítání filmu ve 3D jsou však nákladnější než klasické projekce a prodávají se na ně tudíž dražší lístky. Opticky to tedy stále ještě vypadá tak, že filmový průmysl – na rozdíl od jiných odvětví – krize zasáhla jen okrajově, protože jeho zisky se stále zvyšují.

Svět iluzí

Jaký bude Jack Sparrow ve 3D? 

Diváky těšící se na čtvrté Piráty z Karibiku, kteří přijdou ve stereoskopické verzi do kin v květnu, samozřejmě nezajímá, že ve skutečnosti vlastně vůbec nepůjde o 3D. Tak je to ovšem se všemi filmy, které se prezentují jako „prostorové“. Stejně jako klasická filmová projekce je totiž i 3D jen iluzí založenou na schopnosti mozku „dorovnávat“ poskytované vizuální informace.

Zkratka 3D tak sice znamená „třídimenzionální“, divák ale sleduje jenom klamnou prostorovou podívanou: plastický obraz si totiž mozek skládá ze dvou různých obrazů, z nichž každý je určen pro jedno oko. Totéž samozřejmě platí i pro 3D televizi, internet, domácí kino nebo videohry.

Opravdový prostorový obraz nám v budoucnosti ovšem může poskytnout až holografická projekce. Uživatel dnešního 3D – ať už v kině nebo doma - se tak ještě nějakou dobu neobejde bez speciálních brýlí. Ty sice pomáhají ošálit zrak a poskytnout mozku příslušné vjemy, o žádném uživatelsky příjemném zážitku se ovšem nedá mluvit. Argumentem proti 3D je právě nepohodlnost brýlí, kterých se kupříkladu v českých kinech používají - v souladu s existujícími systémy projekce - čtyři druhy.

Společenstvo slepců 

Funkčnost, kvalita a spolehlivost těchto brýlí jsou přitom dost odlišné. Kupříkladu systém MasterImage se jako nejlepší volba jeví pro multiplexy. K projekci se totiž díky kruhové polarizaci pro oddělení obrazu pro levé a pravé oko musí používat speciální metalické promítací plátno, které je pro promítání klasických 2D filmů nevhodné. Pro jednosálová kina uvádějící oba typy filmů je silverscreen nevhodný. Právě majitelé multikin ovšem mohou některé své velké sály vyhradit jen pro 3D projekce.

Pokud si chcete 3D projekci skutečně užít, naplánujte si návštěvu čerstvě digitalizovaného kina IMAX na pražské Floře. I když tamní nový digitál v očích specialistů nenahradí nádheru původní, klasické 70mm projekce, směřují právě do IMAXu nejočekávanější 3D hity letošní sezóny. Patří mezi ně čtvrtí Piráti z Karibiku, comicsová fantasy Thor nebo další díl akční série Mission: Impossible.

Falešné a pravé 3D

Souboji Titánů nepomohlo ani 3D 

Oblast 3D filmů dnes prochází bouřlivým vývojem. Málokdo třeba ví, že většina stereoskopických filmů ve 3D vůbec nevznikala. Byly natočené na dnes už poměrně obvyklou digitální kameru a do divácky atraktivního formátu jsou pouze převedené.

S překlopením filmu do 3D se prý Hollywood často obrací na specialisty v Indii. Ať je výsledek jakýkoli, jde o nesrovnatelně méně nákladný a náročný proces než výroba „skutečného“ 3D filmu. Jeho natáčení se totiž pečlivě plánuje už od scénáře a předpokládá specifickou práci s herci a prostorem. Naprosto odlišný je střih i samotná práce s kamerou.

Kasovní hity Alenka v říši divů nebo Souboj Titánů ovšem potvrzují, že u diváků může uspět i „falešné“ 3D. Katastrofu naopak znamenala fantasy Poslední vládce větru „uměleckého“ režiséra M. Nighta Shyamalana. Ta loni dokonce získala anticenu Razzie za nejhorší stereoskopický film roku. I laik totiž poznal, že některé 3D efekty byly do filmu implantovány násilně a na poslední chvíli, a nesnesly se s režisérovou původní vizuální koncepcí.

Poslední vládce větru:
hloupější, než jste doufali

Autor Avatara, producent a režisér James Cameron, se právem obává, že falešné 3D filmy úplně vytěsní „skutečné“ stereoskopické snímky. O tom, že dnešní diváci dokážou rozlišit kvalitu, se dá pochybovat. Zatím jim stačí, že jim filmaři nabízejí prvoplánově atraktivní soubojové scény. Nebo že na ně z plátna občas „vykoukne“ nějaká ta kytička. Můžeme jen doufat, že jim časem začne záležet i na tom, jakým způsobem tvůrci s novou technologií pracují.

3D není žádná novinka

3D v 50. letech: rodinná atrakce

Publikum, které se hrne do kina na stereoskopické snímky, většinou netuší, že nejsou žádnou novinkou: „prostorové“ vizuální hříčky jsou starší než samotný vynález kinematografu. První vznikaly už v roce 1890. První 3D projekci (šlo o trojici krátkých filmů) diváci absolvovali v newyorském Astor Theater v červnu 1915. Primát v celovečerním formátu má však melodrama Power of Love z roku 1922.

Stereoskopickými filmy se ovšem samozřejmě nezabývali jen Američané: podobně jako v letech do vesmíru či ve zbrojení se je pokoušel trumfnout Sovětský svaz. Za první celovečerní snímek, který byl barevný a mluvený, vděčíme režisérovi Alexandru Andrejevskému. Diváci jeho Robinsona Crusoe v roce 1947 dokonce ani nepotřebovali speciální brýle. Separátní obrazy pro levé a pravé oko pro ně totiž vytvářelo speciální promítací plátno z vlnitého železa.

Vražda na objednávku ve 3D

Skutečný boom však stereoskopické projekce prodělaly v 50. letech v USA, kdy se film pokoušel konkurovat novému televiznímu médiu prostřednictvím nejrůznějších technických novot. Svůj thriller Vražda na objednávku natočil ve 3D v roce 1954 i mistr napětí Alfred Hitchcock. Mezi význačnými filmaři byl ale spíš výjimkou, protože většina z nich považovala stereoskopické filmy za pouhou pomíjivou atrakci. A měla pravdu: 3D se masově neprosadilo ani v 70. a 80. letech, kdy coby výlučná módní hříčka bavila návštěvníky zábavních parků…

Přelom v historii plastických pohyblivých obrázků nastal až s digitální revolucí. Podíl na jejich globálním prosazení ovšem má i rozrůstající se řetězec kin IMAX, nabízejících divákovi špičkovou podívanou na obřím plátně. Jedním z prvních hollywoodských natočených digitálně ve 3D se stal v roce 2004 vánoční rodinný snímek Polární expres. Dodnes zůstává v pořadí jedenáctým nejvýdělečnějších 3D titulem všech dob.

Díky počítačově synchronizovaným digitálním kamerám a projekčním přístrojům dnešní 3D nabízí nesrovnatleně lepší zážitek než kdysi. Obraz je stabilnější a prostorová podívaná působí mnohem plynulejším dojmem: diváky tak bolí hlava výrazně méně, než jejich tatínky a dědečky.

Budoucnost ve 3D

Kozí příběh: nehezké, ale stereoskopické 

Majitelé kin neřeší otázku, jestli je stereoskopická projekce jen pomíjivou atrakcí, nebo jestli představuje v historii kinematografie podobnou revoluci, jako byl kdysi nástup zvuku. Pokud chtějí do svých kin nalákat diváky, musejí se podřídit tlaku trhu a svá kina digitalizovat, aby v nich mohli uvádět i snímky ve 3D. Státní fond pro podporu a rozvoj kinematografie v tomto směru podpořil už šedesát čtyři subjektů granty v celkové výši 65 273 850 korun.

Počet kin, která nabízejí 3D projekci, tak i v Čechách stále narůstá. A nejde jen o multiplexy, ale i o „normální“ jednosálové biografy: v Čechách je dnes už 128 kinosálů určených milovníkům 3D zážitků. Na to, jestli se taková investice dlouhodobě vyplatí, ovšem dnes nikdo neumí odpovědět.

The Hole 

„3D je jednou z budoucností filmu, ale ne jedinou,“ tvrdí režisérský klasik Joe Dante, který před dvěma lety na MFF v Benátkách získal cenu za technickou kvalitu svého stereoskopického hororu The Hole. „I poté, co se prosadila barva, se přece natáčely černobílé filmy.“

Na to, že stereoskopické snímky nezlikvidují klasický film, má stejný názor i režisér Jan Tománek, který v roce 2008 natočil první český (a první východoevropský) animovaný celovečerní snímek. Pro svou pohádkovou komedii Kozí příběh – Pověsti staré Prahy si ovšem vytvořil vlastní verzi potřebného kamerového systému. Ten, který se dá koupit v zahraničí, se mu totiž právem zdál nepřiměřeně drahý.
Navzdory tomu ovšem kouzlu módní technologie propadají i další domácí filmaři. V červnu chystá režisér F. A. Brabec do kin první český hraný 3D film – muzikál V pěřině. Své první stereoskopické role v něm vytvoří Lucie Bílá a Karel Roden.

(Tento text jsem napsala do týdeníku Euro, kde před týdnem také vyšel. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuji.)