Sherlock: poslední případ (zatím)

Holmes a Watson: běží o život

Když měl Arthur Conan Doyle své nejslavnější literární postavy dost, nechal ji zemřít v souboji s jeho úhlavním nepřítelem Moriartym. Výsledkem osudového souboje u Reichenbašských vodopádů však fanoušky Sherlocka Holmese tak rozhněval, že se povídka Poslední případ (The Final Problem, 1893) nakonec závěrečným dílem sherlockovského vyprávění nestala. Doyle musel svého hrdinu nechat vstát z mrtvých. Zajímalo mne, jak se autoři britské minisérie Sherlock s tímhle problémem vyrovnají, protože v pořadí třetí televizní film nazvaný Velká hra (který Česká televize vysílala v sobotu 23. 4. a který je volně inspirován Doyleovými předlohami Bruce-Partingtonovy dokumenty a Pět pomerančových jadérek - a právě Posledním případem) je prozatím poslední.

Finále u plaveckého bazénu

Další díly se začnou natáčet vzápětí - až Benedict Cumberbatch uzavře divadelní sezónu s Frankensteinem a Martin Freeman bude mít volno mezi natáčením dvou dílů Jacksonova Hobita. V Británii poběží na podzim, u nás až poté, co je - dá-li pámbu - ČT koupí. Nepochybně to nebude hned (Velká hra měla v Británii premiéru loni v srpnu a u nás byla tedy uvedena se zpožděním bezmála tří čtvrtě roku). Protože finále třetího dílu (který, stejně jako ten první, režíroval Paul McGuigan) zůstalo tak otevřené, jak jen to je možné, nešlo jen o nejlepší a nejnapínavější segment celé minisérie, ale i o účinnou reklamu na další pokračování. Napětí kolem otázky "jak to dopadne?" ovšem nebude tak mučivě dlouhé, jako v pauze mezi filmy Impérium vrací úder (1980) a Návrat Jediho (1983). Ale to už jsme ve filmové oblasti a navíc v historii: dnes se zapomíná rychleji, zvlášť, pokud jde o televizní tvorbu.

Funkční partnerství (i když to nejsou gayové)

Ví to i sám Sherlock Holmes, kterého Watson ke své lítosti naučil dívat se na televizi (což je jeden z neocenitelných vtípků, kterými se prostor updatovaného Sherlocka hemží - ať už míří do našeho světa nebo do houštin doyleovského kánonu). A vědí to tím spíš i zkušení sherlockovští autoři Mark Gattis a Steven Moffat. Bylo tedy jistě dobrým tahem opustit Watsona, Holmese a jejich protivníka - "Napoleona zločinu" Moriartyho (výborný Andrew Scott) - uprostřed patové silové situace, kterou standardizovali ve svých filmech John Woo či Quentin Tarantino, ale má v historii filmových soubojů dlouhou tradici. Tradiční křížové míření pistolemi ovšem nahradila pestřejší varianta obohacená o neznámého ostřelovače v pozadí a o "ničivou vestu" naditou výbušninou (jako opak vesty záchranné - ostatně finále se odehrává u bazénu! A není důvod nevěřit, že jde o náhodu.).

Rozum - světlo v temnotách

Po druhém filmu, "oddechovém" dílu, který jsem v (planých) obavách z předčasné banalizace minisérie poněkud kritizovala (příslušný text s odkazem na recenzi prvního dílu najdete zde), je toto finále především morálním vyvrcholením trojice holmesovských příběhů. Sherlock totiž (a patrně nikoli sledováním televizních seriálů) dospěl - a to do stadia polidštění. Tak, jak to v prvním dílu předpokládal Lestrade, je příčinou proměny totálního asociála v muže zákona Watson, který je nyní pátračovou funkční prodlouženou rukou (a dokonce se dokáže dopustit i nějakého toho pokusu o aplikaci metody dedukční). Situace je o to zajímavější, že ve Velké hře jsou Sherlockovi navenek zcela lhostejné trpící oběti Moriartyho zlovůle, omotané výbušninami a vydané napospas smrti v případě, že Holmes neuhodne předloženou hádanku. Případ od případu (nechybí citově angažující žena, stařena a dítě) je ovšem zřejmé, že Sherlock v časové tísni spíš vypíná svůj empatický aparát, aby si zprůchodnil mozek pro bleskové řešení hádanky. V okamžiku, kdy problém vyřeší, posílá po stopě zachráněných Lestradea, funční výkonnou policejní moc (a je úlevné sledovat, že policista je tu zbaven standardního statutu neschopnosti). Sám Sherlock se přitom skálopevně domnívá, že "nemá srdce" - v příběhu je ovšem zřejmě tím posledním, kdo si to myslí: právě proto, že jej má, může jeho zlé alter-ego Moriarty situaci ohrožení vystavit nejen Watsona, ale ze zpětného pohledu, degradujícího metodu dedukční coby nástroj vyzývající k manipulaci, i patoložku Molly (jež může a nemusí být holmesovskou osudovou ženou - to doufám ukáží další díly).

Moriarty - alter ego
Holmese a Davida Ratha

Moriarty i Holmes konají pod tlakem akutní nudy, nikoli ziskuchtivosti (chybějící finance ve společné domácnosti postrádá jen Watson). První se však zaobírá absolutním zlem (k jehož vykonávání má celou zločineckou organizaci představenou v minulém dílu a zahrnující v přítomném dílu zabijáka Golema s "nosferatuovským" stínem) - a druhý čímsi, co lze nazvat absolutním dobrem. Ukradené vládní dokumenty, kterých se tak zoufale domáhá Sherlockům bratr Mycroft, jdou stranou: stěží si můžeme představit, že Holmes z prvního dílu by si stanovil stejné pořadí priorit jako Holmes z Velké hry. Příjemné je hlavně zjištění, že Sherlockův morální vývoj jsme sice sledovali, ale jen jaksi mimoděk (lze ho zpětně dohledat - snad i s pomocí metody dedukční :-) ). Svůdná je představa, že zatímco Moriarty představuje iracionální zlo (jež dnes chtě-nechtě spojujeme s terorismem), Holmes zosobňuje "racionální dobro". Což je velmi vzrušující kategorie, která byla navíc v rámci třídílné série řádně vyargumentována.