Recenze: Moon

V českých kinech má dnes premiéru nenápadně efektní britský snímek Moon. Debutant Duncan Jones se v něm hlásí k existenciální linii fantaskního žánru i „komerčním“ vzorům. S nápaditou úsporností si při tom vystačí jen s hercem Samem Rockwellem a decentním oscarovým hlasem Kevina Spaceyho.

Nezávislý, nízkorozpočtový snímek s „českým“ distribučním názvem Moon můžeme vnímat jako ryzí protiklad velkofilmu Jamese Camerona Avatar: se známými motivy si pohrává s nadhledem a neztrácí přitom vlastní vizuální názor. Debutant Duncan Jones, syn rockové ikony Davida Bowieho, který má za sebou úspěšnou kariéru reklamního režiséra, totiž ví, že originální design v současné sci-fi hraje důležitější roli než téma, příběh či postavy.

Moon stál o 232 milionů dolarů méně než Avatar: místo o přepychovou výpravu, herecké hvězdy a digitálních zázemí se opírá o inteligentní scénář a nebývale precizní provedení realistických detailů budící dojem důvěryhodnosti. Opírá se i o kombinaci klasických nedigitálních triků (modelů a miniatur z dílny spolutvůrce legendárního Vetřelce, Billa Pearsona) a jediného herce v dvojroli, zabydlujícího jedno prostředí, omšelé prostory ateliérové stavby lunární základny.

Zchátralý zaměstnanec těžební společnosti Sam Bell (skvělý Sam Rockwell) proto nijak nepřipomíná exkluzivní superhrdiny vysokorozpočtových hitů. Jeho zázemí je minimalistické: na odvrácené straně Měsíce spojení se Zemí moc nefunguje a nadřízení na něj kašlou, přestože jako jediný dohlíží na poloautomatickou těžbu drahocenného helia 3.

V úsporně zařízené ubikaci může osamělý Sam jen snít o vzdálené rodině a počítat dny dělící ho od návratu domů z tříleté šichty. Počítač Gerty, jehož sametově starostlivý umělý hlas (dvojnásobný držitel Oscara Kevin Spacey) provází hrdinu na každém kroku, zaznamenává u pracovníka očekávané první známky paranoiy.

Muž, kterého Sam najde při jednom z rutinních pracovních výjezdů ze stanice, ovšem rozhodně není halucinací: je hrdinovi k nerozeznání podobný a tvrdí, že Sam je jeho klon. Klonem však přece musí být sebevědomý cizinec, který se začne roztahovat v ubikaci a pátrat, co to na ně vlastně ušilo vedení společnosti… Divák si tak s uplývajícím časem vyprávění je stále méně jistý, který z obou Samů je vlastně „jeho“ hrdinou a se kterým má soucítit. V rámci žánru sci-fi je ovšem dost obvyklé, když o lidské touze a odcizení vypovídají roboti (adaptace děl Isaaca Asimova Andrew, člen naší rodiny/1999 a Já, robot/2004), androidi (Blade Runner/1982, A. I. Umělá inteligence/2001) nebo klony (Ostrov/2005). Bizarní situace hrdiny filmu Moon tak zrcadlí staré známé pochybnosti jedince o vlastní svobodné vůli a jeho podezření, že jeho svět postrádá autenticitu.

Moon ovšem tyto „vážné“ motivy kombinuje s bizarními zcizujícími chvaty ve stylu seriálu Červený trpaslík. Místy se tak ocitá na štíru s logikou a uchyluje se k humoru či k poetické licenci ve stylu nezávislé kultovní sci-fi režisíra Andrewa Niccola Gattaca (1997). Příběh z druhé strany Měsíce dává nicméně vyniknout odrácené straně moderní civilizace, která si zřejmě vyřešila existenční problémy na úkor svobody lidsky myslícího a cítícího jedince (i kdyby to měl být jen klon). Autoři filmu se prostřednitvím vypjatě umělé situace pokoušejí kritizovat svou současnou realitu, naštěstí nejdou tak daleko, aby propadli technofobii (starostlivý Gerty se nemění ve vševědoucího Velkého bratra ani v zákeřného služebníka ve stylu palubních počítačů ve filmech 2001: Vesmírná odysea/1968 či Vetřelec/1979).

Divák také neutrpí žádné zásadní a předvídatelné „poselství“ – i když jméno lunárné základny (Sarang) prý v korejštině znamená „láska“ a čtveřice Samových těžebních zařízení nese jména apoštolů… Tyto detaily nedávají dohromady žádný významuplný obraz: Sam Bell není spasitelem (takže nepřikládejte žádný význam ani uvedení filmu do českých kin těsně před Velikonoci).

Duncan Jones prostě zvyšuje věrohodnost svého světa prostřednictvím drobných odkazů na naši realitu. Součástí jeho hravé strategie jsou i odkazy k ikonickým dílům žánru: vedle Vetřelce sám zmiňuje kosmický western Outland (1981), kontemplativní Solaris (1972) Andreje Tarkovského a filozofující 2001: Vesmírnou odyseu Stanleyho Kubricka. Vše se však nakonec podřizuje „nezávislé“ optice: šéfové, firemní struktury a pracovní smlouvy tvůrce filmu naplňují tvůlrce filmu podezřením a drží palce klamanému a zneužívanému outsiderovi, který se pokouší to všechno nějak přežít.

Spolu s hrdinou ale nepřestáváme cítít klaustrofobii z omezeného, zákeřně známého prostoru reality, a současně agorafobii z nedosažitelného, velkolepého hvězdného nebe nad hlavou. Duncan Jones tak překvapivě šikovně vybalancoval své postavení na ošidné hranici mezi „vážným“ filozofováním a podvratně „nezávislou“ zábavou. Jeho nápadně nenápadný snímek tedy celkem po právu získal i cenu BAFTA pro debutujícího režiséra a British Independent Film Awards jako nejlepší loňský britský nezávislý titul. Důvody pro návštěvu kina máte tedy i v případě, že nesdílíte existenciální úzkost chátrajícího klonu, který na odvrácené straně Měsíce nemá s kým hrát pingpong.

Moon 
VB 2009, 90 min, titulky
Scénář: Nathan Parker
Režie: Duncan Jones
Hrají: Sam Rockwell, Kevin Spacey, Dominique McElliottová, Rosie Shawová, Adriene Shawová, Kaya Scodelarioová
Premiéra: 1. 4. 2010

(Text byl psán pro Lidové noviny. za možnost uveřejnit ho i zde děkuju redakci.)