Rozkoše očí a Noc svatého Vavřince

"Svatý Vavřinec ohnivých slz napláče", praví lidové pořekadlo k 10. srpnu, zaznamenané v nedostižné knize Zdeňka Vašků Velký pranostikon. Ode dneška do středy máte zvýšenou šanci, vytrčíte-li hlavu k nezamračené obloze, vidět "padající hvězdy". Země v této době protíná dráhu komety Swift-Tutle 1862 III (což zní jako jméno postavy z filmu Terryho Gilliama), drobné meteorické částečky, uvolňující ze z jádra komety, zůstávají rozptýleny podél její dráhy, a při průletu zemskou atmosférou nám způsobují působivé optické rozkoše. Zdá se ovšem, jako by vylétaly ze souhvězdá Persea (odtud název Perseidy).

Milovníci tvorby bratří Tavianiů ovšem o tomto poetickém a neklidném dnu vědí i díky filmu Noc svatého Vavřince. Válka, viděná očima šestileté holčičky v toskánském městečku okupovaném fašisty, v roce 1982 inspirovala drama, které získalo pět Donatellových Davidů a vysoce ho ocenili i na MFF v Cannes. Dnes už je tenhle přístup k válečnému tématu trochu omšelý, film bratrů Tavianiových má ale stále své kouzlo. (Nechápu, proč ho některá televize dnes neuvádí... připadá mi to tak naivně logické. Člověk aby si i na Hromnice pouštěl příslušnou komedii Harolda Ramise sám... Noc svatého Vavřince ovšem u nás na DVD ještě nevyšla a bůhví, kdy a jestli vůbec k tomu dojde. Ony tyhle starší a ne úplně staré evropské filmy se do domácího kina dostávají zastraceně těžko).

Když už jsme u nebeských ohňostrojů, v sobotu jsem absolvovala jeden umělý, totiž proslavený ohňostroj na závěr festivalu amatérského divadla Jiráskův Hronov. (A na fotce v úvodu samozřejmě nejsou Perseidy, ale pokus o zachycení ohňostrůjné atmosféry mým ryzím neumětelským způsobem.) Dynamická kompozice doprovázená hudbou a instalovaná na střeše historického divadla (které vypadá, jako by mělo každou chvíli lehnout popelem, ale dosud se tak nestalo), naplnila nové náměstí hekajícím a žasnoucím davem (vždycky během mrtvě pusté půlnoci na Silvestra, který v Hronově v poslední době trávíme, si na tenhle živý a útěšný obrázek vzpomenu).

Divadelní ohňostroj (kterému se třeba ten, který zahajuje Karlovarský festival, naprosto nevyrovná) nabízí patrně jedinou příležitost, při které získává smysl čerstvá rekonstrukce hronovského náměstí. Zatím jsem mimochodem nemluvila s nikým, koho by nová podoba hronovského centra nadchla. Nesmyslně obrovská, nudná kamenná plocha s několika roztroušenými lavičkami a pokusem o výsadbu pár stromů vystřídala staré hrbolaté náměstí, kde se hojně parkovalo a na které se nadávalo, ale kde se dalo žít. Teď aby se našinec bál křižovat pěšmo ten divný plac, připomínající spartakiádní seřadiště...

Abych jen nereptala, Vavřinec je i patronem vinařů (a tak my pijáci a drobní samozásobitelé optimisticky doufáme v dobrou úrodu, kterou ještě srpen a září "dopečou" a sršni a špačci úplně nesežerou). A taky se výrazně krátí den (jak neomylně komentuje jiné lidové pořekadlo "Na svatého Vavřince, svícen do světnice") a po úplňku - pokud zaprší - začnou zase růst houby. (Na fotce jsou klouzci v lese u Kosteleckých Končin - toho menšího jsem tam samozřejmě soucitně nechala... a teď toho samozřejmě lituji.)

Jak asi vidno z těchto poznámek, letní venkovský život se mi dostal hluboko pod nehty, v centru Prahy jsem nebyla celé týdny a vůbec mi to nechybí. Ale přece jen požitky v podobě novinářských projekcí mne trochu zneklidňují a časem budu muset vzít velkoměsto zase na milost - přinejmenším kvůli projekci Hanebných panchartů, která je 17. srpna - v kinech se na nový film Quentina Tarantina můžete těšit v posledním srpnovém týdnu.

Mimochodem, když už jsme u chození do kina, do Prahy by mne (skoro) donutily zajet i ozvěny píseckého Festivalu nad řekou. (Zvlášť bych se ráda podívala na plátně na ty Cormanovy poeovské horory - ale samozřejmě jen za podmínky, že by se hrály z filmu a nikoli z DVD. Na rozkoše očí jsem totiž pěkně náročná potvora.)

Mimochodem, když vidíte padat hvězdu, zkuste si něco přát.