Je příjemné občas narazit na detaily: zrovna jsem se dočetla, že producent Erich Pommer ponoukl výtvarníka Alfrea Kubina k tomu, aby stíny na dekoracích v Kabinetu doktora Caligariho (1920) byly jen nakreslené, z toho důvodu, že osvětlovací technika v poválečném Berlíně byla příliš drahá.
Historiky vysoce ceněný umělecký dojem v Caligarim je tak patrně úplně nebo částečně důsledkem pouhé produkční objednávky nesené úspornými opatřeními.
To ovšem neznamená, že by stíny v expresionostických filmech (a kinematografii obecně) ztratily cokoli ze svého významu: už Pražský student Paula Wegenera z roku 1913, který bývá považován na první hororový film v dějinách, motiv stínu rozehrává na základě legendy o dvojníkovi (doppelgänger). Titulní protagonista se zaprodá ďáblovi, aby získal bohatství a ruku milované šlechtičny, ale do cesty se mu postaví jeho zrcadlový dvojník... Když se ho rozhodne zastřelit, samozřejmě zabíjí i sám sebe. 
Klasický výklad dvojnického motivu (vzpomeňte na pány Jekylla a Hydea nebo na Wildeův Obraz Doriana Graye) je stále týž: dvojník je naše "záporná", temná a zlá část, která se pokouší nás zničit, ale zároveň nemůžeme existovat bez ní (a ona bez nás). Nevybavuji si ovšem příběh, ve kterém by hrdina vyextrahoval svého kladného dvojníka...
Možná je temnost dvojníků zaviněná tím, že stín je vždycky temný? Šikmé slunce, bloudící po naší zahradě a signalizující, že nastává staročeské poletí (tedy část roku nastávající po létě), přivádí ale na svět množství nádherných stínů, které vůbec nevypadají zlověstně nebo temně. Ale možná se mi to jenom zdá.
Žádné komentáře:
Okomentovat