Brüno: Čtenáři tohoto blogu (ne)mají problém se Sachou Baronem Cohenem

Další společný opus komika Sachy Barona Cohena a režiséra Larryho Charlese pouze rozvíjí to, co bylo v kinech k vidění v Boratovi (mimochodem - kdo už si dneska po dvou letech vzpomene, že díky fištrónu českého distributora bychom měli správně ten film zmiňovat jako Borat: Nakoukání do amerycké kultůry na obědnávku slavnoj kazašskoj národu?) - a pouze a DVD v antirapperské komedii Ali G Indahouse - Film (kterou ale v roce 2002 režíroval Mark Mylod). Zase jde o přenesení postavy, kterou si Cohen nejdřív vytříbil v televizní show, do filmu. Zase se provozuje nekorektní bavení diváků prostřednictvím extrémně výstřední postavy cizince, který přijíždí do USA, aby tady svědčoval Američany z nevkusu, xenofobie, pošetilosti atd. prostřednictvím situací, těžících často z formátu reality show. (Ale často asi zase do značné míry předem domluvených.)

Rakouský homosexuální reporér Brüno je "nejevropštější" z trojice Cohenových převtělení a měl by tudíž jemu (jako britskému Židovi) i nám skýtat v konfrontaci se zámořskou popokulturou a nekulturou to nejšťavnatější sousto. Místo toho je ovšem film z trojice cohenovských snímků paradoxně nejslabší: důvodem je samozřejmě okoukanost celé metody, která je stejná jako vždycky. Šok, provázející k úspěchu zvláště masivně medializovaného Borata, se už prostě znovu nemůže konat: Cohen nabízí svým divákům přesně to, co chtějí, totiž směs drzých vtípků různé úrovně od celkem vyvedených po vysloveně trapné.

Pokud mluvíme o podvratnosti, pod jejímž praporem si film získává naivní statut "geniality" zvláště na internetu, není to s ní nijak žhavé právě proto, že se snímek mocně opírá o schéma naplněného očekávání, jež je základem objedvánky v televizní zábavě. Postava Brüna navíc zůstává překvapivě nevytěžená: je totiž tak výstřední a svou amorálností divákovi natolik protivná, že nás provádí sledem více či méně nechutných epizodek jen jako jako ztělesněný negativní princip. (Co se týče ambiciozních mužských modelů a médií ve filmu, dám tak vždycky přednost dojemnému a legračnímu Zoolanderovi Bena Stillera.)

Oproti buranskému Boratovu kouzlu, nesenému místy až na křídlech bizarní poezie, děním v nové cohenovské hříčce cloumá pouhá protagonistova ziskuchtivá vychytralost - a pokud Brüna vnímáme jako komickou postavu v širším kontextu, patří podle tradičního řazení k "bílým klaunům". Brüno se chce stát celebritou za každou (jakoukoli) cenu, takže bezohledně manipuluje světem kolem sebe, využívaje k tomu všech skulin a slabin zavedeného systému. Pobuřující se přitom nakonec neukazuje ani tak sám protagonista, který je mimo jakékoli srovnání, jako spíš jeho okolí, ochotné přistoupit na jakoukoli nehoráznost - ať už vše bere vážně (jako rodiče na dětském konkursu, který patří k jednomu z extrémnějších zážitků filmu), nebo nastraženou situaci vnímá se vzrůstajícím podezřením - jako zábavu, jejíž součástí se nečekaně stalo a neví, jestli se má předvádět nebo stydět.

Bílí klauni jsou v podstatě "zlé" a manipulátorské šéfovské postavy, kterým vždycky přejeme ve skrytu duše neúspěch - na rozdíl od "šašků", se kterými se našinec snadno ztotožní, protože patří mezi oběti a pokoušejí se s tím vyrovnávat většinou tím, že se snaží stát se "bílými klauny". Právě lavírování mezi oběma krajními polohami ovšem dovolovalo stvořit nejzajímavější filmové komické postavy - Chaplinova Tuláka (který byl nejprve v krátkých groteskách spíš "bílým klaunem" a postupně vyrostl v patetického "šaška") nebo hrdinu Bustera Keatona. (Co se týče dvojic, Laurel byl samozřejmě "šašek" a Hardy "bílý klaun".). Groucho Marx je "bílý klaun", postavy Woodyho Allena jsou "šašci", stejně jako Tatiho poetický pan Hulot. Dál můžete pokračovat samostatně...

Brüno do této koncepce zapadá, ale nepracuje s ní tak, aby směřoval odněkud někam a nabízel něco víc než jen zábavu generovanou podle osvědčeného klíče. Nemůže tak oslovit širší okruh publika než ten, který si už vytvořil, a pohybuje se tak v kruhu. Cohen většinou živelně plýtvá svou inteligencí a schopnostmi a spíš mimoděk zúročuje jednu nezpochybnitelnou a poměrně zajímavou devizu svého zjevu: svou fyzickou přitažlivost (sám se totiž před lety živil modelingem). Paní a dívky ovšem mezi cílové publikum Brüna nepochybně nepatří...

Jediným filmem, který Cohenův výbušný talent dokázal plně využít a poskytnout mu zázemí vnitřního řádu, byl hororový muzikál Tima Burtona Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street, kde komik s nečekanou soustředěnou vážností ztvárnil (a zazpíval) roli hrdinova italského konkurenta. Dokud se Sacha Baron Cohen nezačne spojovat s podobně silnými (a skutečně podvratnými) osobnostmi, jako je Burton, asi bude jen zmarňovat se na předvídalených, pomíjivých taškařicích typu Brüna.

Brüno
USA 2009, 81 min.
Režie: Larry Charles
Scénář:Sacha Baron Cohen, Anthony Hines, Dan Mazer, Jeff Schaffer
Hudba: Erran Baron Cohen
Kamera:Anthony Hardwick, Wolfgang Held
Hrají: Sacha Baron Cohen, Alice Evansová, Bono, Snoop Dogg, Elton John, Sting, Slash, Paula Abdulová, Chris Martin, Harrison Ford, Miguel Sandoval

Premiéra: 6. 8. 2009

.........

Co se týče výsledků mé malé cohenovské ankety, 4 % nevědí, nebo předstírají, že něvědí, kdo Sacha Baron Cohen je. Dvě procenta patří k milovníkům radikálních řešení a hlasovala pro jeho pověšení. Děvatenáct procent se hlásí k tomu, že Cohena snese jen ve Sweeneym Toddovi.

Velmi pěkně dopadlo hlasování těch, kteří návštěvu nového Cohenova filmu poměřují tím, jak se jim líbil Borat: sedm procent ho považuje za nevtipného a proto na Bruna nepůjde, a stejné množství hlasujících mu ze stejného důvodu ještě dá šanci.

Ano, a drtivě převažujících 60% hlasujících soudí, že Cohen je bůh... nebo ďábel. Potěš nás Jehova.