Veřejnoprávní televize se včera na ČT 1 prakticky celý den věnovala 20. výročí listopadu 1989. Protože je to už historická událost, kterou jsem zažila, mohla jsem si plnými doušky užívat neblahého zkratu mezi tím, co si našinec pamatuje, a mezi posunutým obrazem, který už stihla vytvořit média i samotní aktéři. Blízký rodinný příslušník, který tehdy na Národní byl, strávil večer střídavě nadáváním a styděním. Pro něj byla zřejmě obzvlášť bolestivá už skutečnost, že tento obraz vůbec vznikl. A chyběl nám v něm oběma moment, který by celé ty oslavy trochu shodil - někdy kolem půlnoci bych přivítala nový díl České sody nebo řádně zlomyslný komentář Zeleného Raula.Jenže s tím se nedá nic dělat. V okamžiku, kdy publicista, uctivý u příležitosti slavného výročí čehosi jednoznačně pozitivního, vyloví na obrazovku nějakou osobu a nechá ji bezuzdně vzpomínat nebo kdy střihač spojí dva náhodné archivní záběry do osudového kontrastu, vzniká sebejistý a manipulující obraz, vyžadující legitimní uznání už jen tím, že vůbec existuje.
Televizní obrázky zase trochu víc potlačily to, co si skutečně pamatujeme: listopad 1989 včera dostal definitivnější a strnulejší tvář, než měl dosud. A podle očekávání se v ní prosadilo už tradiční prohavlovské naladění veřejnoprávní televize, která zase jednou mohla nespoutaně vzývat pojmy, které se mi už dnes jeví v obecné rovině poněkud unikavé - morálku, pravdu a lásku (a naopak jsem je přísně vnímám ve své rovině osobní). Zmínit skutečnost, že se máme dvacet let po revoluci všichni docela dobře (dokonce navzdory hospodářské krizi) a můžeme se poměřovat se západními standardy, bylo jaksi příliš počtářské a pragmatické.
Nemyslím, že nám ten listopad někdo ukradl, zabředli jsme do mravního marasmu, zvítězila ziskuchtivost a pošpiněné ideály jsou v háji (nebo tak něco). Jenom už to není tak snadné jako kdysi. Tehdy si všichni mysleli a cítili víceméně totéž. Dneska si každý může myslet, co chce, což bývá strašná práce. Dokonce můžete svobodně pískat i na prezidenta, pokládajícího květiny na Národní třídě, a ten prezident pak prohlásí, že to čekal horší a že právě tohle je svoboda. Já si můžu blogovat o tom, co mi táhne hlavou, vy to můžete číst a nesouhlasit s tím (což celkem očekávám). Svět je skvělý.
Žádné komentáře:
Okomentovat