Dvacet let je celkem dlouhá doba a našinec si to tak dobře neuvědomí při pohledu do zrcadla (kde se dá vždycky počítat s tím, že mu tam podstrčili obraz nějaké cizí pani), jako spíš při koukání na filmy. Délka té doby mi došla, když jsem se dívala na dokument Táni Markové a Nataši Dudinski nazvaný Holky z fildy (vysílala ho Česká televize ve čtvrtek 12. 11. a opakovala o dva dny později, ale hrál se už i na festivalu Femina Film a promítal v aule Filozofické fakulty UK).Na "fildu" jse
m v roce 1989 ani předtím nechodila, amatérské záběry ze zákulisí stávkového výboru, které autorky filmu použily, na mne ovšem vydechly nefalšovanou "archivní" atmosféru. Holky z fildy se ovšem soustřeďují na přítomnost: režisérky je natáčely poslední čtyři roky se čtveřicí bývalých studentek FFUK a svých tehdejších kolegyň ze stávkového výboru - spisovatelkou Alenou Ježkovou, europolitičkou Janou Hybáškovou, zpěvačkou a textařkou Pavlou Milcovou a překladatelkou a tlumočnicí Alicí Rahmanovou. Hybášková je z celé čtveřice nejznámější a knížky Aleny Ježkové se asi také ledaskomu vybaví, dokument však táhne kupředu spíš spodní proud písniček Milcové a živoucí přítomost Rahmanové.Jde nicméně o čtyři zajímavé a silné ženy, které se p
okoušejí přetvářet svět k obrazu svému, každá ovšem jinak a po svém: zatímco Hybášková usiluje o něco tak abstraktního a naivně formulovaného, jako je záchrana světa, spisovatelka Ježková spojuje současnost a realitu s historií a fikcí, zpěvačka Milcová se noří do hudby a nepřestává hledat samu sebe - a matka Rahmanová se snaží ovlivnit podobu vesnického prostředí, ve kterém žije (a jen cudně se tu zmíní vážná choroba, se kterou se potýká).Neméně
působivý je ale další portrét, který autorky mimoděk divákovi nabízejí - portrét sebe samých. Marková a Dudinski se vyhýbají módní "vachkovské" roztěkanosti a naprosto nejsou sebestředné: poskytují soustředěný a promyšlený obraz světa, jejž se jim povedlo vymodelovat přímo z matérie reality a jehož koncept si během sledování "neviditelně" natočeného filmu ani neuvědomujete. Daří se jim (naštěstí) unikat moralizování, politizování či steskům na současnou nelehkou dobu. Jejich film je ženský, ale nevnucuje divákovi feministické postoje nebo hlediska a dává mu dostatek prostoru k tomu, aby si mezi čtyřmi rozdílnými ženami našel svou "hrdinku" - a jejím prostřednictvím pohlédl sám na sebe jako do zrcadla.Protože tenhle dokument je navzdory familiárnímu názvu dost introvertní záležitostí, jistě mi dovolíte, abych si nechala pro sebe, co jsem viděla.
velmi dobrý film, režisérky se učily zřejmě od Třeštíkové, ale jsou snad ještě lepší, než ona.
OdpovědětVymazatpomohly jim aktérky, které jsou každá jiná (je až neuvěřitelné, jak je široké spektrum životů, které mají svůj základ na jedné škole).
jen poznámka k Hybáškové, Vy s ní máte zřejmě nějaký problém, ona je určitě idealistka - což ale není záporná vlastnost, a nijak jsem ve filmu nepozoroval, že by chtěla zachránit svět ?
Milý anonyme, ano, s Hybáškovou mám opravdu trochu problém. A její idealismus pro mne skutečně splývá s představou někoho, kdo zachraňuje svět, ať to stojí, co to stojí. Ve filmu říká něco v tom smyslu, že získala takový nadhled, že by jí přišlo nesmyslné žádat nějaké výhody pro Českou republiku a nežádat je současně pro Německo. To je mi fakt dost cizí postoj.
OdpovědětVymazatUž dávno moc nekoukám na filmy, a pokud ano, tak jen zřídka na cokoli jiného než pohádky pro dospělé (e.g. romantické komedie). Ale tentokrát jsem koukal na tenhle dokument dnes v TV - právě kvůli Janě Hybáškové. Myslím si, že to je jediný skutečný politik v téhle zemi.
OdpovědětVymazat