Máte rádi Vetřelce?

Jedna z nejpopulárnějších postav filmové historie oslavila v roce 2009 třicetiny. Zatímco u našince to není žádný věk, ve světě pohyblivých obrazů si vynucuje úctu – zvlášť když jeho vážnost zvyšuje 556 milionů dolarů, které svým producentům vydělal. Jak se hollywoodský vraždící mimozemšťan na tenhle pěkný post vypracoval?

Když se řekne Vetřelec, samozřejmě si nikdo nepředstaví jen titulního protagonistu z filmu, který v roce 1979 natočil Ridley Scott. Zubatá mimozemská příšera s podivuhodným rozmnožovacím cyklem, která zabíjí všechny Pozemšťany s výjimkou jisté astronautky Ellen Ripleyové v podání Sigourney Weaverové, se po prvním filmu objevila ještě ve třech mimořádně úspěšných pokračováních. Natočili je odlišní, ale velmi zajímaví režiséři – James Cameron, David Fincher a Jean-Pierre Jeunet. Každý ze čtyř dílů klade důraz na trochu jiný žánr, každý přistupuje k titulnímu monstru jinak a svým způsobem tak charakterizuje dobu, které ho zrodila.

Vetřelec se hodí jak pro neurotická 70. léta, tak pro éru sebevědomých 80. let svázaných s vládou prezidenta Reagana, tak pro období ztráty amerického sebevědomí a jeho maskování comicsovými vyprávěnkami v 90. letech. Postava Vetřelce vygenerovala plno knížek, comicsů a videoher, rozvíjejících základní příběh. Hlavní zábava ovšem skončila v roce 1997, kdy Jean-Pierre Jeunet do kin vyslal zatím poslední film Vetřelec: Vzkříšení. Producenti ze společnosti 20th Century Fox v následujícím desetiletí oblíbeného mimozemského vrahouna vehnali do dvou střetnutí s populárním kolegou, snímky Vetřelec vs. Predátor (2004) a Vetřelci vs. Predátor 2 (2007) ale obě ikony žánru hororové sci-fi změnily v tupé, načančané marketingové produkty, které se diváka bezzubě vrčí přes tučná bankovní konta svých tvůrců. Protože nevzbudily předpokládaný ohlas, přestalo se s Vetřelcem experimentovat.

O tom, že se stále těší mimořádné oblibě a že zaujímá důstojné místo v panteonu filmových legend, by se ovšem odvážil pochybovat jen velmi hloupý android. O obě rozměrné, speciální sběratelské edice DVD, které vyšly, byla rvačka – a zprávy o přípravách dalšího vetřelčího filmu nedávno vzbudily nadšený zájem.

Umění variace

V čem tkví popularita vetřelčí série? Příběhů o inteligentních vraždících monstrech z vesmíru přece existují ve filmové historii tisíce. A kombinace hororu a sci-fi je pro většinu z nich samozřejmostí. Řada z útočných potvor má také zajímavý rozmnožovací cyklus, paraziticky vázaný na lidského hostitele. Mnohá monstra nepostrádají mateřské pudy a bojují za svůj druh, řada z nich se stává obětí genetických manipulací pozemských vědců. Nic neobvyklého není ani na tom, že s vetřelčím protivníkem hrdinové svádějí lítý boj mimo domovskou půdu matičky Země. Novinkou se zdá být snad jen důsledné použití ženy jako slabšího protivníka nezemského a prakticky nezničitelného zla – v tomto směru Ellen Ripleyová představuje jednu z průkopnic, které razily cestu dnešním akčním superbojovnicím typu Lary Croftové.

Vetřelčí série ovšem všechny tyhle prvky nejenom velmi chytře kombinuje, ale základní motivy příběhu nejrůznějšími způsoby obměňuje a rozvíjí do důsledků, které působí efektně a logicky. Přesto se na jednotlivých filmech podíleli různí tvůrci s odlišnými týmy spolupracovníků a v rámci série vlastně neexistuje žádná klíčová osobnost, která by dohlížena na její podobu a vyznění. Filmy o Vetřelci lze tak jen stěží srovnávat s jinými úspěšnými moderními sériemi typu Star Wars (jejichž otcem je producent a režisér George Lucas) nebo Indiana Jones (jehož podobu určuje režisér Steven Spielberg).

Vetřelci v režii Jamese Camerona (1984), Vetřelec³ Davida Finchera (1992) a Vetřelec: Vzkříšení Jedna-Pierrea Jeuneta (1997) jsou mistrovskými ukázkami hollywoodského umění variace: jako základ ve všech případech ovšem slouží původní schéma mistrovského, třicet let starého filmu Ridleyho Scotta. Ten je přitom dílem, jehož pokračování či novou verzi si bylo skoro nemožné představit: demonstruje totiž jedinečnou schopnost svého tvůrce obohatit ryzí žánrový film o osobité prvky a posunout ho až na hranici, kde splývá „komerční“ a „umělecká“ sféra.

To důležité, co Scottův „gotický horor z vesmíru“ formuloval (a co se v případě prvního Vetřelce stalo dokonce předmětem množství seriozních odborných studií z nejrůznějších oborů), se nějakým způsobem objevilo ve všech dalších pokračováních. Ať už jde o akční nářez ve stylu 80. let Vetřelci, temný psychologický thriller Vetřelec³ či černohumornou vyprávěnku Vetřelec: Vzkříšení, proti sobě vždycky nakonec hrdinka a monstrum v závěrečném souboji stanou tváří v tvář (nebo spíš tváří v ozubenou mordu). V prazákladní situaci, kdy se lidské a nelidské utkává na život a na smrt, ovšem přicházejí ke slovu velejemné a přitom velmi silné a zajímavé motivy: klasický souboj dobra a zla totiž předpokládá existenci „hodného“ hrdiny a jeho „zlého“ protivníka. Původně čistá a akurátní Ripleyová se však postupně natolik pošpiní dalšími půtkami a kontakty se svým nepřítelem, že její příběh nabývá podoby galaktické tragédie.

Co je to za monstrum?

Vetřelec je od pohledu klasická nepřátelská potvora a ve Scottově filmu (kde mu dal odpudivou a současně fascinující podobu výtvarník H. R. Giger) dokonce místy vypadá jako starý dobrý ďábel. I když hlavní kouzlo prvního Vetřelce spočívá v tom, že ho divák většinou nevidí a v celé hrůznosti si ho především představuje, má každopádně zubatou tlamu, ocelově se lesknoucí krustu a navzdory „broučím“ prvkům i přibližně lidskou tělesnou stavbu. Fyzicky je mnohem mohutnější než jeho křehká a útlá protivnice, které nakonec ve všech filmech většinou zbudou jen holé ruce a důvtip, který jí zas a znovu umožňuje protivníka nakonec oklamat a zničit tím, že zaimprovizuje s lidskou technikou. Všechny čtyři příběhy se soustřeďují na hru na schovávanou v temném labyrintu chodeb, připomínajícími svou zchátralostí strašidelné zámky (ať už jde o kosmické lodi nebo podzemní obytné a průmyslové komplexy). Honička má podobu klasické vyvražďovačky,ve které postupně hynou všichni nebo většina společníků Ripleyové.

Hrdinčiným cílem je vždycky vypuzení prakticky nezničitelného monstra do prostředí, kde nemůže přežít – do mrazivého kosmického prostoru nebo žhavého „pekelného“ ohně. Napětí ve finále zpravidla stupňuje odpočítávání času do nějakého výbuchu, které se snadno může změnit v hranu bijící na památku zanikajícího lidstva.

Vetřelec v prvním filmu je rozhodně spíš mužského pohlaví: v Gigerově pojetí - s protáhlou hlavou připomínající penis a v kombinaci slizu a kovově působícího „brnění“ – je opravdu sexy. Znepokojivé ovšem zůstává, že zároveň sledujeme jeho bizarní rozmnožovací cyklus. V něm působí nejodporněji představa lidského hostitele, do kterého monstrum nejprve naklade vajíčko (přičemž se zvýrazňuje dojem, že jde o znásilnění). Vnucené „rodičovství“ má skončit smrtí hostitele a krvavý „porod“ břišní dutinou se stává jednou z šokujících atrakcí v prvním i třetím filmu.

Vetřelec v sérii ovšem není jen jeden: jde o název každého jedince z druhu, jehož bytostnou vlastností je násilné pronikání do cizích prostředí – včetně lidského těla. V pokračováních Scottova snímku se základní téma rozvíjí, řetězí a zmnožuje. Postupně nahlédneme do vetřelčí líhně a objevíme důležitost existence mimozemské Matky. Ta se podobá hrůzné včelí královně a její agresivní pudy jsou celkem pochopitelné ve chvíli, kdy chrání své hnízdo.

Zlý sen

Skutečnost, že se monstrum neustále znovu objevuje jako děsivá nákaza, souvisí s jeho parazitickou podstatou i dojmem, že se jedná o obsedantní zlý sen. K tomu stavbou odkazuje už první film, neustále znovu se tu však potvrzuje, že realita, kterou Ripleyová prožívá, je mnohem horší než ta nejtíživější noční můra. Vetřelec, využívající všech svých schopností pouze k rozmnožování na úkor jiných, je sice bytostně agresivní a odporná rasa, nemá ovšem žádný jiný plán než přežít.

Plán naopak ve všech čtyřech částech série mají hrdinčini nadřízení – dost abstraktně popisovaná skupinka mocných, která hodlá unikátní vetřelčí druh pěstovat a využívat pro své nekalé plány. Dostat prostřednictvím armády pod kontrolu mimozemské stvůry a s pomocí vědců manipulovat s jejich geny s cílem získat „dokonalého vojáka“ je pro ni důležitější než jedinec nebo hrstka lidí, která se pokouší přežít.

Ve vyprávění se tak vždycky najde někdo, kdo Ripleyovou podrazí a de facto zradí lidský druh: v klíčovém okamžiku stojí za zájmy mocné Společnosti a usiluje tedy o přežití Vetřelce – ať je to v prvním filmu android Ash, ve druhém kluzký Burke, ve třetím stvořitel androida Bishopa nebo ve čtvrtém jeden z pozemských vědců. V souboji druhů, kde jsou lidé původně vnímání jako „hodní“ 

a „vetřelci jako „zlí“, tak dochází k záměrnému nahlodávání rovnováhy divákových sympatií: o lidství jednotlivých postav rozhodují jejich postoje a především činy, nikoli to, že někomu chybí ocas, kyselina v žilách a zubatá tlama.

Zatímco lidé někdy podléhají stejnému počtářskému, pragmatickému „naprogramování“ jako palubní počítač lodi Nostromo v prvním filmu, ironicky nazvaný Matka, lidštější než řada postav se ukazují být některé umělé bytosti.

Patří mezi ně spolehlivý android Hicks ve Vetřelcích nebo přecitlivělá robotka Annalee, která je ve Vetřelci: Vzkříšení součástí barvité skupinky postav, které Ripleyové pomáhají. Nejvíc se v sérii ovšem hraje o lidství samotné hrdinky: nejde totiž o příběh o boji dobra a zla, o ale vyprávění o jejich prorůstání. Hrají v něm roli otázky mateřství a bytostného narušení pomyslně nejintimnějšího prostoru, který existuje – prostoru lidského, přesněji ženského těla.

Kariéra zodpovědné Krásky

Vetřelčí druh v rámci genetických manipulací mění svůj vzhled (ovlivňuje ho ovšem i vkus výtvarníků, kteří se podíleli na jeho podobě, a vývoj trikových technologií v průběhu osmnácti let trvání série). Proměňuje se ovšem i Ripleyová, přestože ji ztvárňuje stále tatáž herečka – Sigourney Weaverová (která v žádném z pokračování nejdřív hrát nechtěla, ale svolila vždycky znovu z různých důvodů, posléze i finančních). V prazákladním pojetí je hrdinka série nevinná, hodná, zodpovědná Kráska, čelící pekelnému Zvířeti, které sice nepostrádá inteligenci, ale využívá ji jen k ukojení vlastních potřeb. Zatímco jeho protivnici vhání do dalších střetů vždycky znovu zodpovědnost za ostatní, Vetřelce žene kupředu jen jediný mocný základní instinkt: přežít. To znamená nažrat se, násilně „osouložit“ co nejvíc lidských hostitelů a pečovat o vývoj nových jedinců.

Chudák Ripleyová nesouloží, přinejmenším do třetího filmu, který v pojetí debutujícího režiséra Davida Finchera experimentoval se základem série natolik, že ji málem zlikvidoval. Dlouho dokonce neznáme ani hrdinčino křestní jméno: je to ztělesněná povinnost a pak teprve žena. Ridley Scott si dává záležet, aby Ripleyovou ve svém filmu exponoval teprve postupně: je nejméně nápadným členem posádky kapitána Dallase (který měl být původně hlavním protagonistou snímku).

V druhém filmu se ovšem pod dohledem režiséra Jamese Camerona Ripleyová už sama přihlásí do boje s Vetřelci a odlétá v čele zvláštního vojenského komanda na planetku LV-426, kde se osvědčí jako zkušená bojovnice. Ve filmu Davida Finchera se se svým obvyklým protivníkem utkává na vězeňské planetě Fiorina 161, kam vetřelčí nákazu sama nechtěně zavlekla. Prohlubuje se pocit hrdinčina sepjetí s parazitickým druhem: zaplétá se s ním nejen svým osudem, ale postupně i fyzicky.

Ve Vetřelci³ si oholí hlavu, aby jako jediná žena na planetě neprovokovala muže kolem sebe, ale stává se zároveň obětí Vetřelcova „sexuálního“ útoku. Jediným logickým činem tragicky zodpovědné protagonistky je sebevražda, při které s sebou vezme do hrobu své novorozené vetřelčí „dítě“. Smrt hrdinky i posledního příslušníka nepřátelského druhu ovšem v případě této série neznamená konec!

Znovu ve hře

Vetřelec: Vzkříšení Jeana-Pierra Jeuneta už svým názvem sugeruje resuscitaci série: každého mimozemského zloducha je možné zlikvidovat, Ripleyová je však z mnohem houževnatější matérie. Dvě hibernace jí v rámci série umožnily prospat celkem 157 let života a „proskákat“ se do daleké budoucnosti. Do svého posledního příběhu se ovšem vrátí jako klon, který vědci vypěstovali ze vzorku její krve (odebraného v předchozím filmu). Její genetická podstata už není lidská: představuje unikátní kombinaci lidského a vetřelčího materiálu.

Nová Ripleyová, i když je jí teprve deset let, je výsledkem genetického křížení: má stejně bleskové reflexy a sílu jako kdysi její protivníci a v krvi jí koluje žíravina. Záleží jen na jejím rozhodnutí, jestli se v klíčovém okamžiku přihlásí k lidskému druhu, který ji vždycky zneužíval a který se jí už dávno zřekl… Zatímco Ripleyová se postupně mění v jedinečnou a dokonalou bytost, chudáci Vetřelci film od filmu degenerují: zmutovaná chudinka, která se posléze žalostně (a marně) domáhá jejího“ soucitu, už nemá s nádherně machistickým Vetřelcem z prvního filmu nic společného. Ripleyová odmítá stát se „matkou“ nového druhu možná i proto, že vypadá tak uboze… Pokud Vetřelec v rámci série představoval čiré zlo, čím je nakonec v posledním filmu taková nelítostná, dokonalá hrdinka?

Ze soukromého života Ripleyová kvůli samým povinnostem k lidstvu ovšem nikdy nic neměla: z první vyřazovačky vyšla vítězně jen ona sama s mourovatým kocourem Jonesem a třetí film hned v úvodu cynicky zlikviduje náhradní rodinu, kterou získala ve dvojce v podobě sympatického vojáka Hickse a holčičky Newt. Ve Fincherově snímku je z Ripleyové, pološílená, osamělá ženská s tragickým osudem a čtvrtý film ji mění v superhrdinku v hi-tech stylu konce milénia.

Jenže Ripleyová, která si vyřeší všechny problémy a přestává se trýznit pochybnostmi, se stává pro další pokračování nepoužitelná. V zásadě optimistický a černohumorně hravý Vetřelec: Vzkříšení se tak vlastně jinými cestami dopracoval ke stejnému výsledku jako Vetřelec³: všechny možnosti už byly vyčerpány a příběh dospěl ke svému nevyhnutelnému, logickému konci.

Bude nový Vetřelec?

Kolem Vetřelce se po snímku Jedna-Pierrea Jeuneta na celé roky rozhostilo ticho. Většina diváků i samotní producenti ho považovali za uspokojivě uzavřenou kapitolu, na kterou není radno navazovat. Nepovedené snímky Vetřelec vs. Predátor a Vetřelci vs. Predátor 2 uvedly znechucené fanoušky do varu. Sny o kříšení vetřelčí legendy jim nejnověji znechutil i nepovedený prequel Terminátora nazvaný Terminator Salvation, jehož americká premiéra – možná nikoli náhodou – připadla na květen 2009, kdy uplynulo třicet let od premiéry prvního Vetřelce. Čas od času ovšem probleskly zprávy o možném dalším vetřelčím filmu. Nejschůdněji působily možnosti remaku prvního snímku nebo představa prequelu. Každopádně začalo být zřejmé, že se obejde bez Sigourney Weaverové. Navenek sebevražedný nápad zbavit se klíčové herecké akvizice celé série zaštítilo nedávno oznámení, že nad novým projektem hodlá bdít spolehlivý a přitom nevídaně tvůrčí Ridley Scott. Z původního nápadu, že scénář napíše James Cameron, nakonec sešlo: autorem verze, o které se uvažuje, je debutující, ale slibný Jon Spaihts.

Scott se chce být producentem a patrně i režisérem nového Vetřelce. V uplynulých třiceti letech dokázal, že nedokáže natočit nezajímavý film, vždycky ovšem prohlašoval, že ho nelákají návraty k vlastním dílům ani pokračování snímků jiných tvůrců. Jakmile tvůrce, který 30. listopadu oslavil dvaasedmdesátiny, dokončí historické dobrodružství Robin Hood s Russellem Crowem v titulní roli, zakousne se prý hned do vetřelčího projektu. Premiéra je ohlášená na rok 2011 – už se těšíte?

(Tento text byl nedávno napsán - jak jinak - na objednávku redakce časopisu ForMen, i když Scottův Vetřelec slavil třicetiny už v květnu. Na nic nového jsem samozřejmě nepřišla, to ani nebylo cílem tohoto článku, shrnujícího známá fakta. Ale možná se sluší tuhle legendu připomenout a začít se těšit na nový Scottův díl. Pokud opravdu bude.)