Znovu viděné: Muž z Acapulca

V úterý to na ČT rozjeli v rámci retrospektivy Jeana-Paula Belmonda v podobě Muže z Acapulca. Nejenže nám doma zkrátil čekání na očekávaný rozhovor s prezidentem Klausem na Nově, ale poskytl mi i drobné téma k přemýšlení. Nemám tím na mysli zrovna skutečnost, že hlavní hrdina, spisovatel brakových románů kouzelnického jména François Merlin, vyniká při dohánění unikající uzávěrky nové knihy takovým pracovním nasazením, které mu mohu jen závidět. Nabídla se mi konfrontace dětské vzpomínky se současností, která dost bolí.

Pokud si totiž vzpomínám, byla tahle komedie/parodie Philippa de Brocy z roku 1973 možná prvním nepřístupným filmem, který jsem viděla (a protože jsem si coby vzorné dítě ještě netroufala dělat odvážné věci sama, viděla jsem ho v kině s maminkou a tatínkem a tak mimoděk potvrdila v českých poměrech tradiční americkou přístupnost "v doprovodu rodičů"). Pamatuji si, že jsem se bavila a byla trochu zaražená, protože bondovky, které paroduje příběh superagenta Boba Saint-Claira, jejž Merlin píše, jsem znala jen z otcova vyprávění (ale i tak jsem na tom byla asi líp něž většina českých diváků).


Muž z Acapulca byl jednou z řady parodií, které dovolovaly divákovi v cenzurované české distribuci kontakt se subžánry a žánry zpoza "železné opony", které do českých kin nesměly vstoupit (a které tak domácí divák většinou skutečně neznal - a stěží se tedy mohl nějak bavit na jejich úkor). Součástí této bizarní situace, která by si zasloužila zdokumentovat podrobněji, byla skutečnost, že takových parodií se dopouštěli i domácí tvůrci (kteří tyhle zapovězené filmy samozřejmě většinou znali, neboť do Čech přicházely nabídkové kopie umožňující před zamítnutím příslušnou komisí alespoň několik projekcí pro "vyvolené", případně tajné pořízení kopie ve filmotéce, která byla provedena doslova načerno - totiž černobíle ).

Pokud byla parodie láskyplná, podstata kupodivu zůstala zachována: kupříkladu s westernem jsem se tak seznamovala prostřednictvím Limonádového Joea, do tajů comicsu jsem nepronikala jen díky kresleným Rychlým šípům, ale i díky komedii Kdo chce zabít Jessii, zatímco žánr melodramatu mi přiblížila Pytlákova schovanka. Muž z Acapulca pak na mne zafungoval jistě líp než Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky, ve kterém se Václav Vorlíček až příliš vzdálil originálu....  

Film, jemuž Ústřední půjčovna filmů dala nesmyslný název odkazující ke starším a vážněji míněných Brocovým kouskům s Belmondem - Muži z Ria (1964) a Muži z Hongkongu (1965) -, mi v dětství připadal vtipný, během nového zhlédnutí jsem však trnula smutkem nad promarněnou příležitostí. Nápad o uťápnutém, poněkud omšelém a osamělém spisovateli žijícím v románech "skutečný" hrdinský život a totéž nabízejícím svých čtenářům, přičemž vpád reality v podobě krásné sousedky Christine (Jacqueline Bissetová) beznadějně zdevastuje snový svět, v němž si bezproblémově vyřizoval účty se skutečností, mi totiž dnes přišel beznadějně rozbředlý. Merlin nežije celistvý, kontrastní život k životu Bobovu a často mu coby pouze komicky nablblá postava bere vítr z plachet. Oproti zcela nevěrohodnému Merlinovi je Bob naopak - navzdory nejrůznějším a velmi nevybíravým parodickým útokům - hrdinou z jednoho kusu. Už proto, že braková poetika snese hodně "přetržitých" nápadů, jimiž nesoustavný Broca vyprávění zatěžuje. Belomondo i Bissetová navíc vypadají v plavkách opravdu nádherně, což filmu dává mimoděčnou podobu dráždivé hry s opravdovostí, ze které nevyjde jako neskutečně přepjatý Bob a Ariana, ale Merlin.

Když jsem se na film dívala a lehce trpěla tou křiklavou nevyvážeností, připadalo mi, že tady někdo zkazil dobrý scénář - a říkala jsem si, že v tom příběhu je něco velmi veberovského (nemám paměť jak slon - takže skutečnost, že na scénáři se můj oblíbený Francis Veber skutečně podílel a nechal se škrtnout z titulků ve chvíli, když se vše začalo ubírat špatným směrem, jsem si dneska potvrdila až na blahoslavené imdb.com). Nevím, nevím - některé oblíbené filmy sítem uplynulého času prostě už neprolezou. Jsem tak dneska možná moudřejší, ale rozhodně ne šťastnější než kdysi.
  

P.S. Dobový dabing s Janem Třískou téměř neodolatelně přehrávajícím v rámci belmondovské ležérnosti nabízí mírné odchylky od originálu: kupříkladu Bobova superagentská společnice je po česku Ariana, zatímco v originále jde o Tatianu. Zvláštní je, že "ruské" jméno Bobova protivníka - Karpof - zůstalo.