Ztracené dívky: Alenka v říši divů (a Pevné pouto)

Od chvíle, kdy jsem lkala (zde) nad zaniklým světem ručních prací ve filmu a odhadovala, jak si s digitálními atrakcemi poradí Tim Burton v Alence v říši divů a Peter Jackson v Pevném poutu, uplynulo trochu času. Oba filmy jsem už viděla a zaslouží si jisté srovnání - nejen proto, že jde o dva zajímavé a (nejen mnou) oblíbené režiséry, kteří mají zkušenost s ruční animací a nyní natáčejí filmy s výrazným podílem digitální fantazie.

Tim Burton a scenáristka Linda Woolvertonová (která má podíl na kreslených disneyovkách - Kráska a zvíře, Lví král, Legenda o Mulan...) hrdinku knížek Lewise Carrolla nechali zestárnout: malé Alence je teď devatenáct a je teď vlastně starší než čtrnáctiletá protagonistka Jacksonova snímku, Susie Salmonová (jejíž věk určuje knižní předloha Alice Seboldové). Vizuálně a především pocitově ovšem není velký rozdíl mezi oběma hrdinkami, které se proti své vůli ocitnou v jiném světě (protagonistka Alenky v říši divů králičí dírou propadne do podzemní "říše divů", Susie z Pevného pouta coby neusmířená oběť vraždy uvízne cestou do "nebe" v jakémsi nábožensky blíže nespecifikovaném "přestupním" prostoru).

Obě herečky (dvacetiletou Miu Wasikowskou a šestnáctiletou Saorise Ronanovou) provází - kromě zjevného hereckého talentu - i křehký vjem z pobledlé, odvážné blondýnky s plachýma  a současně dychtivýma modrýma očima. U obou hrdinek jde vlastně o tentýž proces dozrávání (který můžeme dopřát stejně tak dospívající Američance z roku 1973 jako hrdince, která je v oblíbeném burtonovském pojetí viktoriánská - tedy lehce infantilní a současně  vystavená tvrdým nárokům dospělého světa). Tyto postavy by se měly změnit a dospět, aby se posunuly z daného prostoru dál - Susie do "nebe" a Alenka zpátky do svého původního světa. První by měla odejít do vyšších sfér usmířena, protože jí celou dobu jde o to, že si nestihla v životě ještě všechno užít a že nebyl ztrestán její vrah, nenápadný soused Harvey (toho hraje právem na Oscara nominovaný a neprávem opomenutý Stanley Tucci). Druhá, Alenka, by si měla ujasnit, kým v životě je, a přijít na to, jak to dát  razantně najevo svým bližním.

Jackson i Burton si v souladu s tím vizuálně pohrávají s přehozenými rolemi "velkého" a "malého" (což najdeme už v Carrollově předloze) - jde možná o metafory dětského a dospělého světa, mezi kterými se pohybují hrdinky i některé z postav (např. vražednický pan Harvey z Pevného pouta rád staví domečky pro panenky). 

Obě postavy jsou dětské a současně už žensky přitažlivé, dokonce na samotnou hranici toho, co z diváka dělá chlípného pedofilního prasáka. (A je tedy v pořádku, že milostná vzplanutí obou hrdinek se realizují zprostředkovaně  - Alenka navazuje nenápadně hluboký citový vztah s potrhlým Kloboučníkem, který je navzdory ulítlému chování i digitálnímu designu v podání Johnnyho Deppa opravdu sexy, zvlášť když recituje báseň o Žvahlavovi. Susie je dokonce prostřednictvím těla jiné dívky dopřáno sblížení s milovaným Rayem, s nímž se "v realitě" nedostala ani k první schůzce.) 

Obě ztracené dívky se ve svých "říších divů" setkávají s tím, co znají ze svého "normálního" světa, s nímž tak nepřestávají komunikovat ani v nejdigitálnějších situacích: Susie dostala  jako společnici pro hry i konverzaci dívku svého věku a pohybuje se v psychedelicky proměnlivém prostoru zbytnělé reality, kde je vše možné. Odtud co chvíli nahlíží do životů svých pozůstalých bližních (přičemž Peter Jackson si zde zjevně pohrává s pozicí filmového diváka bezmocně uvrtaného do sedadla v kině - což je nápad, který potěšitelně ozvláštňuje jeho jinak značně rozporuplný snímek...).

Právě ve stylizaci "říše divů" a jeho spojení s reálnou částí vyprávění je ovšem v Pevném poutu největší problém: Jackson situaci neustál neočekávaně začátečnickým způsobem (a jeho nový film tak připomíná třeba obdobně rozbité Gilliamovo Imaginárium dr. Parnasse). Dalo se předvídat, že civilní rovina není tomuto režisérovi bytostně vlastní - nesrovnatelně ústrojněji se však s koexistencí "normálního" a "snového" světa vypořádal před šestnácti lety v Nebeských stvořeních (kde šlo !jen" o kamerové efekty a klasické "ruční" vizuální efekty). "Normální" svět v Pevném poutu působí duchaprázdně, asi především vinou špatně obsazených a nepevně vedených herců - Marka Walberga a Rachel Weiszové v roli hrdinčiných rodičů (naopak Tucci a Ronanová zůstávají za všech okolností skvostní). Snová rovina je však až katastrofálně citově vyprázdněná: co bylo zřetelné už u Jacksonových hezkých, ale standardních digitálních krajinek v Pánovi prstenů, nabylo v Pevném poutu podoby nevídaného a výtvarně chaotického nevkusu. Zatímco Jacksonovy starší fantazijní kreace nepostrádaly osobitost, která se v Pánovi prstenů promítla alespoň do podob skřetů, jeho nové práce se jaksi zprůměrovaly na úroveň pomyslného "středoproudého" vkusu. Zásvětí Susie tak vypadá jako scéna z libovolného fantazijního filmu nebo jako většina "hezkých" pozadí na počítačových obrazovkách pubertálních dívek.

Vypadá to, že současná práce s CGI opřená o "realistické" modelace snového světa fatálně svádí slabší povahy k výtvarnému ultrakýči ve stylu Fontány. Tim Burton si s tímhle tlakem poradil nesrovnatelně lépe, i když také jeho Alence se vyčítá "ústupnost" z pozic dosavadní výlučné originality.

A teď už k Alence

Zásvětní prostor Susie je statický a čas v něm neplyne. Svět Burtonovy hrdinky je naopak plynutím času ozvláštněn: do "říše divů" (Wonderland) se Alenka dostala už jako malá holčička a zážitek potlačila do sféry obsedantních nočních můr, které ji pronásledují i na prahu dospělosti. Její další návštěva v říši, která se správně jmenuje Podzemní (Underland), je procesem až jakéhosi platónského rozpomínání prostřednictvím bytostí, které ji zabydlují. Bílého králíka, Kloboučníka, Houseňáka či Srdcovou královnu ovšem Alenka potkala už při své první návštěvě, tyto bytosti jsou ale - jak si posléze uvědomíme -odrazem NYNĚJŠÍ podoby jejího "normálního" světa.

Alenka si ovšem z minula skoro nic nepamatuje (nebo jsou její vzpomínky silně zkreslené, jako záměna podobně znějících názvů říše Wolderland a Underland). Podzemní říši i její obyvatele tak hrdinka spolu s divákem objevuje jaksi znovu. Všichni tady si na ni ale pamatují a vkládají do ní navíc naděje, že o dnu zvaném Nádherňajs zabije stvůru Žvahlava a svrhne tak despotickou  Červenou (Srdcovou) královnu, která se v říši ujala moci na úkor své sestry, Bílé královny.

Bílý králík, za kterým se hrdinka vydala na svou druhou cestu králičí dírou, byl dokonce vyslán, aby ji našel mezi ostatními Alenkami a přivedl. Její příchod  však provází zklamání: protože je jiná než kdysi, všichni dost urážlivě pochybují o její "správnosti"  (tento motiv souvisí zjevně se "správnou identitou", kterou musí hrdinka osvědčit podobně jako mytičtí rekové. Navíc je variací obdobného motivu v Carrollově předloze, kde ale o své identitě naopak pochybuje malá Alenka.)

Vše o Alenčině úkolu bylo psáno a dáno a současně se to teprve děje, přičemž "vyvolená" hrdinka se od toho více či méně odchyluje - takže spolu s bytostmi Podzemní říše trneme, jak všechno vlastně dopadne, a současně to velmi jasně tušíme. Což je docela dobrý odraz "skutečné" situace diváka takového "trochu jiného" mainstreamového filmu, který Alenka v říši divů je. (A rozhodně je zpracován nesrovnatelně naléhavěji než obdobný motiv v druhých Letopisech Narnie).

Film tak je (vedle pornografického grafického románu Ztracené dívky) patrně nejlepší variací na nápad s dospělou Alenkou. Nejspíš jde také o scenáristicky nejpromyšlenější Burtonův film, respektive o film, který je - na rozdíl od jiných režisérových děl - slušně promyšlený v oblasti logiky a zvlášť psychologie a zapojuje do hry vedle nejasných vzpomínek Alenky i divákovy vlastní vzpomínky na předlohu (pokud si mimochodem Carrollovu knížku přečtete znovu, budete se bavit ještě lépe).

Zde také asi koření nespokojenost řady recenzentů s filmem, kteří ho shledávají sice zábavným, ale příliš "očekávaným" a málo osobitě "burtonovským". Otázkou zůstává, co si představujeme pod pojmem "burtonovský" - pokud je to něco opravdu podivného a současně hluboce melancholického včetně převrácení některých morálních a estetických standardů, zdá se mi Alenka být stejně v pořádku jako Ed Wood  nebo Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street a působí na mne celistvěji než Karlík a továrna na čokoládu (kde to viditelněji než v Alence neladilo s požadavkem "nedotknutelného" mladistvého hrdiny). 


Rozhodně bych tak Alenku neřadila mezi režisérovy méně povedené, tedy méně osobité snímky, kterým v obecném povědomí kraluje Planeta opic (ta je - nikoli snad esteticky, ale z hlediska narušení burtonovských ryzích "morálně amorálních" jistot - skutečně rozháraná). 


Alenka je podivná, hluboce melancholická, kapku krutá a především burtonovsky tradičně skeptická k otázkám vítězství dobra nad zlem a "správných" společenských mechanismů dominujících nad těmi "nezdravými": obě válčící královny jsou zábavné, jsou však současně sestrami a v podání skvělých hereček Heleny Bonham Carterové a (nastojte) Anne Hathawayové zosobňují stejně tak temnou pitvornost Srdcové královny jako démonickou roztomilost její protivnice. Bílá královna je nejspíš horší stvůra než její sestra: ta je aspoň krutá a zlá, zatímco bílá vladařka se ohání nenásilnými metodami, jimiž si zásadně neposkvrňuje své bílé ručky. Burton ovšem nezastává anarchistický postoj (pro který se obvykle coby k příkladu uchyluji k Terrymu Gilliamovi): ten zastává leda tak pragmatický a unikavý kocour Šklíba, který se do mocenských konfliktů zásadně neplete, ale nakonec se přece jen musí postavit na něčí - tedy Alenčinu - stranu.        

Finále (nebojte, nebudu nic prozrazovat)

Finále Alenky je v souladu se dvěma navštívenými světy dvojí. Nemám nic proti tomu "snovému": do toho vplyne velká akční scéna vyprovokovaná nikoli jen touhou producentů demonstrovat možnosti CGI obvyklým "bitevním" způsobem, ale vedená i samotnou novou pozicí dospělejší a zjevně mýtické zestárlé Alenky.

Pokud jde o druhé, tedy "civilní" finále, souvisí s už zmíněnou nezvyklou logičností celého pojetí příběhu. Podotýkám, že mám ráda Burtonovy "instinktivní" fantazijní filmy typu Ospalé díry (kde se ohledně hrdinova "propadu" do jiného světa nic nevysvětluje a všechno navzdory tomu pěkně funguje). Nesnáším právě z tohoto pohledu vlastně jen jediný jeho film - Velkou rybu, která poskytuje trapně "realistické" vysvětlení fantazijních scén coby produktu hrdinova "pábení".

Finální konstatování "byla to jenom představa" nebo "šlo jenom o sen"  zabíjí sebesvobodnější fantazii, protože vysvětluje a ospravedlňuje její přítomnost, jako by šlo o něco nepatřičného. U Velké ryby šlo možná o úlitbu románové předloze Daniela Wallace (kterou jsem ale nečetla) - takže se dalo očekávat, že i Alenka bude kopírovat obdobně pojaté finále obou Carrollových knih. Konec, který si Wolvertonová vymysela, toto úskalí nemotorně obeplouvá: jeho "civilní" část totiž odkazuje k povrchní snaze řešit si svoje problémy tím, že se v rámci našeho normálního světa "někam přesunete". V Burtonových filmech jde ovšem o časté řešení, které samozřejmě nikomu nezaručuje, že se mu po přesunu "jinam" dobře povede: zůstává přece stále ještě  zajatcem vlastní mysli.

V závěru Alenky se ale především řeší - sice prostřednictvím motýla, ale možná až příliš názorně a rozumářsky - ta nejdůležitější otázka, jíž se vyprávění dotýká: otázka harmonizace "snového" a "civilního" světa. Tu Burton nezvládl jen po vizuální stránce, ale i ve vztahu ke své hrdince: jeho dospělá Alenka se nyní může svobodně rozhodovat o tom, ve kterém z nich obou světů chce kdy pobývat. Pomyslnou další návštěvu v Podzemní říši tedy bude realizovat pohodlněji než násilným "zřícením do díry": povedlo se jí totiž vyvážit svou mysl. V "civilní" existenci se tak  "zapomínáním" už neizoluje od temného "snového" světa a přijímá celistvou pošahanost své mysli.

Mezi tématicky souvisejícími filmy z poslední doby řešení z Burtonovy Alenky v říši divů považuji za dobré a mravné - alespoň když je srovnáváte s extrémismem Pevného pouta, jehož hrdinka musí zemřít, aby harmonizovala "civilní svět" */ nebo s radikálním odsouzením reality v Cameronově Avatarovi. 

*/ Což je mimochodem v souladu s "vykupitelskými" řešeními některých jiných Jacksonových filmů

P.S. Možná mne paměť neklame, ale Alenka je možná prvním Burtonovým filmem, který se obejde bez postavy "zlého autoritativního otce". Tady figuruje naopak laskavý otec Alenčin. Zlý otec se možná odsouvá stranou v podobě netvora Žvahlava, kterého lze hravě vyřídit, pokud si v hlavě utřídíte seznam funkčních nesmyslů. Vím, že se takhle dostávám možná už moc daleko do oblasti interpretací, pro důkaz jsem si zašla k faktu, že Žvahlava "mluví" představitel jednoho z nejzřetelnějších "zlých otců" burtonovského světa - zubaře z Karlíka: Christopher Lee.


Alice in Wonderland
USA 2010, 108 min,, titulky nebo dabing (3D verze)
Režie: Tim Burton
Scénář: Linda Wolvertonová (podle knížek Lewise Carrolla)  
Kamera: Dariusz Wolski
Hudba: Danny Elfman
Hrají: Mia Wasikowská (Alenka Kingsleighová), Johnny Depp (Klouboučník), Helena Bonham Carterová (Srdcová královna), Anne Hathawayová (Bílá královna), Tom Piggot-Smith (lord Ascot), Leo Bill (Hamish), Lindsay Duncanová (matka), Crispin Glover (Stayne), Christopher Lee (Žvahlav - hlas), Alan Rickman (Houseňák - hlas), Stephen Fry (Šklíba - hlas), Michael Sheen (Bílý králík - hlas)
Premiéra: 4.3. 2010


The Lovely Bones

USA / Velká Británie / Nový Zéland 2009, 135 min., titulky
Režie: Peter Jackson

Scénář: Fran Walshová, Philippa Boyensová, Peter Jackson (podle románu Alice Sieboldové)
Kamera: Andrew Lesnie
Hudba: Brian Eno
Hrají: Saoriese Ronanová (Susie Salmonová), Mark Wahlberg (otec), Rachel Weiszová (matka), Stanley Tucci (Harvey), Susan Sarandonová (babička), Rose McIverová (Lindsey), Reece Ritchie (Ray)
Premiéra: 18. 4. 2010