Poznámka k Nicole Kidmanové

Včera jsem se v rámci přípravy na portrét Nicole Kidmanové do chystané knihy dívala na Moulin Rouge a došlo mi pár zajímavých detailů. Kidmanová (jejíž portrét jsem psala do Cinemy - 7/2000 - ještě předtím, než se odpojila od manžela Toma Cruise a postavila se dokonale na vlastní nohy) je v muzikálu Baze Luhrmanna ztělesněním hvězdného ženství. I když její vytoužený projekt The Danish Girl se odložil na rok 2012, přestává mi vrtat mi hlavou, proč o něj tak usiluje: postava  prvního známého přeoperovaného transsexuála v historii, Dána Einara Wegenera, který na počátku 30. let zemřel už jako Lili Elbeová, je totiž možná pro takovou herečku další šílenou výzvou, které nedokáže odolat. Přestože  totiž vzbuzuje dojem, že ji k úspěchu vede chladný kalkul, své role si podle všeho vybírá instinktivně. Tvrdí, že takové její projekty se většinou povedou, na rozdíl od těch, které nenaplnily očekávání, i když jí je někdo doporučoval jako zaručené hity.

Kidmanová - ve smyslu naplnění funkce filmové hvězdy, která by měla oslovovat muže i ženy - dokáže vzbuzovat až androgynní dojem. I ve nejženštějších rolích dominuje díky své vytáhlé, štíhlé, „chlapecké“ postavě (na kterou si dokáže občas postěžovat a snít – těžko říct, jestli vážně nebo s ironií – o tradičním ženském vzhledu ve stylu Jennifer Lopezové). Není tím typem herečky, který by prostřednictvím svých rolí vzbuzoval láskyplné, ochranitelské city: nemůžete se s ní identifikovat jako s tradiční „dívkou odvedle“. Tu mohla ztělesňovat nanejvýš ve svých začátcích v Austrálii, zatímco dnes publikum nutí spíš k tomu, aby k ní vzhlíželo jako k hvězdě se starosvětským kreditem nevyzpytatelné „dámy“ klasického, spíš evropského než amerického druhu.

Kidmanová si nicméně dokáže pohrávat s ženskou vábivostí své „dominantní“ image:  výmluvná je v tomto směru kratičká etuda na téma tří různých poloh svůdné ženskosti, kterou předevede její kurtizána Satine svému šéfovi v Moulin Rouge: může být stejně tak „křehkou květinkou“, ženou „veselou a ráznou“ i „žhavou svůdnicí“. Nejvíc ovšem Kidmanovou jako herečku lákají přechodové stavy a mezery mezi těmito krajními sterotypy – situace, které diváka slastně znejisťují a jí dovolují ukázat charaktery jejích ženských postavy v pohybu, ve chvílích, kdy se prostřednictvím svého jednání mění v divákových očích z konformních a přizpůsobivých přikyvovaček v pochybovačné, chybující, ale nezávislé osobnosti.

Kidmanová na jedné straně uvádí do pohybu image dámy a zbavuje ho nedotknutelnosti, na druhé straně však objevuje sklon k podvratnosti a vzpouře u postav pokorně oddaných konvencím. Spíš než hrdinky typu zjemnělé Jižanky Ady Monroeové v Návratu z Cold Mountain, paní Coulterové ve fantasy Zlatý kompas či lady Sarah Ashleyové v Austrálii se jako nebezpečné pravidelně ukazují být její navenek obyčejné, konvenční, dokonce ušlápnuté ženy (jako ruská manželka, kterou si neopatrně pořídí bankovní úředníček v Nevěstě přes internet). Netýkavé „dámy“ nakonec vždycky podlehnou triviliazaci a sklánějí se před osvobozujícím citem – láskou (erbovním příkladem zůstává právě „materiální dívka“, zamilovaná kurtizána Satine v muzikálu Moulin Rouge).

Typ, který Kidmanová vytváří, nebývá nikdy kamarádsky familiární: s publikem se nesbližuje tím, že by v něm povzbuzovala dojem podobnosti se svými hrdinkami a hrála na tradiční  strunu "obyčejnosti". S jejími postvami se ztotožňujeme, protože často nejdřív působí cize, odtažitě a někdy i nebezpečně, a posléze si nás získávají na svou stranu tím, jak opravdově a velkolepě trpí a bojují za to, co považujeme za „dobré“ a „správné“ - a co beze zbytku shrnuje slogan Moulin Rouge: za lásku, krásu, pravdu a svobodu.