Lvi a Oscaři

Tenhle komentář měl být třeskutě aktuální a vyjít hned v pondělí ráno, ale opustil mne zákeřně modem a zůstala jsem na venkově plná mouder, leč bez možnosti předat je do virtuálního prostoru vašich společných myslí.
Takže alespoň se zpožděním, ve chvíli, kdy už vše bylo řečeno jinde:

Tak se to pěkně sešlo a ve dvou dnech bylo vymalováno, co se týče českých i amerických nejprestižnějších filmových cen: Českého lva a Oscarů. Srovnávat obě předávací show nemá smysl. Ta domácí se letos příliš nepovedla a chudobou elegance, energie a vtipu jakoby kopírovala čas hospodářské krize (soudím tak ale pouze jako řadový televizní divák, protože Vachlerovi lidé mne do Lucerny nezvou od doby, kdy jsem přestala být zaměstnaná v Cinemě - trochu bizarní je, že před tím, než jsem do redakce nastoupila, mi statut filmové kritičky na volné noze k pozvání stačil. Patrně to s mou hodnotou jde fakt s kopce.).

Vítězství Protektora mne samozřejmě těší (o filmu jsem psala tady nebo tady), ale zlobí mne - jako asi každého - stádnost členů Akademie, kteří se shlukli v horlivém nadšení kolem Protektora, Kawasakiho růže a 3 sezón v pekle a nepochopitelně ignorovali řadu dalších, velmi slušných titulů z domácí produkce. (Jsou Muži v říji a Dvojka opravdu tak bezvýznamné filmy, že se o ně nikdo neotřel ani slovem - a je Normal opravdu o tolik horší než Mašínův neméně efektně duchaprázdný opus?) 

Letošní podoba Českého lva mému oku prostého televizního diváka naznačila, že pořadatelé - snad v touze uspokojit lid a sponzory - upřednostnila nevtipnou televizní show s celebritami (v níž proslavený vachlerovský humor působil až jaksi neprofesionálně) na úkor akce, která by bavila a současně informovala o tom, co je jejím nebytostnějším tématem: totiž o nominovaných tvůrcích a filmech. Čas vyzískaný díky až jakémusi neslušnému přerušování a peskování vítězů, kteří většinou nemohli se Lvem v ruce ani pořádně poděkovat svým spolupracovníkům a maminkám, byl marnotratně využit k dalšímu stereotypnímu pošťuchování moderátorů a předvedení dalších předtočených scének, ve kterých vystupovali zase jen oni... Jakoby vůbec nešlo o ty vítěze, navázání kontaktu s nimi a nějakou tu drobnou otázku - působilo to na mne tak, jakoby se moderátoři snažili je jen protáhnout jevištěm a postarat se, aby co nejdřív zase vymázli, protože překáželi pomyslné plynulosti dané show. No vlastně - koho zajímá Marek Najbrt, vždyť on to není žádný libový fešák a většina lidí ho teď v televizi zaznamenala poprvé v životě - a formaci Midi Lidi (ke Lvovi blahopřeju!) z titulní strany Blesku taky nikdo nezná, že? Tak proč se s nimi mazat.       



Oscarová show naopak přitahovala už rozšířenými nominacemi na "hlavní" cenu v podobě desítky "nejlepších filmů", takže našinec si nemusel hrýzti palce v obavě, že bude jeho jediný miláček opomenut, neboť by zlatého chlapíka ze srdce přál jak producentům Hanebných panchartů, tak Lítám v tom, Smrt čeká všude, Vzhůru do oblak i Distriktu 9 (a dopřál by ho i opusu  A Serious Man, přestože nový film bratrů Coenových ještě neviděl). Asi nejen pro mne šlo letos v Oscarech spíš o souboj mezi Avatarem coby halasně obdivovaným věrozvěstem možností nové technologie a filmy, které si mne - každý svým způsobem - získaly klasickou, "nedigitální" režií. Ke snímkům Tarantina, Reitmana a Bigelowové možná navenek nekorektně počítám i novou, digitálně animovanou pixarovku Vzhůru do oblak - oni i totiž právě Pixarští už nějakou dobu a zcela samozřejmě dokazují, že nové technologie by měly sloužit vyprávění a nějakému sdělení, pročež jejich báječné filmy nestárnou: vsaďte se, že pokud Avatara obdivujete coby technickou exhibici, bude se vám za takových patnáct líbit výrazně méně než dneska třeba Toy Story - Příběh hraček (1995)... A nebo to bude naopak? Co když za nějakou dobu z  modráků vyvane přídech senzačnosti a teprve s odstupem a při srovnání s dalšími podobnými filmy (které nepochybně začnou vznikat) dokážeme s gustem ocenit, jak osobitě si James Cameron při jejich rozhýbávání počínal? Řekneme si to za patnáct let nebo i dřív, pokud se nashromáždí srovnávací materiál.  

No, každopádně to nakonec vyhrála Kathryn Bigelowová jako režisérka a současně její Smrt čeká všude jako nejlepší film (recenzovala jsem ho tady a o některých kontextech jsem psala zde) - takže klasický film je ještě na nějakou dobu zachráněn :-). Doufám, že mu Oscar zvedne tržby a přestane být "dílem, který ze všech oscarových snímků v historii vydělalo nejméně". Mám taky radost, že tradičně chlapská režisérská cena připadla ženě, i když Smrt nemůžeme - naštěstí - vůbec považovat za "ženskou" práci (a jsem docela zvědavá, jestli se o to nějaký genderový badatel pokusí). Je to prostě dobrý film a jeho autorkou je navíc krásná a chytrá ženská. Posadit ji v hledišti před Jamese Camerona byl určitě strategický tah, ale dělat v oscarové show souboj bývalých manželů je dost provoplánové (ono to manželství trvalo jen krátce - v letech 1989-1991 a z pěti Cameronových dosavadních svazků bylo mimochodem nejkratší).    

Co se týče oscarové show, Alec Baldwin a Steve Martin coby bojující moderátorské duo neselhali (snad to Polívka s Liškou viděli) - a doufám, že zážitek z Martina byl potěšením i pro ty čtenáře tohoto blogu, kteří mu onehdy v rámci ankety o romantické komedii Nějak se to komplikuje (kde se o přízeň hrdinky Meryl Streepové ucházel právě s Baldwinem) odepřeli jakoukoli zajímavost. Mým favoritem se ale stejně stal Ben Stiller, který vyhlásil Oscara za nejlepší maskérské efekty coby velmi přesvědčivý cameronovský modrák (včetně interaktivního ocasu). Už jsem těch krásných lidí v dokonalých ohozech  měla zrovna tak dost, když přicupital na jeviště a začal prskat svůj text v čisté pandorštině... Jako většina emocionálních přechodů v oscarové show mi to dokonale sedlo.  


Když jsme u emocí, dovolte na závěr jedno trapné přiznání: v defilé celebrit, které v uplynulém roce opustily tento svět, mne šokovalo jméno Erica Rohmera. Vůbec jsem netušila, že autor mého oblíbeného Zeleného paprsku zemřel....