Hnusné politizování ve filmu: Irák/Vietnam?

Dovolte mi poznámku k tématu, které se zase vetřelo do kin prostřednictvím (vynikajícího) dramatu Kathryn Bigelowové Smrt čeká všude (i když i z mojí recenze je zřejmé, že se hodí chápat ho v obecnějších souvislostech a nikoli jen jako "další film o Iráku"). Bude asi jednou zajímavé srovnat dvě tématické oblasti v hollywoodské kinematografii - filmy "o Vietnamu" a filmy "o Iráku". Stěží se o něco vážně můžeme pokoušet dřív, než od americké intervence v Iráku uplyne delší čas a možná se nějak "viditelně" uzavře (o tom, že nepůjde o stejný model jako ve Vietnamu a tedy o další národní trauma přenášející se na nové generace, asi už naštěstí není pochyb).
Teprve za čas budeme moct  zřejmě vykreslit zřetelnější případnou paralelu či mimoběžnost mezi "iráckými" a "vietnamskými" filmy (ty se do americké kinematografie začaly prosazovat viditelněji na sklonku 60. let a natáčejí se prakticky dodnes - naposled jsme k ní přičetli i celou jednu dějovou linii ze Strážců a parodii Tropická bouře - první film líčí paralelní dějinnou situaci, kdy USA ve Vietnamu vyhrály, druhý vypráví o tom, kterak se v Hollywoodu o tomtéž natáčí válečný velkofilm).

Dnes je zřejmé především to, že ve filmu začali usilovat o poněkud násilnou paralelu mezi reflexemi obou amerických vojenských intervencí demokraticky orientovaní filmaři, kteří byli vyladění antibushovsky a vnímali Irák jako křiklavou a odsouzeníhodnou, letitou chybu zahraniční politiky bývalého prezidenta. Postoj, v krajních případech definovatelný až jako levičácký, byl v Hollywoodu donedávna okázale demonstrovanou módou, proti níž bylo prakticky nemožné postavit opačný pohled (což navzdory svým názorům neudělali třeba ani Peter Berg v Království či Ridley Scott v Labyrintu lží). 


I legendární "provietnamské" Zelené barety Johna Waynea ovšem patří k ojedinělým "provládním" projektům Hollywoodu a spolu se sérií o Rambovi je stále ještě zvykem je kritizovat. Všimněte si, jak hnusně vám zní přídomek "militantní" a jak "správně" a "dobře" v mimoděk korektně vyladěném oušku rezonují navenek tak obecně znějící pojmy jako "protiválečný", "humanistický", případně i "nezaujatý" - příslušné filmy si k nim laskavě přiřaďte už sami. 


Nezvykle silná byla mimochodem i podpora, které se "antibushovským" náladám Hollywoodu dostalo z filmové Evropy, především z Francie - což ostatně kopíruje letité levicové politizování celé filmové scény, kterou kdysi tak dobře vyjádřil až "mooreovsky" jednostranný kolektivní dokument francouzských filmařských intelektuálů Daleko od Vietnamu. 

Hlavní rozdíl mezi současností a situací v americkém filmu v 60. a 70. letech (na jejichž konci se teprve odvážily objevit v kinech filmy přímo a jednoznačně odkazující k Vietnamu - Ciminův Lovec jelenů nebo Coppolova Apokalypsa) je nicméně zřejmý už dnes. Stál by za zamyšlení někoho, kdo tomu (na rozdíl ode mne) skutečně rozumí: i mému necvičenému oku se ovšem zdá, že Hollywood byl ve své době v souvislosti s Vietnamem nezměrně loajálnější ke své vládě, na čemž nic nezměnily třeba ani pozdější "vietnamské" opusy Olivera Stonea. Ve vztahu k Iráku jsme nepochybně byli svědky první skutečně masivní a nezpochybnitelné revolty americké továrny na sny proti vládní linii bývalého prezidenta. A jsem opravdu strašně zvědavá, jakým způsobem (pokud vůbec) se střetne proobamovský pohled celé téhle antibushovské frakce se skutečností, že Barack Obama se z Iráku nevytrácí tak rychle a jednoznačně, jak očekávala.       


Filmová válka v Iráku (tady je odkaz k textu na Wikipedii, který mimochodem zastává "odsuzující", antibushovské stanovisko, včetně manipulativních zviditelnění některých faktů na úkor jiných) samozřejmě zahrnuje mnohem víc titulů, než kolik najdete na tomto seznamu (kde chybějí snímky, které se k ní vyjadřují jen zprostředkovaně - např. Avatar - a u něj si k hezky znějícím a doleva zpolitizovaným slůvkům terorizujícím vaše city připište i přelíbezné "ekologický"). 

P. S. Co se týče příslušné tématické ankety, o politiku ve filmu se nezajímá 27% hlasujících čtenářů tohoto blogu a 36% naopak zájem projevuje, neboť jde zvláště v případě Iráku o žhavé téma. Osmnáct procent na film Kathryn Bigelowové půjde kvůli Oscarům (správný a logický postup čtenářů filmového blogu, co chodí do kina) a 4% filmy o Iráku přestaly bavit a tudíž se do kina patrně nevypraví (v případě filmu Smrt čeká všude jejich škoda). Devět procent hlasujících se o politické filmy začne zajímat, až někdo natočí krvavou vyvražďovačku z české politické scény (hm - kdo se bude skrývat za maskou zlověstného sériového vraha - Radek John?).

A konečně 13% hlasujících se připojilo k postesku, že Prokopová zase začíná s politikou. Inu, já si nezačala.
Ta finální scéna z Haggisova antibushovského opusu V údolí Elah, v níž postava Tommyho Lee Jonese demonstrativně svěšuje americkou vlaku, by mi byla v ideálním nepolitickém světě stejně protivná jako finále Zelených baretů, v němž divák sleduje "svítání na Západě". Každé politizování ve filmu je v zásadě hnusné - ale svět už je  takový a vyžaduje, abyste zaujali postoj na všech frontách své existence. Včetně filmové zábavy. Přičemž, milých sedmadvacet procent hlasujících, okázale nezaujímat postoj je také postoj.