Znovu viděný: Hugh Grant v "muzikálu bez muzikálu" Hudbu složil, slova napsal

Sobotní večer s virózou a tři roky starou romantickou komedií Hudbu složil, slova napsal nakonec nebyl tak strašný, i když o nakažlivosti prvního a bezpečné aseptičnosti druhého nešlo pochybovat. Režisér Marc Lawrence totiž není pěvcem s vysloveně pokleslým vkusem, ale pouze režisérem bez vlastností, který jde na ruku Hughu Grantovi (ročník 1960) v jeho snaze udržet se na plátně naživu coby představitel romantických komedií (Láska s výstrahou - 2002 - se Sandrou Bullockovou, Hudbu složil, slova napsal - 20007 - s Drew Barrymoreovou, Morganovi - 2009 - se Sarah Jessicou Parkerovou). Ze zpětného pohledu se mi kombinace s o patnáct let mladší Barrymoreovou zdá nejsnesitelnější z Grantových partnerství z poslední doby, především proto, že vnáší do jeho umělohmotného světa cosi jako snahu o přirozenost. V roli Sophie Fisherové, která přišla do bytu upadlé pophvězdy 80. let Alexe Fletchera jen zatím květiny a zůstala tam jako jediná možná hybatelka hrdinova comebacku, totiž přebírá polohu, která Granta v druhé polovině 90. let změnila v intenzivně vnímanou romantickou ikonu: roztomilou rozpačitost, zmatenost a nemotornost.  

U Sophie v Lawrenceově filmu tak ještě funguje to, co je vlastně spíš ženské než mužské, u Granta to tak dobře působilo kdysi  ve Čtyřech svatbách a jednom pohřbu - a co se rychle měnilo v karikaturu (korunovanou v "nadromantické" komedii Láska nebeská rolí zamilovaného ministerského předsedy). Grant v módním naježeném účesu dnes překlopil svého pomilováníhodného nekňubu  v přidrzlého náfuku, který je ovšem ve vztazích ve skutečnosti stejně nemotorný jako jeho předchůdce. (Mimochodem se pozapomíná, že v roce 1995, kdy si zahrál zmatence non plus ultra v Rozumu a citu, vytvořil i jeho pozoruhodnou antitezi v Neobvyklém dobrodružství Mikea Newella.)   



Zajímavost filmu Hudbu složil, slova napsal spočívá - vedle Grantova ucházejícího výkonu, jeho snesitelného partnerství s Barrymoreovou a autorovy podivuhodné necitelnosti k otázce pokojových rostlin - i v tom, že jde vlastně o "muzikál bez muzikálu". Situace skládání písně totiž patří mezi základní výzbroj klasických muzikálů, odehrávajících se velmi často v prostředí showbyznysu (k těm patří - namátkou - např. Velikonoční přehlídka, Písně z Braadwaye Královská svatba či Přidej se k nám s Fredem Astairem nebo Zpívání v dešti s Genem Kellym). Alex jako skladatel a Sophie jako textařka mají jen pár dní na to, aby složili píseň, kterou si objednala současná popová hvězdička Cora Cormanová (Haley Bennetová). Pokud se jim povede složit něco, co by se líbilo jí i jim (což se zpočátku jeví jako nemožné), uvedla by Alexe znovu na scénu v rámci svého vystoupení, což by znamenalo jeho nepochybný comeback. 



Prohlubující se vztah Alexe a Sophie, kteří jsou si na počátku vyprávění samozřejmě dost protivní,  neprovází jen paralelní vznik milostné písně (což je obvyklý muzikálový proces), ale i jiný proces příznačný pro muzikálovou sféru: harmonizování různých, navenek protikladných názorů na její podobu. Alex nejdřív působí jako produkt popové kultury, kterou už  vyznávají jen vdané fanynky v přechodu, Sophie jako nepraktická intelektuálka a Cora jako mladičká idiotka spojující ve svých písních pro pre-teenagerovské publikum nesmyslně erotiku a buddhismus. Zatímco Alexův svět je ve filmu docela propracovaný, Sophiin a zvláště Cořin zůstává naneštěstí pouze parodicky naznačen. Všechny tři postavy se ovšem nakonec nějakým zázrakem "zharmonizují". 

Pokud mluvíme o harmonizaci, jde tady ovšem spíš o unifikaci trojice roztomile švihlých postav prostřednictvím vzniklé písně "Way Back into Love" (jejíž text by mimochodem slušel spíš příběhu ve stylu "remarriage" než vyprávění o zrození nového vztahu). A pokud mluvím o zázraku, bývaly podobné pravidelně možné právě v navenek beztížném světě klasického muzikálu - a to právě prostřednictvím "smíření" různých hudebních stylů (tuto kapitolu ovšem uzavřel v roce 1977 Martin Scorsese "psychologickým muzikálem" New York, New York, který ukazuje, že smíření různých hudebních světů je "ve skutečnosti" stejně nemožné jako porozumění mužů a žen)... 

Film Hudbu složil, slova napsal se tak představuje jako jakýsi "muzikál bez muzikálu", respektive jako film, který v rámci jiného žánru využívá některé klasické muzikálové postupy. Možná nejvýraznější je to právě v závěrečné scéně spojující symbolicky jeviště s hledištěm a zákulisím a oslavující samotnou existenci show. Tou logicky končívala většina muzikálů odehrávajících se ve světě showbyznysu. Zde na jevišti titulní píseň jako milostný duet zpívají "změněná" Cora a "změněný" Alex, který si v pauze odskakuje do zákulisí za "změněnou" Sophií. Podle žánrové logiky by hrdina ovšem neměl zpívat s Corou - ta je pouze zástupnou postavou pro jeho "návrat do života/na pódium". Polibek ústřední dvojice tedy alespoň promítá kameraman Cořiny show na plátno nad pódiem. (Dodnes nepřekonané řešení poněkud hlouběji zkoumaného pracovně-vztahového trojúhelníku najdete ve Zpívání v dešti: zde se nejprve odlišuje "pravost" hrdinovy lásky v profesionální sféře odhalením, že v zákulisí zpívala za neschopnou kolegyni, načež je přizvána na pódium už jako hvězda a stvrzuje svou milostnou sounáležitost s hrdinou duetem.) (Mimochodem je pěkné si v téhle souvislosti vzpomenout i na velkolepé řešení stejné situace v podání Baze Luhrmanna v Moulin Rouge - ten se mimochodem indických motivů jen tak nevzdal :-)). . 


Marc Lawrence tedy - ale spíš jako scenárista než jako režisér - není zase takový nudný patron, jak by se zdálo. Má povědomí o klasických žánrech a nebojí se s nimi pracovat. Jeho verze smíření tří různých světů, které se sejdou v jedné banální písničce za asistence Cořiných vřeštících předpubertálních fanynek, je sice  pitvorná a neelegantní, ale vzhledem k současné věkové úrovni filmového publika vlastně dost realistická.