Mám na mysli takový konec, jaký si spojujeme s finále ve filmu: ukončení čehosi, co jistou dobu trvalo a co bude, jak předpokládáme, pokračovat naznačeným směrem i nadále - i když už bez naší, divácké účasti. Kupříkladu ve finále romantické komedie se obejme milující pár, který si konečně všechno vyjasnil: na okolních záhonech jásají letní barvy a kolem skotačí šťastný pes (Láska přes internet) - což jsou pro diváka zřetelné signály, že hrdinové budou nadále sdílet společný prostor a budou spolu žít šťastně až do smrti. Ta ale zřejmě nikdy nenastane, protože to v tom finále obsažena není - stejně jako stárnutí a pravděpodobnému konečnému odloučení, kterému je vystaven každý "skutečný" lidský pár (tak, jak to líčí úžasně odvážná sekvence v první části animované pixarovky Vzhůru do oblak).
Konec každého filmu je čímsi jako ryzím potvrzením nesmrtelnosti, a to i v případě, že hrdina zahyne: v drtivé většině případů je totiž záznam okamžiku jeho smrti emocionálním vrcholem a většinou i logickým vyústěním celého vyprávění. Tuto skutečnost v některých případech ještě zdůrazňuje zastavení obrazu těsně před osudovým skonem, příznačně nazvané "mrtvolka": vzpomeňte si na konec Butche Cassidyho a Sundance Kida (ve kterém hrdinové běžící vědomě vstříc smrti - puškám protivníků - utkví v pohybu a čase s pistolemi v rukou) nebo Thelmy a Louise (omšelý Louisin Thunderbird se "zastaví" uprostřed pádu do mateřské náruče Velkého kaňonu). Podobně jako u příběhů o lásce, i tady se jedná o druh "objetí", do kterého je metaforicky zahrnutý i divák: kamera s ním zjevně počítá jako s přímým účastníkem dění a je přitom roven postavám a spočívá na něm stejně velká nebo dokonce ještě větší emocionální a morální zodpovědnost než na hrdinech.
"Externí" kompozice finále, počítající s existencí hrdinova okolí, může být mnohotvárnější, i když je opakem intimity objetí: buď je hrdina vřazený zpátky do "sociálního" celku (časté finále akčních filmů - protagonista obvykle osaměle vsedě odpočívá, kolem se hemží policisté, sanitky a přihlížející dav). Velmi často se vmísí do pouličního davu a splyne s ním (výbornou variaci najdete v jinak dost akademické Jarmuschově Hranici ovládání, kde se protagonista také z výlučně elegantních šatů převléká do "normálního" oděvu).
Hlavní postava může být také vřazena do celku "vyššího řádu" (kamera se odpoutává od dění "na zemi", kde zanechává protagonistu, a nabízí tak jinou verzi perspektivy "božího oka" - viz finále Bessonova Leona, ve kterém malá hrdinka v podání Natalie Portmanové symbolicky zasazuje do hlíny protagonistovu milovanou rostlinu - jediný majetek jejího zemřelého, vykořeněného mentora tak konečně domovsky zakoření).
Porušování konvencí takových standardních hollywoodských konců má v oblibě třeba Ridley Scott (jistě nejpříznačnější pro jeho myšlení je srovnání původního finále Blade Runnera s jednorožcem signalizujícím skutečnost, že hrdina je replikant - načež následuje zlověstně pregnantní zaklapnutí dveří výtahu za patami odcházejícího páru, s koncem, který režisérovi vnutili producenti. Zlověstnosti idylickému "létacímu" finále s milenci a plynoucí líbeznou krajinkou dodává jen tvrzení, že jsou tu k vidění nepoužité záběry z Kubrickova hororu Osvícení). */
Vím, že moje záliba v různých řešení filmových finále je zřejmá z toho, kolikrát jsem už o tomto tématu psala. A že se tahle moje obsese rozchází s obecným nelibostním trendem vůči "spoilerům". Podle dosavadních výsledků probíhající ankety se ale v téhle chvíli zdá, že většina čtenářů bude souhlasit s tím, abych psala o konci Scorseseho Prokletého ostrova: čeká vás tedy myslím v téhle souvislosti také malá procházka velmi různorodými a nekonvenčními řešeními, která pro finále svých filmů volí Martin Scorsese.
*/ Ale mohlo to skončit i takhle :-)
Konec každého filmu je čímsi jako ryzím potvrzením nesmrtelnosti, a to i v případě, že hrdina zahyne: v drtivé většině případů je totiž záznam okamžiku jeho smrti emocionálním vrcholem a většinou i logickým vyústěním celého vyprávění. Tuto skutečnost v některých případech ještě zdůrazňuje zastavení obrazu těsně před osudovým skonem, příznačně nazvané "mrtvolka": vzpomeňte si na konec Butche Cassidyho a Sundance Kida (ve kterém hrdinové běžící vědomě vstříc smrti - puškám protivníků - utkví v pohybu a čase s pistolemi v rukou) nebo Thelmy a Louise (omšelý Louisin Thunderbird se "zastaví" uprostřed pádu do mateřské náruče Velkého kaňonu). Podobně jako u příběhů o lásce, i tady se jedná o druh "objetí", do kterého je metaforicky zahrnutý i divák: kamera s ním zjevně počítá jako s přímým účastníkem dění a je přitom roven postavám a spočívá na něm stejně velká nebo dokonce ještě větší emocionální a morální zodpovědnost než na hrdinech.
"Externí" kompozice finále, počítající s existencí hrdinova okolí, může být mnohotvárnější, i když je opakem intimity objetí: buď je hrdina vřazený zpátky do "sociálního" celku (časté finále akčních filmů - protagonista obvykle osaměle vsedě odpočívá, kolem se hemží policisté, sanitky a přihlížející dav). Velmi často se vmísí do pouličního davu a splyne s ním (výbornou variaci najdete v jinak dost akademické Jarmuschově Hranici ovládání, kde se protagonista také z výlučně elegantních šatů převléká do "normálního" oděvu).
Hlavní postava může být také vřazena do celku "vyššího řádu" (kamera se odpoutává od dění "na zemi", kde zanechává protagonistu, a nabízí tak jinou verzi perspektivy "božího oka" - viz finále Bessonova Leona, ve kterém malá hrdinka v podání Natalie Portmanové symbolicky zasazuje do hlíny protagonistovu milovanou rostlinu - jediný majetek jejího zemřelého, vykořeněného mentora tak konečně domovsky zakoření).
Porušování konvencí takových standardních hollywoodských konců má v oblibě třeba Ridley Scott (jistě nejpříznačnější pro jeho myšlení je srovnání původního finále Blade Runnera s jednorožcem signalizujícím skutečnost, že hrdina je replikant - načež následuje zlověstně pregnantní zaklapnutí dveří výtahu za patami odcházejícího páru, s koncem, který režisérovi vnutili producenti. Zlověstnosti idylickému "létacímu" finále s milenci a plynoucí líbeznou krajinkou dodává jen tvrzení, že jsou tu k vidění nepoužité záběry z Kubrickova hororu Osvícení). */
Vím, že moje záliba v různých řešení filmových finále je zřejmá z toho, kolikrát jsem už o tomto tématu psala. A že se tahle moje obsese rozchází s obecným nelibostním trendem vůči "spoilerům". Podle dosavadních výsledků probíhající ankety se ale v téhle chvíli zdá, že většina čtenářů bude souhlasit s tím, abych psala o konci Scorseseho Prokletého ostrova: čeká vás tedy myslím v téhle souvislosti také malá procházka velmi různorodými a nekonvenčními řešeními, která pro finále svých filmů volí Martin Scorsese.
*/ Ale mohlo to skončit i takhle :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat