Český film: Na stopě zločinu

Lelíček ve službách Sherlocka Holmese

Když se mluví o vyšetřování zločinů, představíte si Sherlocka Holmese, poručíka Columba či Gila Grissoma a jeho sehranou partu z Kriminálky Las Vegas. A asi stěží se vám vybaví rada Vacátko, detektiv Klubíčko nebo poručík Borůvka. Proč česká filmová detektivka zůstává ve srovnání se zahraničními kolegyněmi jen ubohou Popelkou?

„Vy jste měl obchod se psema... Nebo jste antoušek…?“, doluje pan Lelíček v neopakovatelném podání Vlasty Buriana pracně z paměti povolání muže s dýmkou, který se mu právě představil jako Sherlock Holmes. „Ahá, pes baskervillský, už vím!“ Klasická česká komedie Lelíček ve službách Sherlocka Holmese je sice stará téměř osmdesát let, tenhle ironický dialog však platí i dnes. Král pátračů z literární dílny Arthura Conana Doylea se prostě jaksi nehodí do malého světa obyčejného českého občánka, i když zrovna nebydlí v Brodku u Přerova na Moravě jako hrdina režiséra Karla Lamače. Filmový Lelíček, jehož Holmes najímá jako dvojníka portorického krále ohrožovaného atentátníky, se nicméně rychle dopracuje ke správnému výsledku. I když nepoužívá žádné metody dedukční, ale těkavých přískoků své navenek prostinké mysli, slouží nám jako neocenitelný komentář k postavení klasické detektivky v českém prostředí. Její postupy, postavy a zákony tu totiž nejlépe fungují jen v rámci veseloherního žánru...

Touha Sherlocka Holmese 

To potvrzuje i fakt, že legendární pátrač z Baker Street do českého filmu vždycky zasahoval jen v komediích, ať už to bylo v němé taškařici Únos bankéře Fuxe (1923) či v televizním snímku režiséra Zdeňka Zelenky Šplhající profesor (1992), kde si Holmese zahrál Viktor Preiss. Podobně k velkému detektivovi přistupovala Touha Sherlocka Holmese (1971), inspirovaná hravou předlohou hudebního skladatele Ilji Hurníka. Slavný pátrač v podání Radovana Lukavského se v ní pokoušel zběhnout k hudbě, neboť je „stejně krásná a logická jako zločin“. Podobně jako Doyleův Holmes dopadli v českém prostředí i jiní slavní zahraniční pátrači, třeba detektiv Nick Carter, kterého zrodila americká braková literatura už na sklonku 18. století. Jakmile se však krále detektivů v parodii Adéla ještě nevečeřela (1977) chopil scenárista Jiří Brdečka, proměnil se v komicky nepatřičnou postavu. Praktiky geniálního pátrače opatřeného důvtipnými technickými udělátky znevažuje v nestárnoucím filmu Oldřicha Lipského při její návštěvě Prahy 20. let komisař Ledvina (Rudolf Hrušínský) - jadrně poživačný muž, který dobrácky pomáhá zmatenému cizinci zorientovat se v místních poměrech.

Mazaný Filip

Jinou výpůjčkou z globálního inventáře pátračů se stal soukromý detektiv Philip Marlowe, hnaný do boje proti zločinu v klasických amerických detektivkách drsné školy alkoholickými výpary a neústupnou rytířskou morálkou. Václav Marhoul jeho příběhy nejprve přetavil do podoby divadelní parodie a v roce 2003 nabídl divákům i jejich filmovou verzi Mazaný Filip. Na rozdíl od svých kolegů Marhoul nepotřeboval Filipa v typově přesném ztvárnění Tomáše Hanáka stěhovat do Prahy: stačilo mu s láskyplnou nadsázkou zparodovat rekvizity známé z románů Raymonda Chandlera. Domácí kinematografii (bez ohledu na respektování autorských práv zahraničních autorů) se ovšem podobným čelním konfrontacím raději vyhýbá, protože nebývají příliš plodné a málokdy přesahují rovinu vtipu. Český film ovšem nebyl příliš úspěšný ani při vytváření vlastních detektivních hrdinů.

Dá se v Čechách natočit detektivka?

Těžký život dobrodruha

Není bez zajímavosti, že na natáčení Lelíčka ve službách Sherlocka Holmese se sešli dva slavní čeští filmaři, kteří se ve stejném roce v sousedním Německu společně věnovali detektivnímu žánru „na vážno“. Režisér Karel Lamač a jeho kolega Mac (Martin) Frič, který si vynikajícím způsobem zahrál lelíčkovského Holmese, režírovali dobrodružství Maska (1932), na jehož scénáři se podílel sám britský „továrník na detektivky“ Edgar Wallace. O čtyři roky později Lamač natočil, rovněž v Německu, dokonce „seriózní“ adaptaci Doyleova Psa baskervillského. Českou část jeho filmografie máme ovšem spojenou především s komediemi, jako by natáčení detektivky v Čechách považoval za nemožné. Martin Friče naopak během své rozměrné, žánrově bohaté kariéry nepřestával milovaný žánr nejrůznějším způsobem pokoušet. Většinou ovšem šlo o detektivní komedie a hříčky, ať už jde o další burianovskou veselohru Tři vejce do skla (1937) nebo o Těžký život dobrodruha (1941). Tam Frič konfrontoval neprůbojného spisovatele brakových detektivek Kryšpína (Ladislav Pešek) s mužem, který tvrdí, že je jeho výtvorem – zločincem velkého formátu Fredem Flokem (Otomar Korbelář). Tento příběh Frič varioval na sklonku života v Přísně tajných premiérách (1968), tentokrát s Jiřím Sovákem v roli spisovatele detektivek, ze kterého chce mezinárodní zločinec udělat svého poradce...

13. revír

Martin Frič je ovšem autorem jedné z mála povedených českých detektivek pojatých vážně: 13. revír (1946) inspiroval román úspěšného prvorepublikového spisovatele Eduarda Fikera a coby neúprosný pátrač se v ní představil revírní inspektor Čadek v podání Jaroslava Marvana – herce, který v následujících desetiletích pro nás zafungoval coby ikonický představitel ochránců spravedlnosti. Frič se pokoušel „vážnou“ detektivku vrátit do českého filmu ještě na počátku 60. let. Mezi dobovými nepovedenými pokusy o její zapojení do nových, svobodnějších společenských podmínek však jeho Bílá spona (1960) působí jen jako poctivý průměr. Zákonitosti žánru, pevně zakotvené v anglosaském kulturním prostoru, se i tentokrát vzepřely české realitě.

Smějící se bestie

Zločin v šantánu

Dobrá detektivka se opírá především o postavu pátrače. Ať už jde o soukromé očko, amatéra nebo státního zaměstnance, vyžaduje hrdinskou vážnost kombinující vnitřní autoritu s uvěřitelnou fyzičkou. Komisaře Maigreta tak máme spojeného s Jeanem Gabinem a poručíka Columba s Peterem Falkem. Ukázat ovšem v Čechách známého herce s pistolí v ruce je vždycky tak trochu sranda, jak trefně poznamenal Jiří Menzel, jinak také režisér titulní povídky ze Zločinu v dívčí škole (1965) a Zločinu v šantánu (1968), detektivek inspirovaných znalcem anglosaské detektivky Josefem Škvoreckým.

Rakev ve snu viděti

Na tom, že se vhodní herci pro detektivky v Čechách tak obtížně hledají, má podíl fakt, že v malé kinematografii si (na rozdíl třeba od USA) herec nemůže dovolit specializovat se pouze na jeden žánr. Vážnost českého detektiva pak nutně narušuje divákovo povědomí o hercových rolích v „lehčích“ žánrech – samozřejmě především v komediích. I když Vladimír Menšík nebyl na konci 60. let ještě tak těsně spjatý s bavičskou šarží, zachraňuje jeho kapitána Trondu z filmu Rakev ve snu viděti… (1968) jen to, že jde o komedii. Karel Höger, Jaroslav Marvan či Rudolf Hrušínský byli naopak v diváckém povědomí zavedeni jako dramatičtí herci a „vážné“ charisma s sebou přinášeli i do detektivek a krimi, ve kterých hráli.

Třicet případů majora Zemana 

Problém komplikuje nutnost prohnat hrdinu detektivky akční honičkou nebo tvrdou bitkou tak, aby to nevypadalo trapně. Stačí si vzpomenout na lehce břichatého, přestárlého Vladimíra Brabce v prvních dílech normalizačního ultrahitu Třicet případů majora Zemana. Nebo na rádobydrsného Marka Vašuta coby soukromého televizního detektiva Martina Tomsu, stíhajícího v porevoluční televizi zločince po brněnských ulicích ve svižné Škodě Favorit. Češi jsou zřejmě i coby diváci smějící se bestie, které sice hodně odpustí připitomělým zahraničním filmům, ale na těch domácích se rádi baví na nevhodných místech. Zřejmě se na tom dlouhodobě podílí naše historická zkušenost s každodenním přežíváním pod nejrůznějšími mocipány. Typickým českým hrdinou, s nímž náš divák sympatizuje, je tak muž, který svými aktivitami podrývá oficiální autority a hledá si vlastní cesty k pohodlnému přežití. Je to zkrátka Švejk, Lelíček nebo sympatický vykuk typu záletného knihkupce Dalibora Vrány, který v nedostižné krimikomedii Ladislava Smoljaka Vrchní, prchni! (1981) nahlodává normalizační totalitu v převleku za falešného číšníka.

Vrchní, prchni!

Malý národ uvyklý praxi každodenních kompromisů si navíc vytvořil nezdravě skeptický názor na otázky zločinu a odplaty, podle nějž trestající ruka zákona splývá s oficiální mocí a je třeba fandit spíš těm, kdo ji znevažují a okrádají. Českého diváka tak dlouhodobě zajímá spíš „populistické“ vyprávění – tedy zločin viděný z pohledu chtě nechtě nějak sympatického pachatele. To je ovšem už tradičně hledisko kriminálního filmu a nikoli detektivky. Ta klasická totiž stojí na straně pátrače a sleduje jeho snahu usvědčit a dopadnout neznámého pachatele, nejčastěji vraha. Nejspíš i proto je v českém filmu tak málo skutečných detektivek a hodně kriminálních příběhů.

Čintamani a podvodník

Národní specialitou je i „morální“, nepopulistická varianta, v níž trestající ruku zákona nahrazují neúprosné, ale pomalu meloucí boží mlýny. Svými pátračskými moralitami i teoretickými úvahami tuto linii podpořil Karel Čapek. Znalec brakové literatury zvláště svými Povídkami z jedné a druhé kapsy poskytl českým filmařům hojně inspirace, přičemž šlo vždycky spíš o příběhy pokoušející se chápat lidské chyby a současně neodpouštět prohřešky proti obyčejné lidskosti (mezi čapkovskými filmy je třeba jmenovat třeba tragikomedii Čintamani a podvodník / 1964). Jako pokračování čapkovské tradice můžeme vnímat i sofistikovanou „morální detektivku“ scenáristy Petra Jarchovského a režiséra Jana Hřebejka Nevinnost (2011). Ta ovšem divákovi záměrně zatajuje indicie, které by ho zavedly na stopu zločinné podstaty navenek lidumilného lékaře (Ondřej Vetchý).

Socialističtí Šerloci

Alibi na vodě

Žádný český Sherlock Holmes se nezrodil i proto, že domácí kinematografie byla dlouhodobě zmítaná cenzorskými zákazy, a to mnohem výrazněji ve čtyřicetiletém období komunistické totality než v době německé okupace. Socialistický stát považoval žánrové filmy buď za brak kazící vkus lidových mas a odvádějící je od práce, nebo – ještě hůř – za prostředek, jímž buržoazní třída udržuje pracující masy v nevědomosti a podřizuje ji svým zájmům. Protože u nás buržoazie po roce 1948 přestala existovat, šlo o krk i detektivce. Od února 1948 až do začátku 60. let tak mohla v Čechách obstát maximálně detektivka s výraznou osvětovou ideou. Relativně poctivý pokus renomovaného prvorepublikového řemeslníka Miroslava Cikána Lavina, vyprávějící o advokátovi, který manželčinu vraždu svedl na náhodného svědka, byl ovšem už v roce 1946 levicovou kritikou hbitě odhalen coby „typická ukázka překonané minulosti“.

Smrt v sedle

V rámci komunistické kinematografie se otrlí kriminálníci napravovali při obraně družstevního majetku proti rozkradačům (Deváté jméno– 1963) a vražda manžela nevěrné herečky nevedla k potrestání viníků, ale k odhalení diverzní skupiny (Padělek, 1957). I v tomto případě tuhly české smějící se bestii rysy, ale spíš zoufalou nudou. Ta zasahovala i vkus nejmladší generace, neboť detektivka byla coby „nevážný“ žánr vykazována (podobně jako sci-fi)do dětských filmů. V Křížové trojce (1948) tak učňové pátrali po zlodějích antikvit, v Konci strašidel (1952) pionýři odhalili záškodníky ve sklárně a v Případu Lupínek (1960) děti pátraly alespoň po ukradeném kufru s loutkami. Pokud jde o dospělého pátrače v prostředí nezletilců, hrál prim detektiv Martin v podání Jaroslava Víznera, který se v letech 1965-66 objevil hned ve čtyřech (neškodných, ale bolestně nicotných) filmech. Kvalitních výjimek potvrzujících pravidlo bylo málo - třeba Smrt v sedle, režijní debut Jindřicha Poláka (1958), v níž mladičký Rudolf Jelínek coby nepraktický chlapec sní o hrdinných kovbojích, ale nakonec se podílí na odhalení skutečných zločinců.

Kde alibi nestačí

Mezi žánry pro dospělé se směla detektivka vrátit až v 60. letech, kdy došlo k přechodnému politickému oteplení. Neznamenalo to automaticky vylepšení kvality, ale detektivní filmy a krimi se konečně směly obejít bez zákeřných třídních nepřátel a špionů ze západu toužících nabourat pětiletý plán. Mezi dobovými pokusy nicméně vynikl snímek 105% alibi (1959), v němž režisér Vladimír Čech poprvé přivedl na scénu kapitána Tůmu a poručíka Líbala. Karel Höger a Josef Bek se v rolích pátračského dua objevili ještě ve filmech Kde alibi nestačí (1961) a Alibi na vodě (1965). Navzdory popularitě stupňované opakovaným omíláním v televizi jde však pouze o průměr. V polovině 60. let se rodily i nepovedené „světácké“ projekty typu Smrti za oponou (1966), v níž vyšetřovatele hrál komik Miroslav Horníček, Květa Fialová ztvárnila divu dramaticky závislou na heroinu a bezelstně působící populární zpěvák Waldemar Matuška představoval mezinárodního zločince.


Další hříchy české detektivky

Zločin v dívčí škole

Důležitou roli v historii české filmové detektivky hraje spisovatel, překladatel a teoretik detektivného žánru Josef Škvorecký. V roce 1965 vydal dodnes zajímavé eseje Nápady čtenáře detektivek, které se o dva roky později dočkaly oddechové ilustrace v podobě televizní komedie režiséra Vladimíra Táborského. Josef Somr coby čtenář a František Husák jako detektiv tehdy divákům odhalovali, jak se lidé vraždí v detektivních románech ve světě. Škvorecký ve své eseji pátral i po odpovědi na otázku, proč to na domácí scéně detektivkám tak neklape. Jak problém viděl autor, který v roce 1966 uvedl (coby scenárista povídkové komedie Zločin v dívčí škole) do filmu svého melancholického literárního pátrače, poručíka Borůvku, v podání Lubomíra Lipského?

Flirt se slečnou Stříbrnou

Škvorecký soudil, že čeští tvůrci hledají spásu v realismu, který je však v přímém rozporu se stylizovaností detektivního žánru. „Skutečně realistickou detektivku by chtěli psát a číst jen psychopati“, poznamenává Škvorecký spolu s Raymondem Chandlerem. V klasické detektivce však vražda není tím, čím v životě, totiž děsivým, bytostně nehumánním zločinem: je prostě prvkem, který uvádí do chodu to, o co jde především – mechanismus detektivního pátrání. Svým poznatkům Škvorecký zůstal věrný i coby autor scénářů k semaforské hudební hříčce Zločin v šantánu i k odlehčené šarádě Šest českých dívek aneb Proč zmizel Zajíc (1969). V té Borůvka (opět v podání Lubomíra Lipského) pátrá o záhadně zmizelém vědeckém pracovníkovi a vzácném středověkém rukopisu. Jedinou „vážnou“ Škvoreckého filmovou záhadu, vynikající Flirt se slečnou Stříbrnou (1969), inspiroval autorův znamenitý román Lvíče. O tom, že jde vlastně o „nedetektivní detektivku“, nicméně výmluvně vypovídá skutečnost, že k vraždě dojde až na konci vyprávění.

Vražda v Ostrovní ulici

Škvoreckého postřeh o ošemetném postavení mrtvoly v českém prostředí platí dodnes: realistickou, opravdovou děsivost vraždy je třeba přenechat kriminálním filmům. Separovat detektivku od krimi je ovšem práce pro vraha, a to zvlášť v českých poměrech s jejich neochotou osvojit si pravidla a pak teprve je začít dodržovat (nebo porušovat). Sestrojit logickou a zábavnou pátračskou zápletku je každopádně těžké, což ještě komplikuje fakt, že specializace na detektivku by u nás žádného scenáristu nebo režiséra neuživila. Proto se česká filmová detektivka se často opírá o literární předlohy. Přehlédnout nelze ani občasné výpady renomovaných literátů do světa pohyblivých obrázků. V titulcích filmů tak opakovaně vidíme jména prvorepublikových detektivkářských legend Eduarda Fikera a Emila Vachka. Druhý jmenovaný rozšířil řady nezapomenutelných pátračů o dalšího typicky českého hrdinu –detektiva Klubíčka, ať už to bylo ve Vraždě v ostrovní ulici (1933), kde ho neopakovatelným způsobem ztvárnil Jindřich Plachta, nebo po revoluci, kdy mu poněkud pokleslou televizní podobu vdechl Miroslav Donutil.

Přidat popisek

V 60. letech zaznělo v souvislosti s českým filmem i jméno spisovatele Pavla Hejcmana. Vedle už zmiňované Smrti za oponou šlo především o Dům ztracených duší (1967), který vytěžil znepokojivou atmosféru z prostředí psychiatrické léčebny. Pokud jde o normalizační éru, byl s panujícím režimem zadobře zvlášť Václav Erben, jehož kapitán Michal Exner šířil uvnitř policejních struktur eleganci, sukničkářství a gurmnánství, ať už to bylo v podání Jiřího Valy (Poklad byzantského kupce / 1966) nebo Jiřího Kodeta (Smrt talentovaného ševce / 1982). Důležitou roli v historii české filmové detektivky hraje i spisovatel a scenárista Jiří Marek. Ten se ujal volného přepisu románové předlohy Eduarda Fikera Na kolejích čeká vrah (1970). V příběhu o vyšetřování loupeže nové série bankovek se tu poprvé objevil Jiří Sovák coby major Kalaš – jeden z mála původních českých detektivů vyskytujících se v sériích. Kalaše si ovšem předtím ve filmech Strach (1963), Vrah skrývá tvář (1966), Po stopách krve (1969) a Diagnóza smrti (1979) zahrála jiná velká herecká autorita - Rudolf Hrušínský.

Hříšní lidé města pražského

Jiří Marek je ovšem známý především jako autor literárních předloh k úspěšnému třináctidílnému seriálu Hříšní lidé města pražského (1968). Prvorepublikový kriminálí rada Vacátko (Jaroslav Marvan) a jeho mordparta si našla z televizní obrazovky cestu i do filmu. Snímky Pěnička a Paraplíčko (1970), Partie krásného dragouna (1970), Vražda v hotelu Excelsior (1971) a Smrt černého krále (1972) byly však navzdory atraktivnímu hereckému obsazení jen řídkou, nastavovanou kaší.

Ze současných autorů kooperujících s filmovým médiem stojí za zmínku historik Vlastimil Vondruška, a to díky královskému prokurátorovi Ondřejovi z Chlumu, který se z knížek přesunul do detektivky režiséra Petra Nikolaeva Jménem krále (2009). Postavu středověkého pátrače sice Karel Roden zušlechtil soustředěným hereckým výkonem, ale příliš se nepovedla. To, že klasická detektivní práce není v módě, potvrdila už nepovedená britsko-česká „literátská“ hříčka Panství (1999) s Martinem Dejdarem v roli bystrozrakého inspektora Hatchera. Populárnímu herci, který příběh ze staré Anglie také produkoval, se zřejmě zdálo zábavné, že ve finále se vyprávění odhalí (jak jinak) jako komedie.

Sametoví vrazi

Vazba mezi filmem a literárním pojetím detektivky se začala rozvolňovat už na sklonku 80. let, kdy normalizační režim v agónii připustil existenci kriminálních příběhů inspirovaných realitou. Těm často poskytovali konkrétní inspiraci novinářští investigativci Josef Klíma a Radek John. Detektivky tak musely ustoupit krimithrillerům se společensko -kritickým obsahem (mezi ty lepší patří Bony a klid / 1987 a Nahota na prodej režiséra Víta Olmera / 1993). Podobného „publicistického“ druhu jsou dlouhodobě i kriminální snímky režiséra Jiřího Svobody, třeba působiví Sametoví vrazi (2005), inspirovaní případem „orlických vražd“. Ze stejných zdrojů čerpá občas energii i Filip Renč (např. televizní drama Zrozen bez porodu / 2009).

Případy detektivní kanceláře Ostrozrak

Oblast českého filmového zločinu opanovaly po roce 1989 až na výjimky kriminální thrillery typu Normalu (2009) nebo Kajínka (2010), pokoušející se těžit z reality a - vesměs neúspěšně - napodobit zahraniční konkurenci. Česká detektivka se stáhla do televize, kde živoří coby seriálové retro (např. Četnické humoresky / 1997, Případy detektivní kanceláře Ostrozrak / 2000). Klasické detektivní pátrání se stává maximálně tak součástí rádobymódně stylizovaných „kriminálek“, ať už jde o česko-slovenskou Kriminálku Staré město (2010) či Kriminánku Anděl (2008).

Česká filmová detektivka však není bez budoucnosti: režisér David Ondříček chystá na příští rok do kin snímek Ve stínu, který má do temného víru politickch událostí roku 1953 přivést apolitického, ostříleného a řádně depresivního vyšetřovatele loupeže v klenotnictví - kapitána Hakla v podání Ivana Trojana. Na komedii to každopádně nevypadá.

(Tento text vznikl na objednávku časopisu pro muže ForMen. Za možnost uveřejnit ho i zde laskavé redakci děkuji.)