Příběhy o filmařích se těší značné popularitě - a během právě završeného oscarového klání na sebe strhly pozornost hned tři: The Artist, Hugo a jeho velký objev a Můj týden s Marilyn. Zatímco první dva zmíněné snímky se zabývaly ranou historií kinematografie, režijní debut Simona Curtise se vrací do 50. let. Snímek, ozdobený oscarovou nominací pro hlavní představitele Michelle Williamsovou a Kennetha Branagha, se inspiroval skutečným setkáním dvou filmových legend: americké herečky Marilyn Monroeové a britského divadelníka Laurence Oliviera. 
Došlo k němu při natáčení britské romantické komedie Princ a tanečnice (1956), která měla naplnit ambice obou hvězd: hollywoodská star Monroeová jejím prostřednictvím chtěla dokázat i Evropě, že je dobrou herečkou, zatímco renomovaný shakespearovský herec a režisér Olivier hledal ve spojení se sexuální ikonou cestu k hvězdné popularitě. Třicetiletá Monroeová i devětačtyřicetiletý Olivier si naplnění svých ambicí slibovali od lehké konverzačky líčící romanci hlavy (fiktivního) evropského státečku s americkou showgirl.
Poněkud nicotný film Princ a tanečnice jejich očekávání nenaplnil, i když v jeho roztomile kýčovitých obrazech nevystopujete nenávist Olivera-režiséra k jeho nedochvilné, vrtošivé hvězdě. A nepostřehnete v něm rozvrácenou psychickou kondici Monroeové, která byla v té době silně závislá na prášcích. Snímek, který u diváků i kritiky propadl, vtoupil nicméně do filmové historie právě díky svému bouřlivému natáčení. Simon Curtis tak v Mém týdnu s Marilyn mohl vyprávět o klání dvou populárních ikon – třeba jako o střetu dvou generačně, kulturně, profesionálně i lidsky odlišných osobností, které se zrovna cítily být v oslabení ve vztahu ke své kariéře i soukromému životu. A mohl se pustit třeba do rozkrývání nových faktů nebo do polemiky o zakonzervovaných obrazech hlavních protagonistů, jež si veřejnost uchovává v paměti ještě desítky let po jejich smrti. Zvolil však jinou cestu, pohodlnější pro většinového diváka: Olivierovi i Monroeové ponechal jejich základní historické charakteristiky a od jejich představitelů požadoval především jejich co nejvěrnější nápodobu. A coby hrdinu příběhu si zvolil docela jinou postavu.
Skutečnost není zábavná
Prostředníkem mezi současným divákem a dvojicí slavných protagonistů (a hlavním hrdinou filmu) je postava širší veřejnosti neznámá: jde o příštího filmaře Colina Clarka, tehdy třiadvacetiletého absolventa Oxfordu, který na natáčení Prince a tanečnice působil jako Olivierův třetí asistent. Můj týden s Marilyn se tak neopírá o příběh o vzájemné zklamání a nepochopení slavných protagonistů, ale o iniciační romanci: postava Oliviera zprostředkování Colinovi v podání Eddie Redmaynea profesní zasvěcení, postava Monroeové zasvěcení citové.
Autoři Mého týdne s Marilyn se opírají o dva Clarkovy pamětnické texty, vydané o čtyřicet let později. S realitou, kterou zprostředkovávají a která se rýsuje i při konfrontaci životopisů všech zúčastněných, ovšem Curtis se scenáristou Adrianem Hodgesem pracují jen velmi volně. Okouzlení, jež filmový Clarke cítí k „nedotknutelné“ hvězdě, tehdy čerstvě provdané za dramatika Arthura Millera, v realitě komplikuje fakt, že mladík byl gay. A jeho týdenní útěk z natáčení strávený cukrováním a romantickou potulkou s hlavní představitelkou odpovídá v realitě několika dnům, kdy Monroeová nefilmovala, protože byla podle všeho nemocná.
Realitě naopak odpovídá, zjednodušený, ale trefný popis střetu klasického britského divadelního herectví reprezentovaného Olivierem a jeho kolegy a tehdy progresivní vciťovací metodou amerického Actors Studia, již se pokoušela používat Monroeová (a již slavný sir Laurence z duše nenáviděl). A faktem zůstává i to, že kouzlo, kterým Marilyn vládla na plátně, se nakonec vždycky vymklo všem zavedeným metodám. V Mém týdnu s Marilyn však nakonec najdeme docela jiné druhy herectví. Talentované Michelle Williamsové v hlavní ženské roli totiž není dovoleno dostat se dál než za obdivuhodně věrnou imitaci, zatímco Kenneth Branagh svého Oliviera vnímá s hlubokým pochopením i sarkasmem. Není divu: vyrovnává si totiž osobní účty s ikonou, s níž byl jako shakespearovský divadelník a filmař dlouho srovnáván. Na rozdíl od Oliviera, kterého neúspěch Prince a tanečnice na celých třináct let vyléčil z filmařských ambicí, se ovšem Branagh jako filmový režisér prosadil.
USA / Velká Británie 2011, titulky
Režie: Simon Curtis
Scénář: Adrian Hodges (podle knih Colina Clarka)
Kamera: Ben Smithard
Hudba: Conrad Pope
Hrají: Michelle Williamsová (Marilyn Monroeová), Eddie Redmayne (Colin Clark), Kenneth Branagh (Laurence Olivier), Judi Denchová (Sybil Thorndikeová), Emma Watsonová (Lucy), Dominic Cooper (Greene), Julia Ormondová (Vivien Leighová), Derek Jacobi (Owen Morshead), Dougray Scott (Arthur Miller), Zoë Wanamakerová (Paula Strasbergová)
Premiéra: 23. 2.
(Tento text jsem napsala pro Lidové noviny, kde také vyšel. Tohle je jeho delší verze.)
Žádné komentáře:
Okomentovat