Mezi vlky čili pohanský film producenta Ridleyho Scotta

Ridley Scott je ve čtyřiasedmdesáti letech nevídaně pilný jako producent i jako režisér - a čekání na jeho sci-fi Prometheus (v českých kinech bude od 7. června) si můžeme ukrátit dobrodružným thrillerem, který produkoval se svým mladším bratrem Tonym a režisérem Joem Carnahanem. Mezi vlky je současně dobrým příkladem snímku, který se dá posuzovat spíš ve vztahu k zálibám jeho producentů než k jeho režisérovi. Samotný Joe Carnahan totiž svými předchozími filmy nikoho příliš nepřesvědčil: i v akčním A-Teamu, kde si ho bratři Scottovi poprvé v rámci celovečerního filmu vzali pod svá ochranná křídla */, odvedl slušnou, ale jaksi přepáleně efektní práci. Dovolím si soukromou spekulaci: zatímco A-Team odkazuje spíš k jednoduchému stylu Tonyho Scotta, Mezi vlky je blíž Ridleyho zajímavé filmařské hloubavosti.

Na A-Team nicméně navazuje film Mezi vlky hereckou účastí Liama Neesona i v zásadě "kolektivním" výchozím hrdinou - partou sedmi drsných chlapíků, zaměstnanců ropné rafinerie, kteří přežili pád dopravního letadla a pokoušejí se dojít do bezpečí (nebo prostě někam) v ledové pustině aljašských hor. Protože se ocitli na území vlčí smečky, jde v podstatě o vyvražďovačku, v níž "děti noci" hrají roli neskrývaně hororového útočného prvku. Nemůže tady proto být ani řeč o nějaké realističnosti či "korektnosti", která by opravňovala k námitkám ochránce přírody: vizuálně jsou vlci obrovské bestie s očima zářícíma ve tmě, kterým viditelně jdou od tlam plameny pekelné.

Neesonův hrdina Ottway se stává velitelem své lidské smečky proto, že v rafinerii pracoval jako ochranka zaměstnanců pracujících venku právě před vlky - a je tedy jediný ve skupině, kdo o o zubatých nepřátelích něco ví. Takové nastavení všem dlouho nefunguje, i když si lze dobře představit příběh, kdy byl byl počet zvířat přesně daný, jejich lidští protivníci by si je postupně individualizovali, pochopili jejich chování a na tomto základě je nějak likvidovali. Vlci ovšem sice naplňují Ottwayův předpoklad, že jen nekompromisně brání své území před vetřelci, kteří se zřejmě ocitli poblíž jejich doupěte - jde ovšem asi o stejně realistické chování jako v sérii o mimozemských predátorech, kterou Ridley Scott inicioval svým Vetřelcem (1979). Vlci jsou tak v Carnahanově filmu spíš oživlý destruktivní princip vynořující se tu a tam ze tmy či sněhové vánice a likvidující lidské nepřátele postupně a spořádaně , totiž podle zásad hororové vyřazovačky.

Překvapení se tedy nekoná v tom smyslu, že by zahynula nejdřív nějaká postava ztvárněná známým hercem a Neesona s Dermotem Mulroneyem si proto divák dostatečně neužil. Původní koncept se ovšem postupně dotváří a zprůhledňuje, takže do středu pozornosti se posouvá Ottway a těžké trauma, které ho nedávno dovedlo na pokraj sebevraždy a donutilo ho pádně pochybovat o boží existenci. Ottway se tak nakonec profiluje jako lidský alfa samec, který má na rozdíl od ostatních největší vůli i důvody přežít prostě proto, aby se poměřuje s (patrně neexistujícím) bohem.

Navzdory narůstající fyzické podobnosti s vlkem a téměř zvířecí snaze přežít (viz originální titul) se ovšem právě Ottway stává důvěryhodným reprezentantem lidského druhu, u kterého je lakonická patetičnost na místě (a Neeson v takových příbězích vždycky fungoval dobře). Vyprávění - navzdory naivitám a nelogičnostem ve scénáři - směřuje k filozofickému či mystickému vyústění. Ottway se tak z deprimovaného sobce nejen mění v rázného, chápavého a ochranitelského vůdce, ale stává se až jakýmsi posledním, důstojným reprezentantem lidského druhu. Nových, symbolických významů postupně nabývá jeho snaha po pádu letadla pomoct klidně zemřít smrtelně zraněnému muži i jeho nejprve jen praktické rozhodnutí ponechat si peněženku každého ze zemřelých mužů. To vše se zúročí ve finále, které nechci a nemohu prozrazovat (a které má kratičké, leč významné pokračování po závěrečných titulcích, takže neodcházejte předčasně z kina).

Povídkovou předlohu Iana Mackenzie Jefferse Ghost Walker neznám, za vyzněním filmu však cítím Scottovo "pohanské" smýšlení. Psala jsem o něm tady v souvislosti s Robinem Hoodem a moje čtení tohoto Scottova filmu jako poznámky na téma alternativní, legitimní cesty k naplnění jedince ve chvíli, kdy křesťanství selhalo (respektive se vydalo cestou násilí), by se dalo jistě aplikovat i na řadu dalších režisérových filmů (přinejmenším na 1492: Dobytí ráje a Království nebeské) **/. Přestože americká reklamní kampaň k filmu Mezi vlky se prý snažila oslovit křesťansky smýšlející diváky, bylo to rozhodnutí přinejmenším diskutabilní, protože konec filmu snese i zcela opačný než prokřesťanský výklad - sluší se o něm ovšem mluvit podrobněji až ve chvíli, kdy film sami uvidíte.

Jen poznámka na závěr: pokud má být Prometheus příběhem o cestě za mimozemskou civilizací, která stvořila lidstvo, bude to nejspíš další voda na můj interpretační mlýn.

*/ Carnahan s bratry Scottovými ovšem spolupracoval i na jednom ze segmentů z jejich projektu The Hire, "honičkovém" díle Ticker (k vidění je tady). The Hire byl v letech 2001-2002 sérií reklamních filmečků se dvěma hrdiny - BMW a řidičem představovaným Clivem Owenem (série, na níž se podílela řada vynikajících režisérů, je dodnes vynikajícím startovním materiálem pro řadu různých úvah).

**/ Maximus v Gladiátorovi setrvává na pohanských pozicích a nenásleduje tedy protagonisty hollywoodské a italské klasiky ve stylu "meče a sandálu", aby se stal raným křesťanem. Zajímavým příkladem je i Legenda, v níž se sice vyskytuje konkrétní pekelný zloduch, ale síla a čistota vyššího dobra je čerpána z "mytického" lesa (symbolického jednorožce pak samozřejmě najdete i v Blade Runnerovi).

The Grey

USA / Kanada 2012, 117 minut, titulky

Režie: Joe Carnahan

Scénář: Joe Carnahan, Ian Mackenzie Jeffers (podle Jeffersovy povídky)

Hudba: Marc Streitenfeld

Hrají: Liam Neeson (Ottway), Dermot Mulroney (Talget), Frank Grillo (Diaz), Joe Anderson (Flannery), Dallas Roberts (Hendrick), Nonso Anozie (Burke), Ben Bray (Hernandez)

Premiéra: 8. 3. 2012