Okresní : přebor jako film pro lidi

Pepik Hnátek se vyskytoval v povědomí divácké veřejnosti dosud jen v podobě popela, rozptýleného na středovém kruhu houslického fotbalového hřiště podle posledního přání tohoto zasloužilého trenéra místního mužstva. Divácký veřejnost byla televizní - a o tom, jak vlastně Hnátek zemřel, tři roky po uvedení seriálu TV Nova Okresní přebor vypráví film Jana Prušinovského. Než jsem se dostala k tomu ho vidět (tedy až na včerejší premiéře, kvůli nedobrovolnému zanedbání novinářské projekce vinou jiné práce), nabral filmový Okresní přebor statut "nejlepší české komedie za posledních deset let".

Navzdory halasnému "fotbalovému" nadšení premiérového publika i některých recenzentů (které nepochybně předjímá přijetí filmu nejširší veřejností coby zábavné komedie) ovšem o žádnou velkou taškařici nejde. Na rozdíl od seriálu (na kterém měl Prušinovský lví podíl jako spoluscenárista a spolurežisér) se tu "jen" pojednává o smutných věcech prostřednictvím komediálně vyhlížejícího vyprávění. V tom jsou ovšem použity osvědčené prvky současných českých veseloher (hlavně snadno zapamatovatelné "hlášky" a komediální herecké celebrity).

Seriál jsem sledovala jen periferně a fotbal mi neříká naprosto nic, takže jsem ideální divák, kterého naprosto nemůže oslovit něco jako filmový prequel k populárnímu seriálu, vyprávějící o tom, kdo byl onen Hnátek a jak vlastně zemřel. Co se ovšem nestalo: Okresní přebor (říkejme mu tak, i když v kinech získal košatější, uživatelsky ovšem nepřátelský název) mne bavil a pochopila jsem snad i většinu "fotbalových" vtipů a narážek. Prušinovský je totiž ve svém druhém filmu (na rozdíl od toho prvního, František je děvkař, který se zase tolik nepovedl) velmi laskavý i k fotbalovým neznabohům mého typu.

To jen zvýrazňuje skutečnost, že Okresní přebor je ryzím "lidovým" filmem - v tom nejlepším smyslu tohoto slova. Kdybych chtěla použít slovo nelaskavé, napsala bych "populistickým" - což používám třeba ve vztahu k tvorbě Jiřího Vejdělka (a obecněji filmům producenta Tomáše Hoffmana). Právě od Vejdělkových filmů, které jsou v současnosti spolu s díly Marie Poledňákové nejvýraznějšími představiteli líbivého všelidového trendu, se ovšem Okresní přebor liší: má totiž vkus, nápady a vnitřní soudržnost a při jeho sledování se za tvůrce a herce nestydíte. Což je v českém (nejen komediálním) filmu považováno bohužel skoro za zázrak.

Prušinovského snímek přitom dost líbivě vyhlíží: působí nevídaně přirozeně a diváci v kině si, stejně jako ti televizní, mohou snadno myslet, že se tady vypráví o nich a o jejich slabostech, propadech a zlovolnostech, jež jsou zase jednou shledány zanedbatelnými či přímo roztomilými. Právě to je sice příznačné i pro zmíněný populistický trend - pročež bývá celkem právem obviňovaný z amorálnosti či cynického kalkulu. Takové přídomky ovšem s Prušinovského filmem dohromady vůbec nejdou: je sice vymyšlený (a to dobře), ale bez cynismu. Postavy jsou sice vesměs pěkní parchanti nebo trapáci, ale přitakáno jim není: každá hajzlovina, omyl, posedlost a zbabělost je zviditelněna tím, že má negativní dopad na okolí. I v "chlapáckém" prostředí amatérských fotbalistů - venkovanů jsou zachovány přirozené proporce. To se týká i fotbalu samotného, který je pouze tak dobrý (ve smyslu sportovním) i "dobrý" (ve smyslu morálním), jak je hrán.

Postava stárnoucího trenéra Pepika Hnátka, ze kterého posedlost fotbalem udělala osamělého asociála jak ve vlastní rodině, tak ve vlastním mužstvu, je samozřejmě extrémní (i když on ten Luňák v podání Ondřeje Vetchého se taky vybarví jako pěkný hajzl). Postava, která by v původním anekdotickém prostoru seriálu ani nemohla existovat, je ovšem prakticky "mrtvým mužem" ve stylu klasického westernu (jak ostatně připomíná v rozhovorech sám režisér): její zaťatost, zaslepenost a fanatická důslednost je sebevražedná ještě dřív, než ho dostihne na chodníku před vlastním, "fotbalově" pomalovaným plotem první infarkt. Nesnesitelný Hnátek se chová hnusně ke všem kolem včetně vlastní ženy, opakovaně ignoruje svůj povážlivý zdravotní stav - a po zásluze je za to potrestán smrtí.

Jde ovšem přece jen o víc než jen o anekdotu o "fotbalovém srdíčku": přivlastnit si jako divák tohoto "Pepika" totiž moc nejde. Výborný Miroslav Krobot ho hraje svým vnitřně komplikovaným, nesentimentálním, minimalistickým způsobem jako nesnesitelného dědka. Hnátek se tak liší od krobotovských charakterních postav Aloise Nebela nebo Domu, které nakonec našly cestu k lidem kolem sebe. Přišít mu statut "správňáka" nelze (i když se - obávám se - ve všeobjímajícím "fotbalovém" přijetí filmu se tenhle důležitý rys ztratí). I o Hnátkovi ovšem platí, že ho režisér má rád (stejně jako všechny ostatní postavy i samotný fotbal) - takže se nakonec nekoná kupříkladu žádná sžíravá satira na malichernost a malost ve starém dobrém stylu Miloše Formana.

Je to podle mne jenom dobře: nevidím důvod, proč by se české filmy pořád měly dostávat do extrémů a buď měly něco satiricky tepat, nebo něco licoměrně chválit (protože na české realitě přece nic pěkného není, že?). Hnátek je samozřejmě nostalgická postava a celý film se odehrává v jakémsi bezčasí - je ovšem složitou, leč přirozenou součástí filmu, který působí přirozeně - a je vcelku v pořádku takový, jaký je. Doufám, že Prušinovský natočí ještě hodně dalších takových "komedií desetiletí".

Okresní : přebor: Poslední zápas Pepika Hnátka

ČR 2012, 104 minut

Režie a scénář: Jan Prušinovský
Kamera: Petr Bednář, Aleš Blabolil, Darko Štulič

Hudba: Jan P. Muchow, Vratislav Kydlíček
Hrají: Miroslav Krobot (Hnátek), Ondřej Vetchý (Luňák), David Novotný (Kužel), Jaroslav Plesl (Lojza), Luděk Sobota (Orel), Leoš Noha (Větvička), Pavel Kikinčuk (Hovorka), Jaroslava Pokorná (Hnátková), Norbert Lichý (Kája Ženíšek), Pavla Beretová (Tereza), Jan Hartl (Krhavý) Václav Neužil (MUDr. Otépka), Alena Mihulová (Luňáková)

Premiéra: 29. 3. 2012